Už od dětství chtěla pomáhat lidem. Vrchní sestra Alzheimercentra Černošice Martina Košanová Bílá se své psychicky i fyzicky náročné profesi, která je navíc na první pohled až příliš opomíjená, věnuje již obdivuhodných dvacet let.
Začněme, prosím, pěkně od začátku. Co jste vystudovala? Kde jste začala svoji pracovní kariéru?
V roce 2001 jsem maturitou ukončila vzdělání na střední zdravotnické škole. První bohaté zkušenosti jsem získala na odděleních interního i chirurgického typu. Pracovala jsem také v prostředí akutní medicíny. Posléze jsem působila i na oddělení dětské neurochirurgie. To bylo obzvláště náročné. Praktické a odborné zkušenosti jsem nabírala u dospělých i dětských pacientů.
Nejdelší dobu své profese jsem však strávila na oddělení následné péče, a práci se seniory jsem tak zasvětila dlouhých a krásných 11 let. Na stejném oddělení jsem poslední čtyři roky pracovala jako staniční sestra a společně s panem primářem, na něhož dodnes s láskou vzpomínám, jsme vedli tým zdravotních sester a sanitářů.
Do Alzheimercentra v Černošicích jste nastoupila na podzim minulého roku. Proč jste si vybrala právě péči o osoby s Alzheimerovou chorobou, stařeckou demencí? Práce s nimi je velice odpovědná a náročná.
Především jsem se chtěla naučit a poznat nové věci. Přitom stále pracovat ve stejném oboru a obohatit tak svoje dosavadní pracovní zkušenosti. Bylo pro mě přirozené a normální jít pracovat právě s lidmi, kteří mají nevyléčitelnou Alzheimerovu nemoc.
Zdravotní služba u nás funguje jako kdekoliv jinde. Všeobecná či praktická sestra se u nás naučí veškeré základy ošetřovatelské péče. Samozřejmě provádí i všechny odborné výkony, které k práci zdravotní sestry patří. Máme skvělý kolektiv a vycházíme si vstříc. Jsme parta, která vidí smysl v tom, co děláme a jak to děláme.
Nebyla to až příliš velká odvaha změnit místo v době vrcholící celosvětové pandemie?
Pomáhat lidem se musí. To je moje poslání. Navíc je nutné si uvědomit, že jde o lidi, na něž covid-19 a veškerá opatření dopadly nejvíce. Ze dne na den přestali vídat svoji rodinu, děti, vnuky. Najednou byli izolováni. I pro nás to byla a stále je nová zkušenost. Nesměli jsme jako veškerý zdravotní personál včetně sester dopustit, aby nás od klientů oddělovala psychická bariéra, když mezi nás již byla postavena hráz z roušek, respirátorů, ochranných obleků a štítů. S klienty jsme hovořili. Pohladili. Povzbuzovali. Zkoušeli jsme jim nahradit, jak nejvíce to šlo, jejich rodiny.
Co vás na vaší práci konkrétně baví?
Moje práce je zároveň mým koníčkem. Neustále se ve svém oboru vzdělávám a zajímám o veškeré novinky. Baví mě pomáhat lidem, kolegům a být v systému zdravotnictví něčemu prospěšná.
Práce ve zdravotnictví je navíc jako nikdy nekončící příběh. Nemůžete ji nikdy dělat napůl, ale vždy naplno a ještě o trochu více. Náš pracovní den je vždycky zcela nabitý. Mnohdy si ani neuvědomujeme, kolik času nám jednotlivé pracovní úkoly a aktivity zaberou.
Zkusím být osobnější. Mám člena rodiny, který trpí Alzheimerovou chorobou. Zvažuji různé možnosti. Proč volit právě Alzheimercentrum v Černošicích?
Naše zařízení, specializované na klienty s Alzheimerovou chorobou a jinými typy demencí, je v takovém případě tou nejlepší volbou. U klientů odebíráme biografickou anamnézu a snažíme se ke každému přistupovat individuálně. Pravidelně u nás probíhá aktivizační terapie, pečou se koláče a dorty. Snažíme se o celkové navození rodinné atmosféry. Myslím, že se nám to daří.
