Petr Král: Jsem hrdý na to, že jsem zdejší

Oblíbeného moderátora Petra Krále poslouchá veřejnost již několik let na Radiožurnálu, naživo se s ním může setkat na mnoha akcích kolem Berounky. Tam je totiž doma a ujímá se slova při oslavách i jiné zábavě.
Jak jste se dostal k moderování pořadů v rádiu a společenských akcí? Co bylo dřív?
Náznak moderování jsem si odbyl na základní škole, kdy jsme se spolužáky připravili něco jako diskotéku, což tenkrát nebylo jen o hraní písniček, ale i o nějakém slově mezi nimi. Diskotéky ve velkém jsem pak začal dělat na začátku devadesátých let s legendárním Oldou Burdou z Letů, který hraje dodnes. A právě on mne vytáhl někdy v létě roku 1991 na konkurz do tehdy vznikajícího Rádia Bonton, kam mě vzali.

Vzpomenete si na svoje první moderování nebo na takové, které vám zůstalo v paměti?
V době mých moderátorských začátků v devadesátkách jsem měl zážitek, na který opravdu nezapomenu. Jako mladý DJ jsem tehdy vzal moderování festivalu heligonkářů v Hořovicích. Večer odehrajete diskotéku a ráno nastoupíte na uvádění přehlídky těch nejlepších mistrů akordeonů a heligonek. Tedy v několika hodinách střet naprosto odlišných hudebních světů. Moc mě to bavilo.

Míváte ještě dnes někdy trému nebo alespoň „šimrání v žaludku“? V jakých situacích?
Tréma je zdravá, nesmí vás ale úplně paralyzovat. Snažím se ji eliminovat tím, že ke každé akci přistupuji s úctou, respektem, a hlavně s přípravou. Akce moderuji spíše výjimečně, obvykle to je pro okruh známých či přátel, kteří potřebují něco propojit slovem. Mám dost práce v rádiu a velkou rodinu, takže se snažím o víkendech a večerech být doma.

Může vás po letech sbírání zkušeností něco překvapit?
Vždycky vás něco může vyvést z míry, ideální je nedat nic najevo, nepanikařit a nějak se z toho „vykecat“.

Dají se zkušenosti z rádia, kde nevidíte posluchače, využít při moderování „venku“ s publikem na dosah?
Jsou to úplně odlišné světy. Při práci v rádiu je vždy dobré si představit, že hovoříte ke konkrétním lidem, které znáte. To vás pak naučí i bez publika mluvit přirozeně a nepoužívat výrazy a obraty, které člověk v běžné komunikaci neřekne. Ovšem i tak musíte respektovat zásady hovorové spisovné mateřštiny. Je dobré si před „živé“ lidi čas od času s mikrofonem stoupnout a mluvit k nim. V létě jsme dělali rozhovory na olympijském festivalu v Praze ve Stromovce. Živě jsme zpovídali sportovce na pódiu, do toho předávali slovo kolegům v Tokiu, navíc jsem dostal parťáka z Radiožurnálu Sport, s nímž jsme se takto potkali úplně poprvé. A bonus na závěr: bylo to nejen pro lidi v olympijském parku, ale i živě ve vysílání Radiožurnálu.

Jaké akce jste moderoval v našem regionu? A pozvete nás na nějakou?
Naprosto úžasné byly oslavy stého výročí vzniku Československa v dobřichovickém parku, perfektní akce! Skvělá byla i rekonstrukce událostí 17. listopadu, kdy jsem se zhostil role rozhlasového reportéra a za pochodu jsem vše spojoval jakýmsi popisem, co se kde děje. A mou zatím poslední moderátorskou a rozhlasověreportérskou událostí byl ples pro dobřichovické očkovací centrum. Další vydařená akce. Bylo vidět, že ji dělají lidé, které to prostě baví. Baví to pak i mě a honorář je v takovém případě naprosto nedůležitý.

Nedávno mne oslovil Radek Havlíček ze společnosti DOBNET, který spolu s dalšími nadšenci pořádá Slavnosti Morany. Ty sedmé se konají 26. března u dobřichovické lávky. Morany dodají děti zdejší i přespolní, spolu s lidmi vybereme nejkrásnější z nich. Všechny pak pod dohledem dobřichovických hasičů zapálíme a pošleme po vodě. Pobaví a občerství se malí i velcí, zahrají nejen místní kapely, ale také mistr Jiří Stivín se svým kvartetem, Petr Bende s kapelou a věhlasný soubor Notičky. Dopřeje-li počasí, dorazí i balony z Karlštejna.

Jaké je berounské publikum?
Vnímavé a rozhodně ne hloupé. Jsem tady už dvaadvacet let naplavenina. A jsem hrdý na to, že jsem zdejší, protože koncentrace kulturně založených, vnímavých, inspirativních a chytrých lidí je zde nadprůměrná. Což ale na mě zase klade určité nároky.

Dovedete odhadnout, čím byste dnes byl, kdyby tenkrát nevyšlo moderování? Nebo čím byste chtěl být?
Jako dítě jsem chtěl řídit náklaďák. A upřímně: občas se k tomu alespoň v hlavě vracím. Vím, je to řehole. Mám pár kamarádů kamioňáků. Jednomu jsem nedávno v Praze pomáhal vykládat náklad z návěsu, protože ho vzala záda a volal SOS. Ale někdy mám touhu být v kabině sám se sebou a dlouhé hodiny jet pořád dál. Nevím, možná by mě to zase tak dlouho nebavilo.

Jaká pro vás byla doba covidová v době přísných opatření?
Rozhlas najel do jakéhosi epidemicky opatrného režimu. Rozdělili jsme se na dva týmy, které se nesměly potkat. Rok a půl jsem se střídal s kolegou v ranních vysíláních. Znamenalo to budík na 3:30. Ale zvykl jsem si. S rodinou jsme se drželi převážně doma a bylo nám dobře. Zvládli jsme to.

Co rád děláte v soukromí? Lenošíte? Co vás dobíjí?
Lenoším rád, o tom žádná. Ale jelikož mám tři děti, ženu a dva kocoury, moc to nejde. Baterky rychle dobíjím v ruční myčce aut, ta mě prostě baví. Auta mám rád, tedy taková, která jsou ještě auty, nikoliv bezcharakterním souborem počítačů na kolech. A když se mi povede mít chvíli pro sebe, vezmu kajak a plácám se k nelibosti všudypřítomných rybářů po Berounce. Mám rád cestu od řevnického jezu kolem Černé skály do Třebaně.