Rostoucí květ z bílého portugalského mramoru Estremoz vytvořila na letošní Cestě mramoru Bianka Barniaková. Na návrhu začala pracovat už v prosinci a v Dobřichovicích se pustila do dosud největšího kamenného díla své tvorby.
Jaký příběh se skrývá za vaším dílem?
Začala jsem na něm pracovat už v prosinci, kdy jsem si vytvořila sérii návrhů. Musela jsem se rozhodnout pro něco realizovatelného i o půl roku později. Vytvořila jsem sérii menších abstraktních květů a nakonec se na poslední chvíli rozhodla pro tulipán. Socha představuje rozkvétající květ vyrůstající ze země. Tulipán pro mě symbolizuje obnovu, čistotu a lásku a bílý portugalský mramor tyto významy během práce ještě podpořil.
Jak moc dokáže kámen v takové velikosti překvapit?
Čím větší máte praxi, tím je samozřejmě celý proces jednodušší. Před pěti lety bych zápasila mnohem více a práce by mi zabrala podstatně delší dobu. Teď už s kamenem pracuji skoro deset let.
Je to vztah, dialog. Ke každému kameni přistupuji individuálně a s citem. Snažím se vést s materiálem určitý rozhovor, poznat jeho potřeby, slabá místa a zjistit, co mi dovolí. Vždycky je to kompromis. Vlastně jako každý jiný vztah.
A co vám „řekl“ právě tento kámen?
Že to, co jsem si vymyslela, do něj půjde. Byla to opravdu šťastná souhra. Petr (Váňa, pozn. redakce) naše návrhy viděl předem, takže kámen vybíral přibližně tak, aby se do něj zamýšlený tvar vešel.
Nemusela jsem dělat žádné zásadní změny, zmenšovat nebo výrazně ořezávat. Jen ve spodní části byl kaz, a tak jsem sochu musela trochu seříznout, aby mi seděla do symetrického kvádrovitého tvaru. Jinak byl kámen úplně dokonalý.
Jak se vám tvořilo před lidmi?
Krásně. Nejsilnější pro mě byly chvíle, kdy jsem vůči svému řemeslu, kamenosochařství, cítila od přihlížejících úctu, respekt, obdiv a podporu. Slova, která ve vztahu k mé práci často neslýchám. Pro spoustu lidí je tohle řemeslo určitým přežitkem. A najednou tady před nimi naživo tvořím sochu, přitahuje je, líbí se jim a podporují mě.
Proč je kamenosochařství důležité i v dnešním světě?
Pro mě je umění o kráse a sdílení emocí. Mělo by hladit po duši a posouvat člověka výš. Obohacovat duši pozorovatele.
A mramor, kámen i měřítko, v němž dílo funguje ve veřejném prostoru, mají obrovskou sílu. Krása je tam téměř hmatatelná. Myslím, že je důležité ji uchovávat i pro další generace a připomínat, že umění nemusí být jen o křiku a bolesti, ale právě o kráse a čistotě.
A co máte v plánu dál?
Tvořit. Moc bych si přála založit vlastní ateliér. Mám před sebou ještě dva roky do dokončení školy, během nich se chci tvorbě věnovat naplno. Potom si možná dám trochu pauzu, uteču k rodinnému životu a pak se zase vrátím.
