Dnešní výlet nás sice místně nezavede příliš daleko, zato poměrně vysoko a v čase o více než čtyři století zpět. Přibližně tolik je totiž jednomu z nejstarších stromů v okrese Praha-západ.
Konkrétně dubu letnímu, který mineme ve Všenorech.
Cestu začneme u zdejší vlakové zastávky, o jejíž záchranu bojují místní nadšenci. Jejich cílem je, aby se nejen všenorská nádražní budova, ale i ty v Černošicích a Srbsku opravily do podoby, která se co nejvíc přiblíží původnímu stavu, ožily a sloužily veřejnosti. O výjimečnosti těchto staveb svědčí i stanovisko profesora Václava Girsy, prezidenta Českého národního komitétu Mezinárodní rady památek a sídel, který rovněž doporučuje jejich zachování a důstojnou rehabilitaci. „Tyto komorní stavby, vybudované v počátečních letech 20. století v secesním stylu, vykazují vytříbený koncept, architektonické kvality a stylovou jednotu, která je pozoruhodným svědectvím dobové racionality výstavby při zachování důležitých atributů pozitivního vztahu k lokalitě, sídlu, české krajině,“ vysvětluje profesor Girsa. Tak držme palce!
Od trati se vydáme vzhůru ulicí U Dubu ke křižovatce s ulicí Karla Majera. Právě tudy vedla hranice mezi obcemi Horní Mokropsy a Všenory. V roce 1951 byly administrativně sloučeny. Majestátný dub kdysi býval součástí krásné aleje. Díky své výjimečnosti patří mezi chráněné památné stromy České republiky, a to již od roku 1982. Obvod jeho kmene dosahuje 557 centimetrů, vysoký je asi 13 metrů. Místní lidé si ho váží nejen pro jeho úctyhodný věk, odhadovaný na přibližně 450 let, ale především kvůli jeho nesmírné vitalitě, díky níž dokázal překonat řadu úskalí a nepřízní. Kronikář Karel Majer o něm v roce 1947 napsal: „Proti mému oknu, na rozhraní Mokropes a Všenor, stojí starý dub. Několikrát zasažený bleskem, červotoči poškozený, a přece pevně a majestátně vzhlíží k řece Berounce. Jak rád bych si s ním promluvil. Ale tento svědek minula mlčí a jen jeho tvrdé haluze mírně se chvějící jako by říkaly: Což ty, lidský červíčku s kratičkým věkem, co ty víš o minulosti.“
Ulicí Karla Majera lemovanou skvostnými prvorepublikovými vilami pokračujeme ke kostelu svatého Václava a přes náves dolů k trati. Ještě před železničním mostem ale zahneme doprava a vydáme se ke zdejší chatové osadě Montana. První dřevěné chatky tu začaly vznikat ve 20. letech minulého století. Počátky osady jsou datovány do roku 1926, v letech 1928 až 1929 už zde byla poměrně rozsáhlá společnost mladých sportovců okolo bratří Waltrů, Turečka a jiných, kteří si říkali Dárlinkton klub. V roce 1930 založili osadu Montana. Od posledních chatek osady nás nenápadný rozcestník zavede na pěšinu vedoucí k legendární Hladké skále. Naskýtá se z ní nezapomenutelný pohled do údolí Berounky. Právě odtud se na svůj let s oblibou vydávají paraglaidisté. Z vrcholu opatrně sestoupíme až k hradišti Humensko. Tento val býval během národního obrození mylně považován za mohylu kněžny Kazi. Podle archeologických nálezů byla ostrožna osídlena od neolitu, stáří opevnění však dosud není známé.
Po úzké pěšině kolem řeky se dostaneme až pod kazínskou skálu. Její označení pochází z lidové pověsti, podle níž zde měla sídlo nejstarší z dcer vojvody Kroka Kazi. Jiná verze tvrdí, že nápis nechal vytvořit zdejší hostinský, který si tak chtěl zajistit větší atraktivitu lokality.
Při výzkumu v roce 1916 vedeném archeologem Janem Axamitem bylo opevnění na Kazíně označeno jako středověká tvrz. Původní hrad měl své jádro mohutným příkopem oddělené od rozměrného předhradí, kudy i dnes vede přístupová cesta.
Občerstvit se lze v country restauraci Tornádo nebo o kus dál po proudu v hospůdce U Kubíčků. Bohužel zatím není možné se na protější břeh dostat přívozem. Přívoz Kazín je totiž až do odvolání mimo provoz. Důvodem je vyřazení Berounky jako vodní cesty ze zákona. Před několika týdny ho schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. A tak nezbývá než pěšky dojít na černošické nádraží a výpravu zakončit třeba občerstvením v některém z místních podniků.
Pavla Nováčková
