Voda, zejména kvalitní a pitná, z různých důvodů ubývá a její cena následně stoupá.
A to i u nás, kde je na rozdíl od mnoha zemí světa situace zatím ještě dobrá. Ale i ta se může změnit. Extrémní počasí, znečištění haváriemi i masivní množení jedovatých sinitc- to vše v určité souhře může dodávky vody nejen prodražit, ale i omezit. Jde o obšírné téma, na které tento článek nestačí. Podívejme se alespoň na to, kudy k nám voda přichází a z jakých zdrojů a v jaké kvalitě ji získáváme.
Zhruba tři čtvrtiny obyvatel hlavního města Prahy odebírají pitnou vodu ze dvou hlavních úpraven vody – z Káraného (na Jizeře) a ze Želivky. Voda z úpravny Želivka zásobuje i více než polovinu Středočeského kraje a zčásti také kraj Vysočina. Zajímavostí je, že patří mezi největší evropské úpravny pitné vody. Stará úpravna v Podolí dnes slouží jako náhrada pro havarijní situace.
Hlavní objem vody je v současné době ze Želivky (přímo pod hrází přehrady Švihov) dopravován světově unikátní raženou štolou, dlouhou přes padesát kilometrů. Protéká jí téměř 7 000 litrů za vteřinu. Štola je ukončena ve vodojemu Jesenice se zásobníky, z nichž každý má objem 100 000 metrů krychlových. Pro zvyšující se potřeby města Prahy i dalších regionů Středočeského kraje až k Vysočině byla ve zdejší úpravně vody umístěna koncem 90. let nová zařízení, určená například pro filtraci a dávkování chemikálií. Zbudovány byly i vápenné laguny a „chlórovna“. K odstranění bakterií a virů, snížení pesticidů a zlepšování senzorických vlastností slouží od roku 1992 linka ozonizace.
Kudy se k nám dostane
Cesty pitné vody ke spotřebiteli jsou poměrně nenápadné, dá se říci, že neviditelné. Linou se silnými litinovými nebo ocelovými rourami nejméně v hloubce 1,2 metru. Přívodná potrubí vodárenské soustavy pak vedou pitnou vodu do centra i okrajových čtvrtí Prahy a dalšími větvemi dále směrem na východ, západ a jih. Přes zbudované vodojemy a místní úpravny je voda rozdělována do lokálních vodovodních řadů. Praha přebírá zhruba 74 procent pitné vody ze Želivky, z úpravny vody v Káraném zajišťují vodu pro Prahu tři přívodné řady. Vodou ze Želivky je zásobována i většina obcí a měst západně od Prahy.
Pitná voda z kohoutku loni přitekla 9,8 milionu obyvatel České republiky. Délka vodovodní sítě se prodloužila zhruba o 580 kilometrů na 73 448 kilometrů. Rok od roku také stoupá podíl obyvatel žijících v domech napojených na kanalizaci. Budování kanalizace patřilo a dodnes patří k nejnáročnějším úkolům místních úřadů. Mnohé z nich si v posledních desetiletích pomohly vzájemnou spoluprací při výstavbě takzvaného skupinového vodovodu, jako například nedávno vybudovaný vodovod Třemole (obcí Hlásná Třebaň, Mořinka a Lety), napojený na Želivku a činný od letošního ledna. Nebo vodovod svazku obcí Karlík–Lety–Dobřichovice.
Jak chutná (nejen) Želivka
Nejčastější dotazy spotřebitelů se zaměřují především na kvalitu pitné vody, ale týkají se také celkové tvrdosti, hodnoty pH, obsahu železa, hliníku a dusičnanů. Celková tvrdost vody ze Želivky je v normálu. Železo se vyskytuje v zanedbatelném množství, protože je surová voda neobsahuje. Také obsah zbytkového hliníku v upravené vodě se pohybuje trvale v hodnotách hluboko pod povoleným limitem. Naopak stálým problémem povodí Želivky je zvýšený obsah dusičnanů, takže voda není vhodná pro přípravu kojenecké stravy. Všechny tyto „přísady“ se při dodržení limitů prakticky nedají chutí rozpoznat, je totiž asi desetkrát méně citlivá nežli čich. Doprovodné jevy pitné vody, které vnímáme každý po svém, jako jsou zápach, chuť či zákal, jsou způsobeny spíše vnějšími faktory. Například délkou, profilem nebo materiálem vodovodní přípojky a domovních rozvodů i počtem odběratelů v domě, ovlivňujícím kvalitu vody. Čím déle totiž „stojí“ voda v potrubí, tím více pohlcuje různé pachy. Doba zdržení vody v trubkách má vliv na zhoršení její kvality po stránce mikrobiologické. Stojící voda, bez průběžné spotřeby, může zhoršit svou kvalitu. Největší problémy proto vznikají u velmi dlouhých přípojek bez vyšší spotřeby, kdy především u pozinkovaných a ocelových potrubí dochází ke zbarvení vody při stržení kalu, a tak k získání lehké železné příchuti.
Živá voda
Chuťové vlastnosti vody ovlivňuje i teplota – nejvhodnější pro pitnou vodu je 8–12 °C. Teplejší voda ztrácí svěžest, chladnější zase dráždí a je zdravotně nevhodná. Nedoporučuje se ani konzumace ohřáté vody například z bojleru, neboť i přes vysoké teploty se v ní snadno množí mikroorganismy. Brzo ráno a pozdě večer bychom vodu měli před přímou konzumací alespoň krátce odpustit do odpadu, protože je v trubkách několik hodin bez pohybu. Pro příjemnou chuť naší oblíbené tekutiny je nutná vhodná koncentrace anorganických složek, nejpříznivější hodnota pH je v rozmezí 6,5–7,5. Při pH nad 8 získává voda mýdlovou příchuť. Hořká chuť vzniká při kombinaci větší koncentrace hořčíku se sírany, slaná chuť pak při kombinaci chloridů a sodíku. Uvádí se, že voda se dá dobře „napravit“ alespoň osmihodinovým pobytem v mrazničce, ve smaltové nebo skleněné dvoulitrové nádobě, samozřejmě ne v těsné blízkosti aromatických potravin. Nezmražená voda pod ledovou krustou by se pak měla vylít a námraza nechat přirozeně rozmrazit. Údajně jde o lahodnou „živou“ vodu, podobnou roztáté vodě ze sněhu, která na jaře vše oživuje.
Občas můžeme z vody po čerstvém natočení cítit chlór. Ten je ve vodě nutný a jeho povolené koncentrace jsou přísně sledovány. Chlór na vzduchu zhruba během půl hodiny vyprchá. Proto bychom i při zalévání květin nebo přípravě kávy a čaje měli nechat natočenou vodu několik minut „odstát“.
Proč mění barvu
Snad každý z nás má zkušenost s bílou vodou, náhle vytékají z kohoutku, zejména pokud se někde v okolí opravovalo potrubí. Bílé zabarvení způsobují mikroskopické bublinky vzduchu, které pod vysokým tlakem v potrubí zůstanou. Jde o dočasné snížení čirosti vody. Po nalití do sklenice se bublinky začnou ode dna pomalu uvolňovat a voda se velmi rychle čistí.
Zbarvení vody, nejčastěji od hnědé do červena, mohou způsobit také minerály. Každá pitná voda, zvláště podzemní, má různý povolený obsah minerálních solí, které se do ní dostaly z horninového prostředí. Ty mohou měnit vlastnosti vody na kyselou, alkalickou, měkkou, tvrdou nebo vyváženou. Při průchodu potrubím, nejvíce ocelovým nebo litinovým, se velmi jemné zoxidované částečky usazují na dně potrubí. V případech mimořádně vysokých odběrů vody, hlavně při požárech a haváriích vodovodního potrubí, v něm stoupne rychlost proudění vody a usazené částečky zoxidovaného železa ji zbarví. Je to obvykle přechodný jev a netrvá dlouho.
Ideál v plastu?
Rozšířeným zdrojem pitné vody jsou dnes vody balené. Největším producentům balených nápojů se totiž před lety podařilo přesvědčit veřejnost, dychtící po novinkách, že balená voda je lepší a zdravější než voda z vodovodu. Vždyť pochází přímo ze studánek, kam chodí pít laně, a z vysokohorských pramenů, kde má své hnízdo orel. Reakce byla obdivuhodná. Dnes se v supermarketech tyčí přímo hradby balené vody desítek značek (a také kvality!), v teple a pod světlem zářivek, čekající na své dobyvatele mnohdy i několik týdnů… Je neuvěřitelné, že Češi ještě před rokem 2010 utratili za balenou vodu přes 7 miliard korun. V posledních letech se sice její prodej snižuje, stejně jako u nealkoholických nápojů. V roce 2012 spadl o dvě procenta na 25,07 milionu hektolitrů a stále klesá. Ale pořád jde o hojně prodávané zboží.
Má balená voda skutečně vyšší kvalitu než voda z kohoutku? Je opravdu tak čistá a ničím nezatížená, jak tvrdí její výrobci?
Co vše je zabaleno
Z nedávné minulosti jsou neznámější dva testy, prováděné s odstupem osmi let. V roce 2001 se na základě rozsáhlého testu Časopisu na ochranu spotřebitelů TEST mluvilo například o mizivém obsahu rozpuštěných minerálních látek. Redakce hodnotila 15 balených vod na základě laboratorních nálezů SZÚ Praha. A zjistila, že většina balených kojeneckých vod nesplňovala požadavky ani na minima optimálních koncentrací všech rozpuštěných anorganických látek, nebo alespoň těch nejdůležitějších (Ca + Mg). Naměřené hodnoty se pohybovaly pouze mezi 60–80 % uváděnými na etiketě. V roce 2009 došlo k novému legislativnímu rozdělení balených vod a časopis je opět otestoval. Podrobné hodnocení je k dispozici na stránkách www.dtest.cz. Dodnes se spotřebitelé odvolávají na jejich výsledky a další média či projekty na ochranu spotřebitelů znovu a znovu balené vody testují. A stále se ptají: opravdu víme, co pijeme? Pozdější průzkumy dTestu odhalily například podezření na přítomnost cizorodé toxické látky nebo použití zakázané „antimikrobiální“ úpravy. Rovněž se projevil nedovolený výskyt cizorodých organických látek (chloroformu, benzo(a)pyrenu), nadlimitní obsah dusitanů a další „prohřešky“. Vše „zabaleno“ v atraktivní PET lahvi. Testováno bylo osmnáct balených vod a pitná voda natočená z kohoutků v pěti městech – Ostravě, Brně, Plzni, Praze a Liberci. U balených vod bylo tehdy provedeno 64 analýz, u vody z kohoutku ještě o něco víc. A právě ona vyšla ze souboje s mnohem lepšími výsledky (ve výše uvedených velkých aglomeracích).
Proč tedy s takovou oblibou kupujeme vodu balenou? Možná proto, že je pro nás voda z kohoutku samozřejmostí a patří k těm nejlevnějším – litr přijde asi na 5 haléřů. A my (pod)vědomě hledáme „slibnější“, a tedy dražší možnosti pití. A za litr balené vody zaplatíme několikanásobně více, nejčastěji od 5 do 12 Kč.
Mnohdy si také neuvědomujeme další důležitý fakt, že při výrobě balené vody je každý rok použito 2,7 milionu tun plastické hmoty. Voda v obchodech navíc stojí mnohdy déle, než je zdrávo. A z nich se auty dále převáží do našich domovů. Její cena pro naše životní prostředí tedy o hodně převyšuje oněch běžných 5–12 korun.
Zdá se, že ideálem pitné vody je voda z „křišťálové studánky“. Koneckonců, právě parametry nejčistších vysokohorských pramenů sloužily jako podklady pro zpracování hygienických limitů. Například výskyt chráněné perlorodky v málo dostupných místech Krušných hor signalizuje, že zdejší voda je nejkvalitnější. Ale nemusíte pro ni chodit až tam, kde „nejhlubší je les“. Kolem Prahy je Národním registrem pramenů a studánek podchyceno 184 malých zdrojů. I když zatím jen pět z nich je prověřeno jako kvalitní.
Zázračná voda z Houslí
Jeden z takových „pitných“ pramenů, jehož voda je na rozdíl od té balené zcela zdarma, najdeme například na okraji Prahy v Lysolajích, nedaleko Horoměřic. Uvádím jej závěrem jako připomínku, že bychom si měli vážit našich byť malých, ale mnohdy užitečných a vyhledávaných zdrojů kvalitní vody. A u toho lysolajského často stojí fronta. Lidé, kteří sem jezdí, tvrdí, že voda je velmi dobrá, léčivá, a dokonce zázračná – snad proto získala tato krásná studánka i své neobvyklé přízvisko.
Najdeme ji severně od Prahy nedaleko konečné stanice MHD Lysolaje. Upravenou cestou sejdeme k meandrujícímu Lysolajskému potoku do mělkého údolí. Po několika desítkách metrů nás už vítá zurčení vydatného pramene, zasvěceného Panně Marii. Její obrázek zdobí kapličku nad studánkou. Mnohé místní pověsti vyprávějí o zázračných uzdraveních i zjeveních Panny Marie. Podle legendy vytryskl zdejší pramen v dobách strašlivého sucha, když před staletími ve stinném údolí Housle lidé prosili Pannu Marii o pomoc. Pramen byl původně zdrojem vody pro Lysolaje. První dílčí vodovod od pramene v Houslích vybudoval zednický mistr J. Černý v roce 1922, šlo o potrubí se dvěma výtoky ve vzdálenosti 150 m. Sloužil do roku 1967, kdy byl narušen bagrem při hloubení potoka. V letech 1971 a 1972 byl zřízen vodovod z Houslí pro domy na hlavní silnici a pro domy čtvrti Na Dolině. Ačkoli jsou Lysolaje napojeny na „pražskou vodu“, tedy na Želivku, dílčí rozvod vody pro domy na hlavní silnici slouží dál. Zdejší voda má podle pravidelných odběratelů s kanystry blahodárný vliv na nemoci žaludku, dýchací potíže i záněty očí. Proto je její kvalita průběžně sledována a parametry jsou každoročně aktualizovány a vyvěšeny vedle studánky. Zpráva z 23. 2. 2014 laboratoře VUV TMG uvádí, že voda ze studánky ve všech kritériích vyhovuje, pouze u dusičnanů konstatuje mírné zvýšení. Doporučujeme ji každému, kdo hledá zázračný a zároveň velmi krásný pramen lahodné vody.
Text: Marie Holečková