A je tu pozvání na další zajímavou procházku.
Minule jsme se vydali k záhadným Černolickým skalám, tentokrát zamíříme blíž k Berounce, k obci Horní Mokropsy. Když od nádraží projdeme kolonií domků a chat až k řece, otevře se nám celkový pohled na zvláštní, oblou a díky holým stromům jakoby štětinatou skálu s výrazným bílým nápisem Kazín. Chceme-li se k ní dostat blíž, abychom odhalili její tajemství, můžeme využít lávku pro pěší a pak jít asi kilometr po pravém břehu nebo v létě použít přívoz. A cože skrývá tento podivuhodný břidličný ostroh, rýhovaný vráskami jako pradávná bytost? Zřejmě odedávna přitahoval pozornost lidí, na jeho temeni byly nalezeny zbytky mnoha vrstev osídlení z pozdní doby kamenné, na něž navazovala sídla z doby bronzové i železné. V roce 1916 zde prováděl oficiální výzkumy archeolog Jan Axamit. I když nálezy byly o tisíce let starší než dávné pověsti o sídle kněžny Kazi, nejstarší z dcer soudce Kroka a také vědmy a léčitelky, leccos zajímavého naznačily a vlastenci to využili. Nápis Kazín založil novou tradici.
Toto návrší s dávným trvalým osídlením nad brodem a zejména frekventovanou obchodní stezkou, která odedávna patřila k významné dopravní spojnici s jihem země, bylo zcela jistě místem nejen strategickým, ale i magickým. Kosmas ve svých zápisech uvádí, že výraznou mohylu, pod níž má být kněžna Kazi pohřbena, si lidé ještě v jeho době ukazovali nad řekou Mží, pod horou Oseka při cestě, jíž se chodí do kraje bechyňského. Ano, takzvanou bechyňskou stezku, vysekanou do kazínské skály v podobě široké terasy jako svědectví dávného lidského díla, bychom zde našli. Také magickou přitažlivost hory, kterou autor knihy Dolní Berounka spisovatel Otomar Dvořák popisuje jako „schýlenou stařenu, do níž řeka vyryla pravidelné vrásky a deště svislé zářezy s velkou výklenkovou jeskyní, připomínající otevřená hladová ústa, která žádají oběti. Vyzařují z ní nekonečné hlubiny věků a také z ní tryská nejhlubší síla, mocná blahodárná energie, s níž však nelze zacházet lehkovážně, protože kdo ji podcení, pro toho se může stát smrtelně nebezpečnou“. Taková dvojznačná síla byla od věků uctívána a respektována! Opravdu, pamětní deska a pomníčky v těchto nebezpečných místech svědčí o mnohých tragédiích.
Projdeme-li touto zvláštní cestou směrem proti proudu Berounky, mineme ústí dvou potůčků: údolím prvního vede strmá stezka k vrcholu Kazína. Lépe je ale jít po modré značce ulicí stoupající k lesu, kde u křižovatky se slepou cestou vede vpravo neznačená stezka řídkým lesem až k vyhlídce. Odtud se otevírá nádherný, téměř panoramatický výhled na ohbí řeky, který nám poskytne úžasný pocit volného prostoru. Určitě patří k těm nejhezčím nad Berounkou. Čtvercová, uměle srovnaná plošina nad vyhlídkou nese stopy výkopů, ale mimo zřetelné valy, chránící z jižní strany dvě úzké přístupové šíje při stezce, nic nenasvědčuje mimořádné délce prastarého osídlení. Údajně zde stávaly i opukové zídky, patrné ještě v 19. století. Škoda, že cesta k této vyhlídce není značená a chybí i sebemenší tabule s dalšími informacemi, například že nálezy potvrzují tisícileté nepřetržité využívání Kazína, vždyť k nejmladším patří zbytky středověkého hrádku vykopané archeologem J. Axamitem, které byly později Sedláčkem ztotožněny s hledanou tvrzí Bluk.
Zajímavé je také druhé úzké potoční údolí za kazínskou skálou, kudy se zřejmě bechyňská cesta stáčela od řeky k dalšímu pravěkému hradišti, jež se tyčilo nad příkrými srázy hory, zvané Humenská. Cesta byla záměrně vytesána do jejího úbočí, na vrcholu Humenské opět najdeme uměle srovnanou plošinu se zbytky opevnění, starého několik tisíc let, část mohutného valu vypadá jako mohyla a mohla připomínat údajný kněžnin hrob. Tak to pravděpodobně vnímal i archeolog Jan Orth, který zde rovněž objevil stopy slovanského osídlení, které na kazínské skále chybí. Jeho výzkum z poloviny 19. století vzbudil u vlastenecky laděné veřejnosti obrovskou odezvu. Výsledkem laického nadšení byl i vznik nápisu Kazín na vedlejší skále, kde byl zřejmě lépe viditelný nejen ze břehu, ale i ze silnice a z železnice na levém břehu. Záhadné místo však dodnes čeká na důkladný průzkum.
Jestli bájná Kazi (keltsky Cassi), tedy „vznešená“ nebo „svatá“, uměla čarovat a věštit tak, že „svým znamenitým slovem a kouzlem žehnání přinutila často i sudičky ke své vůli, a vracela život tam, kde již unikl posledním dechem“, jak tvrdil Kosmas, možná že tam někde pod zemí stále ještě dlí a čeká na své objevení v lepších časech.
Podle knihy Dolní Berounka autora Otomara Dvořáka a z archivních zdrojů volně zpracovala a exkluzivně pro DOBNET zpravodaj fotografovala Marie Holečková.