S oběma autory jsem se setkala poprvé při křtu jejich veršované knihy pro děti „Máme rádi mašinky“, který proběhl loni v září v Karlíku. Byla třetí v řadě, před ní vyšla dvojice knížek s poezií pro děti „Co je les“ a „Lehounce o Berounce“, po kterých se zaprášilo. Teď je plánováno druhé vydání těchto knížek. V současné době spolu pracují na další sbírce veršů pro děti s názvem „Lodě patří k vodě“. Kromě práce pro děti mají připravenou k vydání sbírku, dalo by se říci, milostné poezie s názvem „Návraty“. Všechny knížky mají společné autory: básníka Pavla Volfa a malíře a ilustrátora Přemysla Povondru. Společně jsme povídali nad šálkem vynikajícího čaje milé paní Povondrové…Jak se sešel básník s malířem?
PP: S Pavlem jsme se sešli na vojně. S odstupem času se na ta léta vojenské služby vzpomíná moc pěkně. Měli jsme tam velké výhody a stalo se to asi takto – protože náš velitel měl pěknou sestru a Pavlovi se líbila, napsal jí hned krátkou básničku: „Vážená a milá slečno, v mém srdci je nekonečno, hodlám napsati Vám dopis, anžto nemá cenu posílati opis, posílám Vám originál.“ Nakonec se z velitele stal švagr.
PV: Bylo to zajímavé, ale největší ostuda byla, že jsem do adresy na obálce napsal špatně jméno, na poště to museli otevřít, takže si tu básničku přečetlo půl Řeporyjí…
PP: Na vojně jsme spoustu věcí, které Pavel napsal, recitovali v divadle Poezie, hráli jsme ve Viole. Tam nám to režírovali osobnosti dnes známé: Grůša, Marek. Scházeli jsme se tam s Lustigem, Ceplechou, Fuchsem.
PV: Ta 60. a začátek 70. let byla pro poezii a malé formy divadel velmi příznivá. Ale největší zásluha Přemka je v tom, že on má moje básničky, které já už dávno nemám. On je schraňuje.
PP: Proto jsem se snažil Pavla přesvědčit, že musíme spolu vydat nějakou poezii, ačkoli on kontroval, že to už nikdo nečte. Já si myslím opak. Proto jsme začali s dětskou poezií a teď máme připravenou k vydání i poezii pro dospělé.
PV: Pro děti je dnes poezie málo, pro dospělé píše kdekdo. Kde jsou ty doby básniček od Floriána, Žáčka, Sýse.
PP: Ani byste nevěřili, že knížka Mašinky se měla jmenovat Na našem dvoře. (směje se) Ale přesvědčil jsem Pavla, aby místo o slepičkách napsal o vláčcích.
PV: To je celý Přemek, vždycky mě nutí do něčeho, do čeho se mi vůbec nechce. Ale on to také odnesl, protože je perfekcionista, musel si nastudovat mašinky, stroječky, lokomotivy, celá práce trvala dva a půl roku. No není to méďa Pusík.
PP: Možná by se dala spousta věcí udělat počítačově, ale já to všechno dělám rukama.
PV: Máme známé v Americe a ve Švýcarsku, tam jsme knížky také poslali. Snaží se, aby jejich děti mluvily česky, tak jsou z té poezie nadšení, protože tam nic podobného není.
PV: Další dětskou knížku, kterou spolu připravujeme, jsme nazvali Lodě patří k vodě. Tématicky se blíží k naší druhé knížce Lehounce o Berounce, ale tam jsme dali více flory a fauny a také jsme se snažili zmapovat vesnice kolem řeky od Křivoklátu po Lahovice. V téhle naší připravované knížce se chceme zaměřit na vodu, hlavně naše řeky.
PP: Ale Pavel mi tam už dal maják.
PV: No, musel jsem, protože se mi to líbilo. (směje se) V té době, kdy jsem psal básničky pro Mateřídoušku, bylo lidí, kteří se soustředili na dětskou poezii, asi devět. I teď je nás opravdu velmi málo. Pro děti je ta poezie velmi přínosná, lehce si ji pamatují. Proto jsme začali s Přemkem dělat tyhle knížky. A velmi důležité je, když se sejde autor s výtvarníkem a navzájem si rozumí, jako my dva. Je problém, když šéfredaktor přiděluje autorovi výtvarníka, ti dva si vůbec nemusí, jak se říká, sednout. Přemkovy obrázky se moc líbí, jsou úžasné, výpravné samy o sobě.
Prohlížíme si připravovanou sbírku básní „Návraty“. Jak vznikají vaše společné knížky?
PV: Vždycky je to tak, že k hotovým básničkám Přemek maluje ilustrace. Ať je to dětská poezie, nebo básně pro dospělé. Každá básnička pak má svůj jedinečný doprovod. Léta píšu dětskou poezii, těžko se dostávám zase do té normální. Při takových přechodech musím vždy přehodnotit celý systém psaní. Člověk se těžko dostává do dětského myšlení a když se to konečně povede, je vždycky nutné najít i cestu zpátky…
PP k PV: Zapomněl jsi do té sbírky dát třeba „Padaly tenkrát hvězdy na Petříně“ a také „Studente Radkine, Aničko posedlá, přátelé mých snů za nocí měsíčních…“ No, kde je ta básnička? Nevíš? Tak ji napiš! (smích)
Malujete omalovánky, novoročenky, svatební přání… Dělali jste nějaká spolu?
PP: Dělali jsme a děláme PF pro Karlík a obálky na maturitní vysvědčení pro zdravotní školu – je tam básnička ošetřovatelka (která má také svoji historii) o tom, když se ošetřovatelka zamilovala do básníka, ale on ji nechtěl.
PV: Dělali jsme také vítání občánků v Karlíku; při té příležitosti jsme koupili hrníčky a Přemek na ně namaloval karlický kostel. Udělali jsme základní list pro každé dítě, kam jsem napsal básničku a byl tam obrázek – to se používá dodneška.
Jaké máte plány do budoucna? První budou Návraty?
PP: První bude Paříž – Muzeum Picassa. Protože dostat tady Pavla z Karlíku je potíž. Má vždycky plno výmluv, proč zůstat doma. A Paříž si vždycky přál vidět.
PV: Ono to není tak jednoduché. Jednak máme plno zvířat na zahradě, jednak je Karlík a celé to údolí tady opravdu krásné. Jsem vášnivý houbař a když houby rostou, je to daleko lepší než někde u moře. Navíc mi lékaři doporučili, že nesmím na sluníčko a koupat v moři se mohu jen v tričku.
PP: A neříkali ti doktoři, že nemáš kouřit?
PV: A jak kouření souvisí s mořem? Kouření je můj jediný hřích, to mi ho neber! Vždyť kouřím málo. To jsem tuhle potkal naši paní listonošku, chtěla si zapálit, ale zapomněla si zapalovač. Tak mi říká: „Nemáte prosím vás zapalovač?“ Samozřejmě jsem jí nabídl svůj. Hned pookřála. „To jste úžasnej, když potkám kuřáka, hned je mi líp,“ odvětila. U nás v Karlíku byl jeden a ten říkal: „Když má člověk pevnou vůli, tak ho tomu kouření nikdo neodnaučí!“