Nehrajeme si na práci

Prvotní myšlenka na vznik Modrého domečku byla, abychom sociální službou navazovali na stacionář Náruče v Dobřichovicích, kde dorůstají děti, které budou potřebovat práci.  Avšak ne všechny děti vstupují do stacionáře s takovým potenciálem, aby mohly někdy pracovat, být zaměstnané. 

V Modrém domečku to není hraní si na práci, ale skutečný pracovní proces, kdy jsou klienti zaměstnáni v kavárně, jako uklízeči nebo žehlí prádlo.

Pro potřeby naší chráněné dílny jsme schopni pomocí sociální rehabilitace naučit klienty pracovat v konkrétním prostoru s daným náčiním v určitém čase. Tento sociální proces směřuje k začlenění klientů do služeb, které domeček nabízí svým zákazníkům. Chceme, aby se tito lidé naučili pracovat a mohli získat pracovní smlouvu u nás, ale i na otevřeném trhu práce.

Daří se to?

Do celého projektu jsme vstupovali s myšlenkou, že všichni mohou pracovat, že je to dokážeme naučit. Bohužel tomu tak není. Tito lidé sice nemusí umět číst a psát, ale musí mít základní komunikační dovednosti, zvládat alespoň jednoduchý proces, vydržet pracovat určitou dobu. Někteří ve svých dovednostech vyletí velmi rychle nahoru, protože je stimuluje nové prostředí, motivace něco nového se naučit, mají zde kamarády, chtějí se ukázat. Ale zakrátko zjistí, že se práce stává rutinou, stereotypem. A jejich motivace jde rychle strmě dolů. Nemusí jim vyhovovat fyzická činnost, stres, který v kavárně je, některým nevyhovuje práce v kolektivu.  Ale od samého začátku fungování Modrého domečku u nás vydrželi tři odchovanci stacionáře Náruče.

Jaké pracovní pozice pro ně vlastně nabízíte?

V kavárně máme zastoupeny pozice uklízeč, pomocný číšník, pomocník v kuchyni a barista. Uplatňujeme systém McDonald’s – všichni jsou zastupitelní a každý musí umět uklízet, i barista musí zvládnout uklidit po sobě pracovní prostor, když předává směnu druhému. Jelikož naši zaměstnanci mají vysokou nemocnost, zastupitelnost je opravdu nutností.

Co všechno se naučili vaši klienti jako zaměstnanci v jednotlivých funkcích?

Pomocník v kuchyni předmývá nádobí a umí pracovat s myčkou, utírá a leští nádobí, uklízí ho do polic. Také kromě čištění a přípravy zeleniny či jiných ingrediencí pro pokrmy dovede něco uvařit, upéct, ohřát maliny, ohlídat troubu, osmažit lívance. Pomocný číšník jedná se zákazníkem, musí být tedy schopen správně přijmout objednávku, zadat ji do počítačového systému, předat ji baristovi nebo do kuchyně a umět si správnost vyřízené objednávky kontrolovat. Při tom všem musí dokázat do jisté míry odolávat stresu.

Pozice baristy s sebou nese největší odpovědnost. Je třeba, aby samostatně připravil veškerý sortiment teplých i studených nápojů i jídel, sám  si hlídá bar a koordinuje směnu, tedy pomoc v kuchyni i číšníka.

Tito lidé tedy fungují samostatně a nesou si také svoji dávku zodpovědnosti?

Ano. Nad každou směnou však bdí pracovní terapeut, také mu říkáme patron, který má zodpovědnost za fungování celého procesu, to znamená za kvalitu, přesnost, včasnost vyřizování objednávek, ale hlavně si kontroluje, jak se jednotliví pracovníci cítí, zda se nevyskytly větší stresory najednou, jestli je plná kavárna a najednou přišla velká objednávka či se zvýšil hluk v prostoru a podobně. Je třeba si uvědomit, že terapeut má na starosti lidi s mentálním postižením, což je o srozumitelné komunikaci, ale i s duševním onemocněním, a to je pak otázka momentálního psychického stavu.  Terapeut musí včas zachytit nuance vedoucí k stresovým situacím, případně stáhnout zaměstnance z pracovního místa a zaskočit za baristu, číšníka či v kuchyni. Navíc napravuje vzniklé chyby, přijímá zboží, kasíruje a tak dále.

Kolik je terapeutů v jedné směně?

Každá směna má jednoho terapeuta a jednoho asistenta terapeuta v dopoledních hodinách nebo tehdy, kdy je očekávaná velká návštěvnost kavárny.

V poslední době se sortiment rozšířil i o teplá jídla...

Polévky se velice osvědčily jak pro zákazníky jako rychlý oběd, tak pro naše klienty, kteří se za pomoci terapeutů nebo jejich asistentů učí nové postupy, další dovednosti. Snažíme se o to, aby naši klienti byli něčím motivováni.

Tím, že kombinujeme chráněnou dílnu se sociální rehabilitací, se snažíme o trvalou podporu našich zaměstnanců, tedy klientů.

Dokážou vaši klienti sami sebe hodnotit? Třeba že uvařili dobrou zelňačku, nebo že se jim naopak něco nepodařilo?

Myslím, že pro lidi s mentálním postižením je těžké, aby sami sebe ohodnotili s určitou dávkou objektivity. Vždy jde lépe vyjádřit spokojenost sám se sebou, ale na druhé straně přichází i neúspěch, a pokud je opakovaný, je nutné si ho uvědomit.

Je velmi důležitou motivační odměnou, aby naši klienti slyšeli pochvalu. A to od zákazníků, kolegů, rodičů nebo svého terapeuta.

S kým konzultují vaši patroni své postupy, motivace, tedy práci s klienty?

Důležité místo v našem kolektivu zastává kolegyně na postu příjmové klíčové pracovnice. Pod tímto názvem si  můžete představit psychoterapeutku, která dokáže podchytit  nepohodu klientů. Probíhají s ní pravidelné patronské schůzky, klientské porady, kdy se veškeré změny stavu klientů podrobně probírají a hledáme řešení, jak psychickou situaci klientů zlepšit.

Co nového připravujete?

V současné době má Náruč v plánu nabídnout rozšíření svých služeb o výtvarný ateliér, a to nejen pro naše stálé klienty, ale i pro nové adepty sociální rehabilitace. Chceme tím podpořit ty naše zaměstnance, kteří nejsou schopni pracovat ve stresu kavárny, ale přesto chtějí být zaměstnaní, zabavení, chtějí produkovat něco pěkného, vyrábět dárky a upomínkové předměty pro naše sponzory, přátele nebo stálé zákazníky. Výtvarný ateliér by měl mít i arteterapeutickou část, protože nabízí prostor  pro komunikaci a sdílení témat při práci.

Pro naše klienty nechceme výhody. Chceme je naučit kvalitně pracovat, umět ocenit svoji práci a mít z ní radost. Zároveň se snažíme připravit příjemné prostředí pro zákazníky, aby nás rádi navštěvovali a vraceli se k nám.

Děkuji za rozhovor! (bt)