Výtvarnice Edita Elsnicová je původně keramička. Vždy ji bavilo modelování a práce s figurou. Jak na papíře, tak v trojrozměrné podobě. S úspěchem nyní učí děti i dospělé, jak si vytvořit vlastní panenku.
Žije v Břevnově a nedávno si s kamarádkami zařídila v Braníku ateliér a obchůdek Šamamky, kde tvoří své panenky. Ráda kombinuje techniky, dělá textilní koláže, kreslí a také s kolegyněmi spolupracuje na tvorbě mozaik. Jejímu srdci nejblíž jsou však panenky. Dobřichovice jsou pro ni druhým domovem, a to obrazně i doslova. Workshopy panenkování se tu těší velké oblibě.
Jak vůbec vznikla myšlenka tvořit panenky?
První panenku jsem ušila pro svou dceru Johanku před šesti lety. Začala jsem uvažovat, jak propojit tvorbu a mé mateřství. Inspirací mi byly dcery mé kamarádky Radky, které panenky obdivovaly a také je chtěly ušít. První panenky vypadaly jinak než ty, které dělám dnes. Dlouho jsem hledala nejlepší způsob a ideální formu. I když návodů se dá najít spousta. Ale já jsem si na to chtěla přijít sama. Panenek přibývalo a zájem dětí mých přátel narůstal.
Jak jste se s panenkami ocitla zrovna v Dobřichovicích?
Už od střední školy kamarádím s výtvarnicí Radkou Charapovovou. Panenkování v Dobřichovicích děláme spolu. Ten nápad vyplynul tak nějak sám. Ona tu vede již několik let výtvarné kroužky pro děti, v tom je skvělá a originální. Předloni jsme spolu začaly pořádat příměstské výtvarné tábory a naše spolupráce se nám líbila. Tak jsme se pustily i do mého panenkování. Chtěly jsme ho pořádat tak jednou za měsíc, ale nakonec ho pro velký zájem opakujeme třeba i třikrát do měsíce. Pokaždé je plno.
Baví vás kurzy i při téhle frekvenci?
Ano, to, co se při panenkování odehrává, je radost. Cítím, že taková práce má smysl. Navíc děti jsou mi obrovskou inspirací. Tvoří nejen krásné panenky, ale i úžasné panáčky. Například jednomu panáčkovi vystupuje z úst pestrobarevná duha. Děti mají obrovskou fantazii.
Jak to celé probíhá?
Panenkování předchází několikahodinová práce v ateliéru Šamamky, kde vše připravuji. Nastříhám, našiji, někdy látky i sama barvím. Připravím tělíčka panenek a vše potřebné. Po obědě se v ateliéru Arteradky začnou scházet děti. Rodiče a babičky často přinesou něco na zub a hned od začátku je příjemná atmosféra. Děti pak plní tělíčka ovčím rounem, přišívají nožky, navrhují obličeje, které pak také vyšívají… Již během šití si začínají hrát, protože ve vznikajících panenkách a panáčcích se probouzejí nové bytosti, noví kamarádi. Děti jsou pracovité a touží svou panenku dokončit. I když je to náročné na trpělivost, touha a radost je žene k cíli. Zajímavé je, že nechodí jen holčičky s maminkami, ale i kluci a tatínci. Je neobvyklé vidět šít muže, ale jeden pán byl úplně nadšený, jak si tím vlastně odpočinul. A děti starší šesti let už doprovod ani nepotřebují a mohou zůstávat samy bez rodičů.
Jaké máte na panenkování ohlasy?
Všichni jsou šťastní, že dokážou sami ušít svou vlastní panenku. Děti se vracejí, i když už mají třeba pět panenek. Dospělí nám říkají, že si u toho opravdu odpočinou a vypnou, je to pro ně relaxace. Má to tedy tak trochu i terapeutické účinky. Prostřednictvím panenky můžeme dostat na povrch svou vnitřní krásu a to, jací opravdu jsme, něco, co je zapomenuto hluboko v nás. Je to takový autoportrét naší duše. Každý to tak ale vnímat nemusí a prostě si jen ušije panenku. Když třeba sochař modeluje portrét jiné osoby, zpočátku vždy zpodobňuje sám sebe. Tak je to i s panenkami, které se velmi často podobají svým autorům. A co je opravdu hezké, když za mnou přijdou rodiče, že si jejich děti přejí šitou panenku od Ježíška.
Proč jste si vybrala zrovna panenky, když pominu ten praktický důvod spojení rodiny a tvorby?
Vždy jsem ve své tvorbě pracovala s ženskou postavou, která je pro mne symbolem krásy a estetična. Tvorba panenek je výtvarný projev, který je mi v současné době nejbližší. Mohu tak pracovat se svým vnitřním dítětem, k němuž si teď v dospělosti hledám cestu.
Proč si myslíte, že má akce takovou oblibu?
V dnešní době je na trhu téměř cokoli včetně neskutečného množství hraček. Děti jich často mají opravdu moc. Na tomto workshopu naopak otvírají svou fantazii, je to opravdu tvůrčí proces. Čtyři hodiny práce, při které panenky ožívají. Vzniká osobní vztah. Děti si lépe uvědomují hodnotu vlastní práce a ruční tvorby. Svou panenku by ani nikomu neprodaly. Dělaly ji s láskou a velmi dobře chápou, kolik do ní vložily energie. Mají možnost se něco naučit a ušít si panenku, panáčka nebo hrdinu podle svých představ. Nejde o dokonalost, ale o celý proces. Výsledek pak stojí za to a věřte, že takovou panenku jen tak nevyhodíte. Při tvorbě šatiček lze dokonce využít i vyřazené oblečení, zároveň tak dochází k upcyklaci. Panenku můžeme dědit po generace, je to postavička s příběhem.
Svou tvorbu panenek označujete jako Viviána na liáně. Jak jste na ten název přišla?
Na základní škole byla jedna dívka. Byla velmi divoká a vlasatá. Nosila zvláštní copy a jmenovala se Viviána. Moje panenky byly nejdřív také divoké. Vidím je v pralese, jak se tam svobodně pohybují, houpají se a řádí na liánách, jsou součástí přírody… Navíc mám ráda knihy Markéty Pilátové, Víla Vivivíla a stíny zvířat pojednává o takové jedné punkové víle. (smích)
Pořádáte panenkování i jinde než v Dobřichovicích?
Každé léto jezdím na pozvání své kamarádky, keramičky a výtvarnice Heleny Ritterové, na festival Prázdniny v Telči. Děti si tam panenku šijí třeba i dva dny a mezitím chodí na představení nebo koncerty. Hodně z nich se po roce na panenkování vrací. Anebo na výročí večerníčkové superstar Maxipsa Fíka jsem byla pozvána do Villy Pellé, kde jsme šily s dětmi tematicky panenku Áju a další postavičky. Občas spolupracuji také s kavárnou Divoké matky. A v novém roce bych chtěla začít panenkovat i v našem ateliéru Šamamky v Braníku. Panenkování už má tradici, ale v Dobřichovicích je specifické.
Proč myslíte, že tomu tak je?
Důvodů je několik. Děti v Dobřichovicích jsou opravdu tvořivé. Rodiče se nebojí zkusit něco nového a zajímají se, jak aktivně a smysluplně trávit čas. Hledají pro sebe a své děti zdravý způsob zábavy pro tělo i ducha. Také musím říct, že spolupráce s Radkou je skvělá a hodně mě baví.
Co pro vás znamenají panenky?
Radost, svobodu, vnitřní krásu. Je to můj život…
Lucie Macášková Hejbalová
