Léto se blíží a cesty bývají rozpálené… Vydejme se tentokrát údolím Berounky k zajímavým místům na jejích březích, která skrývají nečekané prastaré cesty řeky.
Řeka stěhovavá
Tak by se dala nazvat Berounka, která v současnosti patří ke krásným, ale i nevyzpytatelným řekám České kotliny. Převážně mírná a romantická, v dobách povodní však velmi nebezpečná, hledala stále nové cesty ke spojení se svou sestrou Vltavou. Vydejme se tedy po stopách jejích toulek, zanechaných přímo na březích i nivách řeky mnoha jmen – Mže, Plzeňské řeky, Černé vody či Staré řeky…
Ten poslední název by jí slušel asi nejlépe. Vždyť již od čtvrtohor, tedy před více než dvěma a půl milionem let, dravě a vytrvale hloubila svoji cestu v místech Českého krasu – pozůstatků bývalého prvohorního moře. Možná vás ale překvapí, že vody „Praberounky“ přitékaly z pramenišť formující se Vysočiny a směřovaly k velkým podkrušnohorským jezerům, kde pomáhaly vytvářet mohutné vrstvy hnědého uhlí. Teprve koncem třetihor a ve čtvrtohorách, kdy se říční síť vyvíjela do dnešní podoby, se vracely její vody dávným mělkým korytem směrem na východ.
Jeskynní systémy
V úseku Českého krasu sehrály při jeho prohlubování roli i zdejší jeskynní systémy, vzniklé díky poměrně snadnému a rychlému rozpouštění vápenců vodou. Dodnes tvoří bludiště téměř sedmi set různých dutin a jeskyní, z nichž některé sahají až do hloubky zhruba 100 metrů pod dnem Praberounky. Tehdy velmi vodnatá řeka původní přepážky a tunely z větší části zbourala a nahradila je širokým, do náhorní planiny ostře zaříznutým kaňonem. Po celém jejím dnes téměř 140 kilometrů dlouhém toku pozorujeme toto zahlubování také ve formě výrazných teras, jakéhosi obřího schodiště, patrného především na dolním toku mezi Všenory a Zbraslaví a rovněž na levém břehu řeky u obce Lety. Zároveň se zde ale odnášený materiál ukládal, a tak také přispíval ke změnám řečiště a k vytváření ostrovů. V oblasti Dolních Mokropes nedávno archeologický průzkum odhalil základy pece knovízské kultury, tedy 3 000 let př. n. l., překryté téměř metr mocnou vrstvou povodňových sedimentů, což ukazuje na rychlost jejich usazování v čase a odhad stavu řeky v této předhistorické době.
Nejstarší trasa řeky
Za nejstarší trasu v úseku u Všenor je z tohoto hlediska považováno tzv. lipenecké paleokoryto, kdy řeka proudila pravděpodobně v místech dnešní tržnice v Lipencích, a později, ve 12. století, se stěhovalo k Černošicím a také do oblasti Buda v místech dnešní velkotržnice. Právě v této oblasti, v nivě mezi Kazínem a Zbraslaví, procházelo řečiště mnohými proměnami. Někdy před 12. stoletím si řeka po povodních prorazila cestu kolem Radotína, kde podle písemných záznamů existoval přívoz, pak ale meandrovala v místech zvaném Šárovo kolo směrem ke Zbraslavi, kde se vlévala do Vltavy. O dvě století později rozdělila dnešní Horní a Dolní Černošice, jak dosvědčují záznamy o mlýně u Bluku v Dolních Černošicích. Jedno z bočních ramen, ústící do Vltavy u Lahovic, přispělo ke vzniku Lahovického ostrova, najdeme jej například v Müllerově mapě z roku 1720. Novou cestu Berounky ještě více prohloubila zimní povodeň roku 1797. Při další velké povodni v roce 1829 se k Lahovicím přemístil i hlavní tok, ten byl roku 1830 uměle stavebně upraven. Po záplavách v roce 1845 Berounka rameno u Zbraslavi víceméně opustila, 1872 při velké vodě se staré koryto zaneslo a vzniklo z něj slepé rameno, zvané Krňák. Roku 1873 byla Vltava v přilehlém úseku zregulována, tím zanikl i Lahovický a Modřanský ostrov,
Zpátky proti proudu
Vrátíme-li se zpět proti proudu, k nejzajímavějším změnám v údolí Berounky došlo především na jejím levém břehu, proti Tetínské skále. Prakticky až koncem 19. století tu byl odlámán průchod skalami, které zejména před Srbskem vstupovaly z levého břehu přímo do toku řeky jako skalní prahy, v dobách povodní se zde vytvářelo velké jezero. Také stavba železniční trati přispěla ke zprůchodnění zdejší nebezpečné soutěsky pod Tetínem. Počátkem 20. století byla slepá ramena mezi Řevnicemi a Všenory zasypána a zůstaly jen nepatrné rybníčky. K nejvýraznějším zbytkům přeloženého ústí řeky a jejího starého koryta došlo u Zbraslavi, kde dodnes tvoří poměrně velkou vodní nádrž, chráněnou přírodní památku zvanou Krňák, v jejíž hladině se zrcadlí Zbraslavský klášter.
Marie Holečková
