Klukovské vzpomínky třebaňské

Jednoho zimního večera vznikla myšlenka sepsat klukovské vzpomínání a od nápadu nebylo daleko k těmto řádkům. Vše je napsáno z hlavy tak, jak si pamatuji, a proto někteří čtenáři najdou možná i jisté nesrovnalosti. Snad prominou mi ti, kteří zde nejsou jmenováni, stejně tak jako ti, co jmenovaní jsou. Není v tom žádný úmysl.

Dva měsíce po druhé světové válce v týdenních odstupech se třebaňským maminkám narodili Michal Bureš, Jirka Mach, Mirek Rejfíř a moje maličkost. Poprvé jsem se nadechl nedělního třebaňského vzduchu přímo v našem domku, neboť na porodnici bylo jaksi pozdě. Mohu tedy říci, že jsem skutečně rodilý Třebaňák. To se však nedá říci o rodičích, i když tatínek pocházel z nedalekých Budňan, jak se kdysi říkalo Karlštejnu.

Maminka musela hodně cestovat, než se z rodného Rakouska přes východočeskou Poličku dostala do našich končin. Rodové kořeny z maminčiny strany jsou ale na jihočeském Dačicku, kde žil můj děd, než vydal se za prací mistra tkalcovského směrem Wiener Neustadt. Můj druhý děd pocházel z Rakovnicka a povolání drážního zřízence ho přivedlo do Budňan za mojí babičkou. Ve Třebani koupili od rodiny Zábranových domek na pozemku, co v letech 1895 až 1910 patříval mezi polnosti rodiny Čubů.

Zábranovi domek postavili někdy kolem roku 1911.
Přes cestu býval obecní pozemek až do místa dnešního parkoviště. Břeh pod námi byl ověnčen hustým křovím, v létě kvetoucím drobnými fialovými kvítky, stále plný vrabčího a jiného ptačího švitoření. V sousedství bučela kráva u Kraftů, mimochodem asi jediné šlechtické rodiny ve vsi, i když chováním to byli docela prostí lidé. Mnohem později, po smrti své ženy, se pan Kraft oběsil na hrušce v rohu zahrady a myslím, že Vašek Levit titul šlechtický z přízně zdědil, alespoň se to říkalo.

Před pěkně udržovaným domem Kraftů stávala bytelná lavička, kde Kraftovi sedávali a viděli až ke kapličce. Další sousedé byli Kyselkovi se dvěma dcerami. Pan Kyselka pracoval celý život ve skále v Srbsku, jezdil tam vždy na kole, ať bylo jak bylo. Třetí sousedé byli Kohákovi, také se dvěma dcerami a o dům dále Čepelovi s další dcerou.

Pan Čepela též pracoval ve skále a byl to takový hubený pán oproti své korpulentní paní, co často nám klukům dala buchtu či nějakou sladkost. Za severním plotem byla zahrada Najmanů, tehdy ještě nezastavěná. Takové bylo tenkrát nejbližší okolí, ve kterém jsem prožíval nejhezčí léta života, své dětství.

Rodiče mě vozili v hlubokém bílém kočárku zvaném osmipérák, a tak svět viděl jsem hodně zdola, kde nakonec musíme začínat stejně všichni. Díval jsem se do korun jabloní, švestek, hrušek, třešní a ořechu, co zcela zaplňovaly nevelkou naši zahradu a jejichž plody končily uskladněné ve sklepě čerstvé nebo v zavařovačkách a dodávaly rodině nezbytné vitamíny.

Za rok na podzim se narodil bratr Jan a ani s ním se nestačilo nikam jet a je tak místně rodilý jako já. První, co si pamatuji, bylo zvířectvo, co pobývalo ve chlívkách. Koza mečela, když vystrkovala hlavu rohatou z otvoru ve dvířkách, slepice kdákaly na kurníku a vedle chrochtalo prasátko, později tak velké, že málem neprošlo ven na svoji každodenní procházku.

A byl to právě čuník, který jednou na dvoře zahnal bratra pod ořech, a strkal do něho přátelsky rypákem tak, až křičel, jako když ho na nože bere. Pašík tu dobu dlouho nepřežil a my, zalezlí pod postel, před tou, pro naše dětské duše nepředstavitelnou hrůzou, jen jsme slyšeli pobíhání řezníka, dusot mocného prasete, kvičení a výstřel a pak už jen ticho.

Když jsme se odvážili vylézt, viselo to naše boubelaté prasátko již spařené a vyvržené na háku pod krovem, míchala se krev na polévku, zadělával prejt, a vůbec na plotně se toho vařilo tolik voňavého, až chuť přecházela. Dostali jsme mozeček a byla to veliká pochoutka, na kterou se prostě nezapomíná.

Potom byly jitrnice, jelítka a nádherná tlačenka světlá i tmavá, jaké dnes nevidíte. Náhle po praseti na háku ani památky, ale v udírně se udilo a všude cinkaly skleničky a leskly se mastné brady. Svět v té době vypadal růžově a jako tříleté děti jsme nevnímaly změnu v dějinách. Se změnou sice odešel děda s babičkou do pohraničí, kde žili svůj život v úplně nových podmínkách, ale my jsem náhle měli v našem domku o jednu místnost více. Rodiče se tehdy rozhodli vyměnit podlahy a veškerou práci odvedl mistr tesařský pan Snopek tak dobře, že po těch prknech šlapeme dodnes.

Přelézali jsme s bratrem plot, abychom se kamarádili s tlupou vesnických kluků a že nás tu opravdu bylo, nejen již zmíněných vrstevníků. Nejblíže směrem k Trubám zde byli Tonda Kolář, Franta Pašek a Robert Nausch, v hospodě Karel Bešťák, pod kopcem Karel a Tonda Kopecký, na návsi Franta Blažek, Vláďa Suchan, Ferda Fryš, Láďa Jandečka. Dole ve vsi Olda a Pavel Vostárkovi, Míla Novák, Vašek Bergr, Venca Levit, Jarda Pokorný, Honza Kratochvíl, Zdeněk Effenberger. Poblíž Studánky Jirka Krejčí a Jirka Kocourek, směrem k cihelně Luděk Záborec, téměř u Křížku Jarda Snopek, dole ve Vejtrži Jožka Blažek, Pavel a Pepík Roztočil.

Zmiňuji hlavně ty kluky, se kterými jsme se během klukovských let setkávali, z nichž ti starší nám již předávali své zkušenosti a byli nám vzorem.

Naše touhy dostat se ze dvora, omezoval vysoký dřevěný plot a strach z pana Havránka, který měřil dva metry a nikdy neopomněl podívat se, zda jsme na dvoře a hlasitě zvolat: „Zdali kluci posloucháte maminku a nezlobíte? Jinak bych si to s vámi musel vyřídit!“ Rychle jsme ubezpečovali, že jsme hodní a poslušní. Zasmál se a pokračoval dále ke svému domku ve svahu za Nauschovic, kde čekala paní Havránková na jeho návrat ze služby u hradní stráže.

Ano, pan Havránek, i jako důstojník, byl jeden z těch, co splňoval vysokou míru, dříve nutnou pro službu na Pražském hradu. Vážil něco přes metrák podobně, jako jeho paní. V hospodě říkával, že mají tak úzký domek, že když se s paní vyhýbají, musí jeden vyjít ven. Byl prostě veselá kopa.

Ani tato hrozba nezabránila nám přelézt plot a vydat se do světa třebaňského. Když jsme utekli z domu a rozhodli se zahnout vlevo, rozběhli jsme se polní cestou směrem k potoku, kde pamatuji stále stejný můstek u domu tenkrát Říhů, rovněž se dvěma dcerami. Nezapomněli jsme v potoce pátrat po racích a rybách červenopeřicích. Zurčela tam čistá voda, tak byl potok udržovaný, žádná stoka. Proti proudu jsme míjeli domy Banzetů, Šírlů a Potůčků, chatu Mitiků a na konci,u železného stožáru vysokého napětí, shlíželi na chatu pana Poláčka, pro nás kluky kouzelnou s jezírkem a vodními pidikanály.

Když jsem podlezli můstek, stanuli jsme u cihelny paní Schmidtmeirové a rádi tu energickou paní zdravili a ona vždy s námi ztratila nějaké to slovo. Pak již cesta údolím Kytliny s chatami Pražáků a udržovanými lukami pana Čuby k prameni vyvěrajícímu ve svahu pod třešněmi. Tady jsme se konečně dosyta napili a pelášili s kopce zase domů.

„ Ing. Rudolf Klouček