ZÁHRABSKÁ – Druhý sňatek přivedl Terezu Boučkovou (67) k nám do dolního Poberouní. Po více než čtvrtstoletí se z Prahy přestěhovala do Svatého Jana pod Skalou, kde rodina se třemi syny nadobro zakotvila. Její manžel Jiří se stal v obci starostou a synové dospěli, jak ti dva adoptovaní, o jejichž problematickém dospívání vyšla knížka Rok kohouta a vznikl scénář k filmu Smradi, tak i ten biologický. Ve svém novém románu Dům v Matoušově ulici se teď spisovatelka vrací do smíchovského domu, kde vyrůstala.
Pocházíte z rodiny spisovatele Pavla Kohouta šikanované bývalým režimem za podporu disentu. Nechyběl vám na venkově snazší přístup k divadlu a lidem z kulturní branže?
Ona ta prokádrovaná kultura za moc nestála. Někteří lidi mi chyběli, ale nebydleli jsme na konci světa, i když vlakové nebo autobusové spojení s Prahou, když měl člověk auto na heslo, skoro jako na konci světa vypadalo. Ani telefon jsme neměli. Ale měla jsem s kluky tolik práce, že jsem večer padla do postele.
Kdybyste si měla ze života ve městě a na vsi vybrat jen to nejlepší a skloubit v jedno, co by ze života poblíž Berounky a Brd nesmělo chybět?
Venkov a město jsou dvě tak odlišné kategorie, že se spojit nedají. Každý má své, a především v zimě už jsem raději ve městě, kde je víc světla.
Proč jste si k životu před těmi třemi desítkami let vybrali právě obec Svatý Jan pod Skalou?
Babička s dědou od mé maminky si tu postavili chatu. Jezdila jsem k nim jako malá. A ta chata byla jediná možnost, jak jsme mohli být s mužem spolu sami. Na byt v Praze jsme šanci neměli a potřebovali jsme začít žít podle svého, což nešlo ve společném bytě s mou maminkou a jejími rodiči, kteří už potřebovali péči.
Co jste si v našem kraji oblíbila?
Na Záhrabské, vesnici, která leží v lese nad Svatým Janem, pod nějž spadá, nás obklopuje krásná příroda. A přitom jsme pořád kousek od Prahy.
Poznamenaly váš vztah k obci vzpomínky na „temné“ roky, které jste prožívala s trápením a starostmi kvůli adoptivním synům?
Ne, to by bylo temné kdekoliv. Jak stárnu, stále hůř snáším zimní tmu i přes den. Proto jsem se napůl do Prahy vrátila. Můj muž navíc miluje své starostování, tak jsem tu byla strašně sama a to mi na psychice nepřidalo.
Oběma adoptivním klukům je dnes už 37 a 36 let. Co o nich víte?
Je mi líto, jak žijí. Oba jsou závislí na drogách, jimž všechno podřizují, a zároveň tvrdí, že mají vše pod kontrolou. Mají děti, ale ty s nimi nejsou. Vídáme se málo.
Skončili ve vězení?
Oba v kriminále strávili několik let, jsou mnohonásobně trestaní.
Váš biologický syn je advokát. Dělá vám radost?
Ano, žije dobře a poctivě. Být mámou je to nejkrásnější a nejdůležitější, co mě potkalo. Jsem za to vděčná. Jakkoliv to nakonec s našimi adoptivními syny dopadlo jinak, než jsme si mysleli, a hodně nás to vykolejilo a ztrápilo, i jim jsem vděčná za první zážitek z mateřství. Náš nejmladší syn teď jezdí často do Berouna zastupovat klienty ex offo. Tak se sem svým způsobem také vrací. Teď v říjnu měl i přednášku v Městské knihovně v Berouně o své cestě ke klimatickému aktivismu. Bylo to hezké a mně se líbí, že si vybral svou cestu právě tak, jak si ji vybral. Svět mu není lhostejný. Snaží se věci měnit k lepšímu.
Zpíváte v souboru Mišpacha, což vám mimo jiné pomáhá žít spokojený život, ale také jezdíte rádi na kole a chodíte na dlouhé procházky se psem. Tyhle dvě lásky se zrodily až na venkově?
Zpívání je krásné a duši vám vyčistí, stejně jako výlety na kole, kdy si přitom navíc dáme s mužem, vášnivým cyklistou, pořádně do těla. Navíc jezdíme s kamarády. Přátelské vazby, a nejen ty s cyklisty, nám pomáhají žít hezký život. A pes? Je skvělé, když můžete jít po několika hodinách „smutného“ psaní o většinou nešťastných osudech obyvatel domu, v němž jsem vyrůstala, na dlouhou procházku se psem. Bez něj si nedovedu svůj život představit.
Měla byste psa, i kdybyste žila v Praze?
Jako děti jsme přemluvili mámu, aby nám ho koupila. A tak jsem vyrůstala s královským pudlem. Pak, když k nám za mámou chodil náš budoucí prezident Václav Havel, nám v osmdesátých letech dal boxera. Dostal ho tehdy od spoluvězně. A tenhle boxer už s námi z Prahy na venkov přišel. Kluci byli ještě malí, když zemřel, a tak jsme si pořídili německého ohaře. Moc se mi líbil, ale tehdy jsem si ještě neuvědomila, že i psi mají spoustu vlastností v genech. Až když neustále honil zvěř, došlo mi, že pořídit si toto plemeno do lesa, kde fakticky bydlíme, byla chyba. Pak jsme měli fenečku belgického ovčáka. Byla úžasná. Jakmile odešla do věčných lovišť, chtěli jsme zase takovou, ale k mání byl jen pes. Tak teď máme veselého, zase belgického tervuerena, kterého milujeme. A on nás. Ale je to plašan a dost praštěný, musí se s ním zacházet pevně. Ne vždycky se nám to daří. I když je to každodenní úvazek, jakmile se člověk jednou s pejskem sžije, a jsou fakt úžasní parťáci, jinak to nejde. A protože jsme už jen tři příslušníci rodiny, nemůžeme bez psa být.
V novém románu Dům v Matoušově ulici popisujete osudy obyvatel domu, z nichž někteří skončili v Terezíně, další v koncentračním táboře, původní majitel s manželkou a dcerou se odtamtud nikdy nevrátili. Jak moc vás jejich osudy při pátrání zasáhly?
V Indiánském běhu jsem se sice emotivně vyrovnávala se vztahem k tátovi a s nenaplněným mateřstvím, v románu Rok kohouta s rozpadem naší adoptivní rodiny, v knize Život je nádherný byla hlavním tématem proměna maminky, která sama sebe ztratila v Alzheimerově nemoci, ale nikdy nešlo o terapii psaním. Z terapie román neuděláte. Teprve když získáte odstup od trápení a najdete rovnováhu, pokusíte se původní emoci do svého psaní vložit tím, že ji nějak znovu prožijete. Mrzí mě, že jsem ve svém posledním románu nemohla víc uplatnit humor. Pracuji v něm s ironií, ale to jde taky jen do určité míry. Kdybych to přehnala, bylo by to cynické. Je v něm tedy hodně temna, protože takové bylo 20. století. Ale ani dnes není doba o moc jistější a veselejší.
Máte ráda humor?
Spolu s ironií je humor skvělý prostředek, jak popsat i hrozné věci, ačkoliv ne takové, jako je koncentrák, totalita v padesátých letech, loňské vraždění na filozofické fakultě…
Co bylo tím impulsem, že jste se rozhodla pátrat po obyvatelích vašeho domu?
Kdy jsem byla u toho, jak z domu odváželi slečnu Epsteinovou, již jsem znala celý život, vybavila se mi ze vzpomínek její maminka s jednou nohou chromou a číslem vytetovaným na předloktí. Začala jsem se zajímat o jejich životní osudy i některých dalších obyvatel, kteří buď zemřeli, nebo se odstěhovali. Dopátrala jsem se k silným příběhům, o nichž jsem předtím nic netušila.
Nad vámi bydlela filmová a divadelní hvězda Zita Kabátová-Zavřelová. Znala jste ji?
Pamatuji se jen, že si na svůj osud vůbec nestěžovala. Okolnostmi se netrápila. Anebo to na sobě aspoň nedávala znát. Byla to silná a nesmírně pozitivní žena, ale jako dítě mi připadala z jiného světa. Víc mě zajímaly diskotéky a chtěla jsem sbalit kluka… Věděla jsem, o koho jde, až díky mámě, která pracovala jako asistentka režie v České televizi. Po roce 1969 se jí snažila pomoci, protože její prvorepublikové filmy se nesměly promítat a ona nesměla nikde hrát. Posílala jí po mně scénáře alespoň k malým hereckým příležitostem.
Píšete už něco dalšího?
Nemám teď žádné plány. A nejsem z těch, kteří musí pořád něco psát. Jsem šťastná, že se mi podařilo napsat román a ještě historii domu prolnout se současností. Chci tu knížku odžít, nějak ji v sobě uzavřít. Díky pátrání po příbězích lidí z našeho domu jsem před něj do chodníku mohla nechat vsadit Stolpersteine, což jsou kameny na památku zmizelých rodin zavražděných v koncentračním táboře. Jsem moc ráda, že se to podařilo a že se tihle bývalí obyvatelé a poslední vlastníci domu, než přišel holocaust, svým způsobem domů vrátili.