Zahrada, les nebo místo, které měl zemřelý rád, i tam může proběhnout poslední sbohem. Pozůstalí přitom mohou mít vedle sebe někoho, kdo je celým procesem provede. Co jim může pomoci a proč je důležité nebát se o smrti mluvit? Ptali jsme se nezávislé pohřební obřadnice Gabriely Doubek a Susan Apltové z PAX Pohřební služby Řevnice.
Když se řekne pohřeb, většina lidí si představí klasickou obřadní síň. Jaké jiné cesty existují?
Susan Apltová: Jde o to nabídnout lidem více možností než jen kremaci bez obřadu nebo rozloučení v obřadní síni. Dá se rozloučit v lese, na louce nebo v místě bydliště zemřelého. Stačí pozůstalým možnosti nabídnout.
Gabriela Doubek: Lidé, kteří se na mě obracejí, většinou chtějí způsob rozloučení, který je s nimi více v souladu. Chtějí ho například v rodinném prostředí nebo na místech, která měl zemřelý rád: na oblíbené vyhlídce, v kavárně nebo doma na zahradě. Ve spolupráci s pohřební službou, jako je například PAX, se dá na takovém místě udělat i rozloučení s rakví.
V čem se vaše role doplňují?
G. Doubek: Moje služba je určitým rozšířením podpory v čase od úmrtí do samotného pohřbu. S rodinou jsem ve spojení, jsme v poměrně úzkém kontaktu. Někdy již v době, kdy život blízkého člověka končí, jindy od okamžiku úmrtí. Na pozůstalé je toho v danou chvíli mnoho. Jsou velmi křehcí a potřebují se orientovat v možnostech. Nabízím jim možnosti, bezpečně a osobitě, krok po kroku společně tvoříme podobu rozloučení. Provázím je cestou od úmrtí blízkého člověka až po uložení těla nebo popela do země. Spolupracuji úzce také s pohřební službou, což může být také určitou úlevou.
S. Apltová: Pohřebnictví je koncesovaná služba a pohřební služba se musí držet legislativy. Nejtěžší práce s tělem zemřelého leží právě na nás: převzít ho z místa úmrtí, uchovávat v chladicím prostředí, obléknout a zajistit všechny hygienické a technické podmínky, převézt do místa pohřbení. Samotný obřad mohu uspořádat na různých místech podle přání rodiny, možností je spousta.
Musí se rodina rozhodnout mezi klasickým a méně tradičním obřadem?
S. Apltová: I v jedné rodině může mít každý jinou potřebu se rozloučit.Část chce klasickou obřadní síň, protože je na ni zvyklá a připadá jí to smysluplné. A následně může rozloučení pokračovat úplně jiným způsobem. Například setkání s urnou lze uspořádat i daleko později a na jiném místě.
Proč považujete za důležité, aby se pozůstalí sami zapojili?
G. Doubek: Procesu truchlení velmi napomáhá, když jsou pozůstalí určitým způsobem přizvaní do tvorby obřadu rozloučení. Jakákoliv aktivita, i nepatrná, může být malým pohybem uvnitř vás, který vás podporuje v procesu náročného období ztráty. Proto lidi podporuji, aby se jakkoliv zapojili, řekli například pár slov, vybrali hudbu nebo květiny, aby do obřadu vložili něco ze svého prožitku a vztahu k zemřelému. Často se obávají, že nedokážou pronést vzpomínkovou řeč. Podporuji je: budu stát za vámi, mít text a případně jej přečtu. Ale zkuste si jej sami sepsat. Aby to nebyla řeč, kterou vytvoří někdo jiný. Už samotné sepsání vzpomínek je podpůrným procesem.
S. Apltová: Lidé často říkají: nezvládnu to, budu plakat, ale kdy jindy by měl člověk ten prožitek opravdu odplakat? V tuto chvíli je vzpomínka na zemřelého velmi intenzivní. Připravujeme společně hudbu, nebo fotografie, začnou vzpomínat na společné zážitky ,nejednou se ozve i smích. Neznamená to, že bolest zmizí, jen přichází odlehčení situace.Ke své práci v pohřebnictví přistupuji stejně jako k sociálním službám. Je to podpora lidí, kteří vás v určitou chvíli potřebují, provedu je tímto smutným obdobím. Často od nich slýchám, že jsou rádi, že si s nimi o těchto tématech povídám, jsou vděčni za empatický přístup.
Jak neobvyklé může být místo, kde se lidé se zemřelým loučí?
S. Apltová: Dělali jsme například rozloučení přímo na zahradě u domu. Rozloučení probíhalo celý den, lidé z vesnice postupně přicházeli. Rakev byla otevřená, samozřejmě za dodržení všech přísných legislativních podmínek. Hrála příjemná hudba, vedle rakve byl koš s růžemi. Každý, kdo přišel, položil k zesnulému růži, chvíli pobyl a zase odešel. Po zahradě běhaly děti, vedle bylo občerstvení. A to bylo moc hezké.
G. Doubek: S urnou je svoboda volby o něco větší. Vedla jsem rozloučení nad Koněpruskými jeskyněmi, na vyhlídce ve Svatém Janu, doma na zahradě, u Berounky nebo na lodičce pod Vyšehradem na Vltavě. Variant je opravdu spousta a rozloučení nemusí probíhat zdaleka jen v létě. Loučili jsme se například v divadelní kavárně nebo v hostinci, který měl zemřelý rád. Sešla se rodina, vytvořili jsme vzpomínkové místo s fotografiemi a osobními předměty, děti i dospělí psali do vzpomínkové knihy, bylo to velmi vřelé bez časového tlaku.
Snažíte se o to, aby v Řevnicích vznikl přírodní hřbitov. Proč?
G. Doubek: Ano. Hlavním principem je využití přirozeného prostředí lesa, stromů, lze jej kultivovat podobně jako například park, s místy k zastavení. Zůstává tak zachovaná přirozená atmosféra místa, lidé se cítí dobře, rádi se tu zdržují, i spolu s dětmi. Můžete zde být tak dlouho, jak potřebujete. Popel se ukládá v blízkosti stromů, centrem takového hřbitova bývá obřadní místo, altán s lavičkami. Inspirací je Velká Británie, kde jsou součástí podobných míst i kavárny nebo dětská hřiště. Pro mě to zcela mění způsob, jakým přistupujeme k památce zemřelých. Přírodní hřbitovy mají nejen sociálně-kulturní význam, ale také se podstatně zasazují o ochranu krajiny samotné.
S. Apltová: Celá společnost se mění, k umírání a smrti přistupuje jinak, tak i obor pohřebnictví pociťuje změny. I zde vnímáme, že je potřeba nabídnout něco nového.
Jak téma pohřbu vůbec otevřít doma, když je pro mnoho lidí stále tabu? Co podle vás lidé v takové chvíli nejvíc potřebují?
S. Apltová: Neřekla bych, že je v dnešní době téma smrti až takové tabu. Lidi to zajímá, jen spíš nevědí, jak s tématem pracovat. Je těžké zeptat se nemocné babičky, jaký by si přála pohřeb.Nebojme se o tom mluvit daleko dříve, než bychom čekali, že smrt přijde. Ta se nás nikdy neptá, jestli je nám to vhod. Když o tom začneme mluvit, lidé se přidávají a chtějí se ptát. A postupně začnou sami říkat: „Takhle bych si to přála,“ nebo naopak „tohle určitě ne“. Především je pro ně důležité, aby věděli, že jejich přání jsou v pořádku a splnitelná. Každý má plné právo se rozhodnout, jak si přeje být pohřben.
G. Doubek: Lidé se mě často ptají, jak toto téma otevřít, připadá jim nevhodné se na to ptát. Navrhuji: „Zkuste se zeptat jinak: co ten druhý nechce, co by si nepřál?“ I proto se snažím dělat osvětu, vést besedy, aby měli lidé možnost zamyslet se a sdílet, jakým způsobem by si přáli, aby jednoho dne bylo o ně postaráno. Je třeba o tom hovořit se svými blízkými, dokud čas máme. Najednou zjistíte, že možností je mnoho. Jen se nebát o nich mluvit.
Gabriela Doubek
Nezávislá obřadnice, tel.: 604 916 289, www.hlasticha.com
Bc. Susan Apltová
Komplexní pohřební služby, tel.: 607 751 882, www.pax.cz