Respektovat a být respektován

Je září a opět začíná škola. Na této straně představujeme psycholožku Janu Nováčkovou, která na svých kurzech i v publikacích vydaných Společností pro mozkově kompatibilní vzdělávání, jejíž je členkou, spolu s dalšími lektorkami představuje a učí účinnou alternativu k zažitým principům nejen ve vzdělávání a výchově.

Vaše kurzy Respektovat a být respektován jsou v současnosti velmi populární a jsou vyhledávány širokou veřejností. V čem je podle vás příčina?

Jednoznačně k tomu přispělo, že v roce 2005 vyšla naše kniha Respektovat a být respektován, psali jsme ji společně čtyři psychologové. Popisujeme v ní jak principy, tak i nástroje tohoto přístupu. Dost často literatura tohoto druhu nabízí jedno, nebo druhé – buď obecné zásady, kterým chybí konkrétní rovina, nebo naopak „kuchařku“, jež bez znalostí principů selhává, když je situace trochu jiná. Kniha má 288 stran, je hutná, nabitá informacemi. Zmiňujeme se v ní o našich kurzech, takže lidé, kteří se na ně hlásí, jasně vědí, o čem budou, a že jejich obsahem je něco, co je zajímá a co chtějí zvládnout. Většinu poptávky tvoří mateřská a rodinná centra, což je potěšitelné, protože na kurzy hodně chodí rodiče malých dětí, kde se aplikace daří snadněji, než když se najednou mění dosavadní výchovný styl u starších dětí – ale i tam to samozřejmě jde.

Kurzy jsou založené na pěstování principu partnerství a rovnocennosti ve vztazích, ať už rodičů a dětí nebo učitelů a žáků či mezi dospělými. Řada dospělých byla vychovávána autoritativně. Ačkoli by sami své děti takto vychovávat nechtěli, ke způsobům svých rodičů, které se jim vryly do paměti, často sklouzávají. Co poradit?

O tom kniha i kurzy jsou. Začínáme situacemi, kdy něco po druhých oprávněně chceme. Nechuť to udělat je často vyvolána způsobem, jakým je požadavek vysloven (příkazy, hrozby, výčitky, dávání za vzor…). Učíme, jak používat popisný neútočný jazyk, jak dávat na výběr, jak ulevit svým emocím bez útoku na druhé. Velká pozornost je věnována emocím – kdykoli jsou přítomny, logika má jen malou váhu. A my většinou v takových situacích právě na logiku apelujeme, což se míjí účinkem, spíš to všechno zhoršuje. Vše se dá naučit – někdy je to opravdu jako učit se cizí jazyk. Ale funguje to. Jen bych chtěla zdůraznit, že to neznamená nechat děti dělat si, co chtějí. Je to jiný způsob vymezování hranic, které děti velmi potřebují.

Na svých seminářích upozorňujete na rizika trestů, ale i přílišných odměn a pochval ve výchově dětí. Jaká rizika hrozí a jaké alternativy řešení nabízíte?

To jsou dvě velká témata. Oboje učí děti konat kvůli nim, nikoli pro podstatu věci. Jen bych upřesnila to „přílišných“ ve vaší otázce. Nejedná se totiž o míru, ale o princip působení. Odměny i pochvaly zaměřují pozornost dítěte na jejich získání – o samotnou činnost vlastně ani nejde. Mluvíme o devalvaci činnosti odměnami. Místo trestů má dítě zažít přirozené nebo logické důsledky svého nesprávného chování (všechny tyto pojmy si na kurzech vysvětlujeme), a hlavně se má dbát na to, aby vše nějak napravilo (někdy nelze víc, než se omluvit). Trest může zamezit opakování nesprávného chování, ale nepřispívá ke zvnitřnění správného chování. Nebudu se tak chovat ze strachu, ne z přesvědčení. A jak děti rostou, trest se často stává „výměnným obchodem“ – já něco provedu, vy mne potrestáte, já to snesu, jsme si kvit a můžu nanovo.

Místo pochval nabízíme jen popis správné činnosti, správného chování, to znamená, že si ho všímáme a dáváme to najevo. Ale nehodnotíme osobu, nehovoříme tedy o tom, jaká je. Pochvaly „Ty jsi tak šikovná (hodná…)“ hodnotí charakter osoby. Ocenění „To je uděláno velmi precizně“ mluví o věci. Ale všechno se detailně probírá na kurzech (a je třeba obsahem čtyř kapitol naší knihy), je těžké to zprostředkovat v několika větách.

Pravděpodobně získáváte od účastníků kurzů zpětnou vazbu. Která část vašeho přístupu je přijímána bez výhrad a čemu rodiče nebo učitelé mají problém porozumět či uplatňovat nabízené způsoby řešení?

Největší diskuze spolehlivě nastávají při rozebírání rizik soutěží. Ty, které by to zajímalo blíž, odkazuji na článek Rizika soutěží ve škole na naší stránce www.zkola.cz/respektovat v sekci Články. Pokud jde o aplikaci dovedností, hodně se zapomíná na empatii v konfliktních situacích. Stále jsme ti „řešitelé“. Když vidíme nazlobené dítě, máme tendenci ho kárat, ale ono potřebuje z takových emocí pomoci. Říci „Vidím, že se hodně zlobíš“ v té chvíli moc lidí nenapadne. Empatie neřeší problém, ale pomůže zklidnit emoce tak, že ho pak v klidu řešit můžeme. Samozřejmě když dítě něco ničí nebo ubližuje, nejdříve zamezíme takovému chování, ale pak už má jednoznačně zaznít empatie.

Se začátkem školního roku se školy opět zaplnily, přichází značná vlna prvňáků. Tam, kde není z prostorového hlediska možné přidat v ročníku třídy, množství žáků se navyšuje. Učitelé si zase musí zvykat na práci s početnějším kolektivem. Tyto první dny jsou mimořádně zátěžové, je to ale důležitý moment pro nastavování pravidel. Na co by se podle vás v jejich bodech určitě nemělo zapomenout?

Hlavní zásada je spoluúčast dětí. Existuje metoda, jak vytvářet pravidla společně s dětmi, je popsaná i v knize. Základní otázka je, jak bychom se k sobě měli chovat, aby se nám tu společně dobře žilo a učilo. Děti řeknou v podstatě to, co by jim kladl na srdce dospělý.

Když se třída dohodne na pravidlech, je třeba, aby byla formulována pozitivně (co máme dělat), nikoli jako zákazy. Měla by být vyvěšena na viditelném místě (u prvňáčků s piktogramy), aby se na ně dalo kdykoli odkazovat. A pravidelně dělat reflexi, jak se nám daří je dodržovat a co by pomohlo při potížích (opět nehodnotí paní učitelka, ale děti). Velmi se osvědčuje osvojit si otázky „Tak co s tím uděláš/uděláte?“ nebo „Co navrhuješ/navrhujete?“

Nejsem nadšená z větších počtů žáků ve třídě, ale pokud děti budou pracovat od začátku aspoň ve dvojicích nebo trojicích, situace bude pro učitelku mnohem snadnější. A ještě velmi doporučuji dělat s dětmi takzvaný komunitní kruh, hodně stmeluje třídu, opět odkazuji na naši knihu nebo na webovou stránku, kde jsou o tom v sekci Články dva příspěvky.

Děkuji za váš čas!

Barbora Tesařová