Grafik, ilustrátor a nakladatel Kameel Machart má pestrý život. Daří se mu v jeho pracovní činnosti a poslední rok ho vzdělal hlavně po technické stránce. Přiznal také, že přišel o kus své naivity.
Kde žije a co se ti u nás v regionu líbí nebo nelíbí?
Naturelem jsem asi spíše kavárenský typ, ale mé ženě se podařilo můj životní prostor významně rozšířit, a tak jsem již dvacet let rozkročen mezi Berounem (se všemi jeho maloměstskými výhodami i nevýhodami) a samotou v křivoklátských hvozdech (se všemi jejími naprostými výhodami). Zaplaťpámbu, že ten náš český ďolíček je vlastně docela maličký a pestrý – můžete meditovat v hlubokém houští a za pár desítek minut stát uprostřed rušného náměstí v metropoli nebo se usadit do křesla v operním sále… Rád střídám obě tyto polohy – a z klidného prostředí lesní samoty často podnikáme spanilé výpady za kulturou a společenským životem do velkoměsta.
Na čem právě pracuješ a co chystáš?
Během roku jsme v nakladatelství pracovali na řadě zajímavých titulů, s kterými se pochlubíme letos na podzim. Jsou mezi nimi regionálně zaměřené tituly, např „Houby Berounska a Hořovicka“, ale také dvě knihy pro milovníky historie z naší nové edice Lexicon. Ta první je o cestách za templářským pokladem a další pojednává o fenoménu podzemního světa jeskyní v běhu lidských věků, napříč různými kulturami, kulty a tradicemi. Po delší době jsem se také věnoval své výtvarné profesi a během léta jsem vytvořil sérii ilustrací k povídkové knize Melchiora Kotnowského, která bude také patřit mezi naše předvánoční novinky.
Co ti poslední rok dal a vzal?
Minulý rok mi ubral trochu iluzí. Překvapilo mě, jak snadné je přepnout většinu společnosti z módu „svobodný racionálně uvažující jedinec“ do módu „vystrašené zvířátko“. Naivně jsem si totiž myslel, že se naše společnost dokáže s věcným problémem vypořádat věcně, s chladnou hlavou. Na druhou stranu jsem se ujistil v tom, že když jsme hozeni do vody, dokážeme plavat, improvizovat, dokážeme projevit velkou míru empatie a solidarity – a vlastně k tomu ani žádný dozorující stát nepotřebujeme… Bohužel, obvykle nám taková nálada a zápal nevydrží dlouho. K těm nezpochybnitelným přínosům řadím koneckonců i to, že jsem byl nucen získávat „nové kompetence“, které rozšířily mé technické obzory.
Na co bych se tě ještě měla zeptat?
Tak to je asi nejtěžší otázka na závěr… Co třeba: Jak se koukám na blízkou budoucnost? Na takovou otázku bych odpověděl spolu s Václavem Havlem: „Až bude nejblběji, začne se to obracet k lepšímu.“
(kuku)