Akce spojené s jídlem jsou čím dál oblíbenější. Konají se také u Berounky. Jedním z organizátorů je Štefan Oršoš z Řevnic, který nyní kromě festivalu připravuje také otevření kempu.
Štefan Oršoš pracoval více než dvacet let jako fundraiser a producent v zábavním průmyslu. „Několik let jsem strávil cestováním, což mi otevřelo oči do světa gastronomie, kvalitních surovin, dosud neznámých chutí a přísad.“
Štefane, podnikáš s jídlem, jídlo je asi i tvým koníčkem?
Ano. Festivaly spojené s gastronomií, které dělám, jsou můj koníček.
Vystudoval jsi gastronomii nebo něco podobného?
Ne, ne, vystudoval jsem filmovou produkci. Dvacet let jsem dělal kulturní akce a marketing u celovečerních filmů, pak jsem dostal nápad, že budu péct hamburgery, a po třech letech jsem přišel na to, že je lepší takové akce organizovat. Takže jsem se zase vrátil k tomu, co jsem dělal předtím, k produkci. Jen na jiné téma.
Kdy jsi zorganizoval první food festival?
První festival byl v Dobřichovicích před devíti lety. Od té doby ho tam pořádám každý rok. Až letos ze zřejmých důvodů poprvé nebude. Zatím jsme se nebavili o žádném náhradním termínu.
V březnu se na tři měsíce zastavilo asi úplně všechno?
Ano, my jsme byli vyřazeni jako první a ve všem. Organizujeme farmářské trhy, různé festivaly s ambasádami, dvacet festivalů ročně na náplavce, akce pro města, celkem děláme asi šedesát akcí za rok. A teď byl stop stav ve všem. Myslím, že nástup bude vlažný a uvidí se, čemu budou lidé dávat přednost.
Teď už se snad všechno pomalu rozjede. Co v nejbližší době chystáš?
Připravujeme road show s food trucky po celých Čechách a první výkop bude v Řevnicích, konkrétně v sobotu 20. června v 10 hodin na náměstí.
Na co se můžeme těšit?
Bude tam asi patnáct food trucků. Snažíme se, aby skladba jídla byla co nejpestřejší. Se Sousedy od Berounky pak chystáme stánky s výrobky místních lidí. Součástí jsou i stánky s delikatesami. Chceme akci hodně pestrou, aby si na ní každý našel to svoje. Pokud se osvědčí, mohli bychom ji dělat i v dalších letech, nejspíš v půlce září.
Festivaly ale teď nejsou tvoje jediná činnost. Jak je to s řevnickým kempem?
To je bohužel také věc, která mě zastihla v nepravou dobu… Ale nakonec otevřu během měsíce. Plánuji něco jako zážitkový kemp. Trochu jsem ho předělal pro širokou veřejnost. K dispozici je sedm chatek, každá pro čtyři lidi, kompletně vybavená včetně sprchy a WC. A teď dostavuji ještě tři maringotky a pec na pizzu, kde si budou moci i lidé z Řevnic v sobotu upéct chleba. Tento rok zavedu zkušební provoz, všechno tedy nebude tak, jak bych si představoval. V budoucnu bych chtěl dělat nějaké festivaly, hudbu, letní kino… Budu si tam hrát, pokud na to bude čas.
To je dobře, že kemp bude žít.
Budu rád, když to tak dopadne.
V Řevnicích jsi v minulosti pořádal také Houbyfest. Proč skončil?
Houbyfest se konal dvakrát. Problém byl v tom, že nerostly houby a návštěvníci si neuměli festival bez lesních hub představit. Ale vařit se dá i z hub dovezených nebo vypěstovaných doma. Bylo s tím hodně práce a nebylo to udržitelné.
Jaké je teď vlastně v gastronomii oblíbené téma?
Vedou asijská bistra, tedy vietnamská. Stále jsou docela v oblibě hamburgery a také bistra na něco zaměřená, například thajský street food nebo italské speciality.
A co frčí na festivalech?
Asie je hodně navštěvovaná. Pak street food, což je přehlídka pouličních kuchyní z celého světa, obsahují ho i food trucky. Funguje mi také festival polévkování. Teď děláme s bratry Formanovými v Mělníku akci s názvem Moře u Mělníka. Oni tam přijedou s lodí, hrají na ní a na břehu vznikne středomořský trh.
Nejsou poslední dobou návštěvníci náročnější?
Spíš bych řekl, že tady v Čechách si lidé neumějí takové věci užít, tedy kromě Dobřichovic. V Praze je to takový „teplý pult“, zákazníci přiběhnou, vystojí si frontu, zanadávají na ni, pak snědí jídlo a běží za dalším zážitkem. Když jezdím po festivalech ve světě, vidím, že se tam všichni jdou bavit, rodiny přicházejí na celý den, jsou v klidu, povídají, prostě si to užívají. Češi neumějí ocenit krásně udělaný festival, upravené stánky. V zahraničí je to jinak. Tam je to i pro stánkaře součást životního stylu, nejde jen o byznys. Jsou rádi, když se s nimi lidé dají do řeči. Budují si svůj příběh a pověst. Mám radost, že podobně to funguje v Dobřichovicích.
Jak se shánějí prodejci na festivaly?
Mění se to. Když jsme začínali, hlásilo se dost zajímavých prodejců, kteří chtěli jezdit, a akce měly daleko vyšší návštěvnost. Teď už je zase mnohem více festivalů a většina dobrých prodejců si mezitím otevřela vlastní podnik: bistro, malou restauraci, kavárnu. A už nestíhají jezdit. Výběr se trochu mění. Nastupují noví, jejich pohled na to, proč zvolili právě tuto práci, je odlišný. Někoho baví, někdo ji dělá pro peníze.
Co tě baví kromě jídla, máš nějaké koníčky?
Cestování, samozřejmě za jídlem. V každé zemi vyhledávám zajímavé věci. Zjišťuji, čím je známá v gastronomii. Snažím se dostat i k místním domů nebo se v restauraci podívat do kuchyně. Například na Filipínách od rána nakládají malé sele. Sleduji, co všechno do něj dávají i jak ho pak opékají. Nebo v Koreji pozoruji, jak se osmdesátileté babky na nádech potápějí a chytají chobotnice. Mám rád Japonsko, kde se jí velice zdravě.
Což u nás zatím moc neplatí…
U nás se jídlu moc nepřikládá váha. A je to škoda, protože bychom si měli uvědomit, že jídlo je jedna z nejdůležitějších součástí života. Tím, co jíme, pečujeme nejen o zdraví a tělesnou stránku, ale také o tu duševní, protože jídlo nám může několikrát denně přinést hezké pocity a radost. Takže by se nemělo odbývat a člověk by se na něj měl soustředit. A stejně důležité je jíst méně, ale kvalitní jídlo. Vždyť je to investice do našeho zdraví.
Lucie Hochmalová
