Řekl mi, že psycholog by měl mít potenciál pavlačové drbny. Měl by být zvídavý, navíc ale také musí umět udržet tajemství. „Drbna to, co se od lidí dozví, řekne dál. Já jsem důvěrník,“ tvrdí tento spoluzakladatel a vedoucí psycholog DROP IN, který se více než třicet let věnuje drogové problematice.V poslední době se můžeme dočíst, že drogou se stávají také mobily, počítače, internet. I v těchto případech prý lidé můžou mít fyziologické abstinenční příznaky. Jde tedy o nové podoby závislosti?
Raději mluvme o drogovém efektu některých činností, které mají tendenci vytvářet návyk. K tomu ovšem musí být osobnosti, které jsou k vytváření závislosti přednastavené. Někdo může mít například patologický vztah ke své ženě, jiný k práci, k penězům nebo k nakupování – ve smyslu nadužívání, nepřiměřenosti. A co je nepřiměřené, to může být problematické.
V češtině existuje sousloví opojení mocí, opojení slávou. Lze si i na nich vytvořit závislost?
Zcela jistě. Jednotlivec, který nemá svoji vnitřní sebejistotu a opírá se o moc nebo o slávu, kolabuje, pokud tyto svoje vnější berličky ztrácí. Podobné to ale může být, když ztrácíme oporu ve vztahu, který nebyl Já pán – Ty pán.
Nově zákon stanovuje, kolik drogy u sebe člověk může mít pro vlastní potřebu. Co to podle vás přinese nového do drogové reality?
Do drogové nabídky a poptávky to nepřinese nic. Jde hlavně o zjednodušení práce policie a státních zástupců. Pojem malé množství a větší než malé množství už tady existuje zhruba deset let a teď s ním pracuje pouze zákon vyšší úrovně.
Bývá však v souvislosti s ním slyšet obavy, že jde o legalizaci některých drog…
To je pouze optický klam související s tím, že marihuana se formálně oddělila od ostatních drog. Stále zůstává porušením zákona, máte-li jakékoli množství jakékoli ilegální drogy. Jen se ostřeji rozdělilo, co je pouhý přestupek a co už je trestní čin. Osobně však tvrdím, že je to dobrý krok špatným směrem.
Proč?
Protože to základní nastavení je špatné. Stát se svými tabulkami o tom, kolik které drogy je možné mít, montuje například do lysohlávek a dokonce do kaktusů, což nikdy nebyl žádný vážný společenský problém.
V médiích byly publikované údaje, že díky mládeži jsme v mezinárodním měřítku jedničky v konzumaci marihuany. Opírá se to o vaše poznatky?
Já tvrdím, že naše pozice je daná tím, že v Česku panuje tolerantní a liberální atmosféra v tom, jak se o marihuaně mluví. Tady se mladí a dokonce děti nebojí přiznat, že ji zkusili. Což je diametrální rozdíl od Francouzů, Rusů, natož bavorských dětí.
Dá se tedy podle vás říct, že u mladých je dát si jointaotázkou životního stylu?
Před více než dvaceti lety mě zaujala jedna práce prestižního holandského výzkumného centra právě mezi mladými lidmi. Zjistila, že méně úspěšní v životě jsou na jedné straně ti, kteří nikdy v životě neokusili žádnou drogu, a na druhé straně naopak ti, kteří jí propadli. Nejúspěšněji vyšli ti, kteří ji okusili, protože se nebáli rizik, a vydrželi odolat.
Je pravděpodobnější, že se z kuřáka marihuany stane závislý na tvrdých drogách, nebo z mladého občasného pijáka alkoholik?
Z mladého občasného pijáka alkoholik. Tři až čtyři procenta občasných mladých pijáků skončí jako alkoholici, u marihuany je podle mých zkušeností toto číslo podstatně nižší. Není pravda, že kdo kouří marihuanu, skončí na tvrdých drogách. Tenhle nesmysl vznikl před desítkami let, když se dělal výzkum, v němž se ptali heroinistů, čím začínali z ilegálních drog. A oni ze 70 % odpověděli, že marihuanou. Kdyby se ptali obráceně: kdo si kdy zahulil a pak skončil na heroinu, byla by ta čísla nesporně úplně jinde.
Dočetla jsem se v rozhovoru s dopravním expertem, že je dnes v dopravě lepší spáchat trestní čin třeba pod vlivem alkoholu než přestupek, protože soudy jsou shovívavější než přestupkové řízení. Nehrozí podobné úvahy i u drog?
Ne, tady je přestupek výhodnější. Mimochodem, mediální zprávy typu za loňský rok zemřelo na našich silnicích XY lidí v důsledku alkoholu považuji za slogan, který se opírá o ohlupující statistiky nerozlišující mezi přítomností alkoholu a skutečnou příčinou nehody. Nesleduje se totiž vůbec, kolik nehod vzniklo tak, že do člověka, který požil alkohol, naboural řidič střízlivý. Automaticky se bere za viníka ten, kdo požil. Kladu kacířskou otázku, proč nemáme statistiky, které by podchytily, kolika nehodám bylo zabráněno v důsledku požití alkoholu?
Jak to myslíte?
Víte, člověk od takových pětačtyřiceti let, když má v sobě tři piva, použije raději vedlejší silnice, jede pomalu a opatrně. Možná má pomalejší reakce, ale to bohatě vyváží, protože se bojí a má mobilizované obranné reakce. Vadí mi, jak nám na těchto tématech silové složky státu chtějí dělat tatínky a maminy, pořád nás kontrolovat, ovládat a infantilizovat nás. Přes nepochybně dobré úmysly tím vytváří atmosféru, že jsme nezralí hlupáčci, které je potřeba držet zkrátka. Povede to ke ztrátě osobní zodpovědnosti, protože když není prostor pro určitou svobodu, nebude ani zodpovědnost.
Martina Hrdličková