Závodník, trenér, lékař a fyzioterapeut

A je to ordinace vskutku neobvyklá. Na dlouhé polici se vyjímají trofeje z automobilových závodů, pod nimi spousta modelů aut. Na vedlejší stěně je však už plakát s fungováním metabolismu a anatomie člověka. A uprostřed masážní lehátko. Přesně to napovídá, že nejde o muže s jediným zájmem ani jedinou profesí. Lékař, fyzioterapeut, trenér a závodník začal vyprávět, jak se vlastně do světa automobilových závodníků dostal.

Začátky bývají těžké, jaký byl ten váš automobilový? Říkal jste, že vás do světa aut přivedl kamarád, bývalý závodník. 
Asi rok mě také trénoval. Jednou před závodem v roce 1999 jsem stál „na roštu“, asi třetí od konce, přišel ke mně Antonín Charouz, naklonil se do okénka a říkal: „To víte, pane doktore, to není jako hrát tenis, tohle, to jsou auta!“ Ta věta mě tak vyhecovala, že jsem vyhrál celý seriál Ford Puma Cupu. Toho roku bylo hlavní cenou auto, původně si na něj brousil zuby Charouzův synovec.

Tenkrát to pan Charouz nesl velmi těžce. Po tomto úspěchu jsem se přihlásil na závody do Německa. No a tam mně můj mistrovský nos spadl. A tak jsem se musel naučit prát s větším počtem konkurentů. Po prvních úspěších v zahraničí jsem začal jezdit evropské poháry a jiné evropské soutěže, a hlavně mistrovství Evropy a mistrovství světa GT vozů.

V jakých autech závodíte?
Začínal jsem s Fordem Puma, později jsem jezdil v Alfě Romeo či Renaultu Clio 2,0, pak následovala auta Porsche. Teď jezdím GT vozy, což jsou hodně silné stroje. Střídám vozy Lamborghini, Corvette, Porsche, Aston Martin.

Která značka vám nejvíce vyhovuje?
Abych řekl pravdu, nejvíce mi sedí auta Porsche.

Kde trénujete?
Moc netrénuji, před závodem je asi půlhodina. Na našich silnicích to v provozu nejde, pokuty jsou velké. A navíc je hodně lidí, kteří mají rychlá a silná auta, nevíte, jak dobře to s nimi umí a kdo se do vás trefí. Také nechci přijít o řidičský průkaz.

Už jste někdy musel využít svou profesi lékaře při závodech?
Ano, jednou v evropském poháru, kdy se kolegyně převrátila a hořela. Jinak jsou to takové běžné věci, kdy někoho ze závodníků bolí za krkem. Věnuji se totiž mobilizačním technikám.

Jak lze skloubit kariéru závodníka, trenéra a specializovaného lékaře?
Díky organizaci času. Je fakt, že teď už neoperuji, do nemocnice nechodím, to by těžko šlo. Kdysi jsem operoval deset až dvanáct hodin denně. Dnes mám vlastní ordinaci bolesti. Když ke mně přijde někdo s tím, že ho bolí koleno nebo záda, snažím se mu pomoci. Kromě řečeného je mou další profesí trenérství.

Trénuji sportovce, kteří se chtějí vrátit „na výsluní“ nebo mají nějaké zdravotní problémy a nevědí, jak se zpět začlenit do tréninkového procesu. Je jedno, jaké je to sportovní odvětví. Nyní připravuji závodníky rallye, v minulosti i závodníky, kteří teď jezdí závody formule 1, zrovna tak motocyklové závodníky, kteří jezdí Grand Prix. Pohyboval jsem se i v profesionálním tenisu, atletice, kanoistice, boxu, zápasu, cyklistice.

To je široké spektrum sportů. Znamená to, že všechno vychází z jedné strategie?
Ano, z jednoho principu. Razím celou dobu myšlenku, že pokud člověk něco dělá, musí to dělat pořádně, navíc v určitých intencích. A potom se nastaví zbyteček techniky. Většinou sportovci, kteří se mnou spolupracovali, jsou evropskými medailisty, mistry světa.

Naposledy loni to byl Martin Bína, cyklokrosař, skončil čtvrtý na mistrovství světa. Když Tomáš Janků získal druhé místo na mistrovství Evropy, byl jsem jeho trenérem. Hodně záleží na tom, jak se udělá tréninkový a stravovací program a jestli zdravotně a psychicky všechno funguje. Je to takový komplex.
Pak je jedno, jestli jde o sportovce, modelku nebo „obyčejného člověka“.

Důležité je, co člověk opravdu chce. Pokud chce modelka skutečně dobře vypadat, nestačí, že přestane jíst nebo bude jíst jen minimálně. Tak jednoduché to není. Je to o psychice, výživě, o zdraví po interní stránce, také musí vydat nějakou svalovou energii, aby zformovala postavu.

Jak postupujete, když za vámi přijde člověk s nějakým svým přáním a cílem. Jak poznáte, že ten člověk je schopen za svým cílem jít, nebo že je to jen bláhová myšlenka, představa?
Testuji si ho – jsou fyzické i psychické testy. Pak mu řeknu, jestli na to má, nebo ne.

Jak vypadají takové testy?
Jsou složené z fyzické zátěže a psychické části – popovídáme si, typologicky zjišťuji, zda je třeba některé charakterové vlastnosti povzbudit, jestli například za deštivého sobotního dopoledne pojede na trénink sám, nebo potřebuje někoho, kdo ho vytáhne ven z postele…

Typologie je můj koníček. A je opravdu důležité poznat, jaký člověk je. A nejen pro sport. Je to podstatné v práci, ve vztazích. Pokud za mnou přijde sportovec s tím, že mu „to šlo a teď to nejde“, rozebereme jeho záležitost, vytvoříme program a podle něj se jede. Dolaďujeme ho podle toho, jak se ten člověk vyvíjí. A když je to jedinec, který skutečně chce svého cíle dosáhnout nebo jen potřebuje pomyslný bič, pak své mety dosáhne.

Máte za sebou trénování spousty sportovců i lidí jiného zaměření, vcelku jsou úspěšní. Byli tito lidé typologicky podobní? Anebo se v nich muselo najít něco, co je jakoby postrčilo jejich vysněným směrem?
Samozřejmě stejní nejsou. Mistři Evropy mají typologicky cosi společného. Jsou tu však lidé, kteří také dosáhli úspěchů, ale jsou jiní. Někdy je to větší práce, větší úsilí, jak takového člověka přimět, aby se stal tím, čím chce být. Mnohdy to není legrace. Mám tři dcery. Nejstarší dělala sportovní gymnastiku, pak přešla k moderní gymnastice. Dnes už je mimo republiku. Prostřední také dělala sportovní gymnastiku.

Když začala být hodně dobrá a skákala dvojitá salta na kladině, začal jsem o ni mít strach. Dělal jsem lékaře gymnastkám. Doporučil jsem jí, aby si hledala jiný sport. Souhlasila. Našla si sportovní aerobic a stala se mistryní Evropy i světa. Nejmladší kdysi začínala s tenisem, talentovanějšího člověka jsem neviděl. Když jsem ji poprvé přihlásil na turnaj v Austrálii, vyhrála ho. Ale pak přišla s tím, že ji to nebaví, že chce trénovat sportovní aerobic. A teď je druhá ve světě. Získala i druhé místo v Evropě a byla první v ČR.

Člověk zkrátka někdy nechce a nezlomíte to.
Podobně Tomáš Janků – trénoval se mnou tři roky, ale stále si nebyl jistý, že chce vítězit. Trénink flákal, a tak jsme se rozloučili. Rok jsme nespolupracovali. Pak přišel s tím, že pochopil, co jsem od něj chtěl. A sám byl o tom přesvědčen. Výsledkem bylo druhé místo na mistrovství Evropy.

Jaké je to mít vlastního trenéra, když vy sám trénujete? Jste schopen poslouchat někoho jiného?
No jasně, tím spíš. Protože si musím představit, že moji svěřenci jsou ve stejné situaci a musí poslouchat mě. Já když dostanu nabídku od závodního týmu, poslouchám jako hodinky. Pokud mám zajet tři rychlá kola, musím to udělat. Dělám to sám pro sebe, v tom je ta disciplína. Stejné je to i se stravou a se vším, co s tím souvisí – třeba i s motivací a úctou.

Musím být i fit. Kolikrát mi kluci řeknou, že to, co jsem si na ně vymyslel, „nejde udělat“. Když jim to předvedu, je po diskusi.

Před Rallye Monte Carlo vedení klubu chtělo, abychom uspěli. Připravil jsem takové soustředění – bylo o přežití na tréninku. Začali jsme ve tři odpoledne a končili ve dvě ráno, bylo patnáct pod nulou. Běhali jsme okolo Cukráku, tahali různé zátěže, šplhali po laně. Bylo to náročné na psychiku a tu jsme právě potřebovali posílit.

Na soustředění jste tedy zjistil slabiny jednotlivců, na nichž pak individuálně pracujete…
Ano. Každý má „individuálku“. Po čase soustředění opakujeme. Je to bezvadné v tom, že každý je z jiného sportovního odvětví, a i tak mezi sebou soupeří. Jeden druhého tahá nahoru. Je zajímavé porovnávat třeba závodníka v cyklokrosu a v rallye. Asi byste řekla, že ten, kdo se veze v autě, se nemůže srovnávat s tím, kdo jede na kole. Ale ono je to tak, že v autě musíte překonávat určitá přetížení, musíte se stále koncentrovat, a pokud jedete dvanáct hodin, není to legrace. Cyklokros trvá hodinu, dá se říci, že oproti rallye je to „sprint“.

Vidíte, myslela jsem, že ten, kdo sedí v autě, se veze a záleží pouze na koncentraci a psychice.
Demonstruji to na konci sezony – novináře a sponzory svezu v autě, aby věděli, co to obnáší: krk musí být silný, aby udržel hlavu přímo, jinak v zatáčkách ztrácíte odhad, zapíráte se nohama, zpevněné musí být svaly břicha, prsou, záda i ramena.

Když děláme testy tepové frekvence při závodě, cyklokrosaři mají průměr kolem 135 tepů za minutu, závodník v autě 165.

Jak jsem pochopila, jste lékař, trenér i fyzioterapeut v jedné osobě.
Ano, to je právě ten komplex, který poskytuji. Lékařským zabezpečením to začíná, následuje výživa, fyzický trénink, psychická příprava a končím tím, že napravuji případné defekty na těle. Nebo nacvičujeme interview, cizí řeči apod.

Všechno je komplexní. Pokud chci být profík ve sportu, musím být profesionální i v soukromí, ve zdánlivých maličkostech. Když jdu ven a je chladno, obléknu se, protože když to neudělám, budu nemocný. Jestliže se najím něčeho, co jíst nemám, budu na tréninku zvracet. K tomu zkrátka nesmí dojít, protože ve smlouvě se závodním týmem podepisuji, že na závody budu vždy připraven. Neexistuje, abych zavolal, že mám rýmu a jsem nastydlý.

K takovému přístupu jste se vypracoval?
Asi mám takovou povahu danou. Vždycky jsem byl zarputilec, musel jsem vyhrávat. A také jsem v životě nedělal jen jednu věc a v každé z nich jsem chtěl být nejlepší, na vrcholu. Jinak by mě nebavily, nebaví mě prohrávat.

Taky prohraju, ale velmi nerad, musel jsem se to naučit. Pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí být na sebe tvrdý, a to nejen ve sportu, ale i v životě. Tím neříkám, že nezhřeším, nenapiju se alkoholu, nesním si buřta. Sním, ale další měsíc už ne.

Nejím chleba. Tak jsem zavedl takovou specialitu – namažu si řízek tatarákem a přikryju ho dalším řízkem…

Aby sportovec fungoval, musí umět dát svému tělu čas na regeneraci. Vytvořil jste si sám pro sebe takový systém regenerace, který jste schopen dodržet?
Vytvořil, ale abych se přiznal, nedodržuji ho, nestíhám to časově. Je to věc, kterou musím zlepšovat, ale moc mi to nejde. Relaxuji v závodním autě, při boxování, v posilovně. Ale abych spal osm hodin denně, to vůbec ne. Končím ve dvě ráno, začínám v šest.

Abych se vrátila k vaší ordinaci bolesti. Odhaduji, že člověk nepotřebuje předpis, když se k vám objednává.
Ne, určitě ne. Pokud si myslí, že bych mu mohl pomoci. Musí dodržet některé podmínky a jednou z nich je přijít včas. Na tom bazíruji. Když někdo přijde o pět minut později, nemůže se zlobit, že na něj nebudu mít čas. Protože následující klient nesmí být jeho pozdním příchodem ovlivněn. Dochvilnost je laťka k tomu, aby měl člověk ke druhému nějakou úctu. Jak mám mít jistotu, že léčbu, kterou navrhuji, bude dodržovat, když neumí přijít včas? Je to takový můj pohled na člověka, kladu na to opravdu velký důraz.

Děkuji za rozhovor.

Rozhovor zaznamenala
Barbora Tesařová