Tři autoři, tři různé přístupy a tři nové sochy pro Cestu mramoru. V Dobřichovicích vznikaly v žáru před očima lidí a brzy zamíří na svá místa v Karlíku. Akademický sochař Petr Váňa, jenž za projektem stojí, už zároveň přemýšlí, jak celou Cestu uzavřít.
Letošní ročník se odehrával v podmínkách, které práci s kamenem ještě ztížily. „Bylo to doslova rozpálené. Když pracujete s mramorem a brousíte ho rozpáleným kotoučem, prach někdy dosahuje 60 až 70 stupňů. Musíte mít rukavice kvůli možným spáleninám, filtr a ideálně sluchátka, abyste úplně neohluchli,“ popsal Petr Váňa.
Sochař musí chtít dílo dokončit
Samotnému sympoziu předchází výběr tvůrců, kteří náročnou práci zvládnou. Podle čeho? „Nemusí jít o starého vousatého sochaře, který už udělal dvacet soch. Podstatné je, že má energii a za svou práci převezme zodpovědnost. Sekat začnete v obrovské euforii, pak zjistíte, že je to tvrdé a velké, a v půlce propadnete malomyslnosti, že dílo nedokážete dodělat. Na sochaři musí být vidět, že má tah na branku a vůli sochu dokončit,” vysvětluje Váňa.
Při letošním výběru navíc hrála roli i představa tváře další části Cesty mramoru. „Chtěli jsme, aby sochy byly krásné a pokračování ke Karlíku mělo zase jinou duši i energii. První myšlenka byla mládí a druhá alespoň jedna žena, což se nám povedlo dvojnásob,“ doplnila starostka Karlíku Monika Hurtová. Obec, na jejímž katastru se sochy objeví, se výrazně zapojila do finančního i organizačního zajištění akce. Vyčlenila prostředky ze svého rozpočtu, získala 150 tisíc korun z Fondu kultury a turistiky Středočeského kraje a finančně přispěly také Dobřichovice. Přípravy devátého ročníku trvaly zhruba rok. „Myslím, že se celý povedl a poskládal jako ty krásné kameny,“ s úsměvem uzavřela starostka.
Sympozium je hlavně o setkávání
Cesta mramoru není jen přehlídkou hotových děl. Důležitou součástí je setkávání autorů a jejich vzájemné ovlivňování během práce. Projekt má dlouhodobě i další přesahy. Sochaři například věnovali menší díla do aukce, jejíž výtěžek směřoval na pomoc ukrajinským matkám s dětmi ubytovaným v místní sokolovně.
Ještě dva ročníky. A potom?
Petr Váňa už přemýšlí, jak projekt po dalších dvou pokračováních uzavřít. Podle něj by ve stávající podobě mohl existovat ještě dva roky. S rukama v klíně pak ale sedět nebude. Má několik vizí. Nyní pracuje na bronzové soše Madona Palladia, která má být umístěna na Tetíně, místě spojeném se svatou Ludmilou. Model už je hotový. A jeho plány zřejmě nekončí. „Mám předsevzetí, že dokud budu mít ruce, budu dýchat a tady takhle vesele prášit, budeme to opakovat.“
Také Karlík počítá nejméně se dvěma dalšími ročníky. Starostka má přání, aby Cestu završila socha před kostelem sv. Martina a Prokopa, a doufá, že jejím autorem bude právě Petr Váňa.
Jak vznikla Cesta mramoru u Berounky
Na začátku byla i praktická potřeba. Děti Petra Váni chodily mezi Dobřichovicemi a Karlíkem do školy, u cesty ale chyběl bezpečný chodník a její okolí lemovaly nevzhledné dřeviny. „Vpravo a vlevo byly jen nálety švestek a v nich binec. Když projelo auto, přišly domů úplně mokré. Říkal jsem si, že tady musíme udělat chodník. Ale nevěděl jsem, jak, takže jsem vymyslel tenhle projekt.“
Z praktického nápadu postupně vzniklo sochařské sympozium a cesta osazená díly v krajině. Díky projektu chodník a zároveň prostor, kde se lidé mohou při cestě zastavit a vnímat sochy v přirozeném prostředí. Váňa přitom od začátku chtěl, aby šlo o oboustranné propojení. Skulptury mají působit na procházející lidi a krajina má ovlivňovat samotné autory.