Říká geofyzik Leo Eisner z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR.Leo Eisner je vědec. Působí v Akademii věd ČR a zároveň je jednatelem společnosti Seismik, jež se zabývá geologickými průzkumy. Je také jedním z několika hlasů, které se ozvaly v opozici proti kampani za zákaz těžby hydraulickým štěpením.
Je metoda hydraulického štěpení novinka? Jak bohatou má historii?
Hydraulické štěpení používali už Římané. Plinius starší popisuje postup prací při štěpení horských masivů v oblasti Las Médulas v severním Španělsku okolo roku 77 po Kristu. Byl to největší důl na zlato v tehdejší říši a Římané sem akvadukty sváděli vodu, tou pak prudkým vypouštěním štěpili velké bloky horských masivů. Dnešní technologie štěpení ve vrtech se používá intenzivně od padesátých let 20. století a od začátku šedesátých let i Čechách. V šedesátých až osmdesátých letech se štěpilo naftou.
A pokud budeme hovořit konkrétně o štěpení břidlic a uvolňování plynu?
Pokusy štěpit břidlice, aby se z nich dostal plyn, začal pan Mitchell v oblasti Barnett v severním Texasu v 70. letech. Původně se pokoušel štěpit chemickými prostředky, jako se štěpí v klasických ložiscích ropy a plynu, ale to se nedařilo. Při pokusu štěpit čistou vodou prorazil. To byl objev proti logice tehdejších znalostí a vynesl Mitchellovi velkou slávu a uznání.
Jak si laik může toto vrtání a štěpení představit?
Vrtání probíhá, asi jako když šroubujete vrut do dřeva. Otáčivým pohybem rozevíráte dřevo. Podobně se vrták zaboří do země a otáčivým pohybem rozvrtává horninu.
Ale v zemi na rozdíl od dřeva jsou větší tlaky, a proto se po zhruba 150 metrech vrták vyndá a do vyvrtané díry se vloží železná trubka, takzvané pažení. Za to se pak natlačí cement. Když ztuhne, pokračuje se ve vrtání a podle hloubky vrtu se takových pažení a cementování dělá několik. Tak je vrt izolován od zdrojů pitné vody i okolní horniny.
Štěpení je podobné, jako když injekční stříkačkou vstřikujete, řekněme, čokoládu do vrstev v dortu. Pokud pořádně zatlačíte, vrstvy dortu se rozevřou a do štěrbiny se vlije čokoláda. Podobně se díky zatlačení kapaliny rozestoupí hornina a do štěrbiny se vtlačí voda a písek, aby mohla kapalina nebo plyn proudit zpět do vrtu.
Silnou obavou místních je znečištění spodních vod. Jak velké je toto riziko a dá se mu zabránit?
Štěpící kapalina nemá možnost rozštěpit kilometry nadloží, tolik energie prostě v systému není. Za 50 let historie štěpení v Čechách není jediný případ, kdy by štěpící kapalina pronikla z hloubky na povrch. Podobně je tomu ve světě.
Štěpení břidlicového plynu na rozdíl od klasických ložisek se navíc dělá téměř čistou vodou s minimálním obsahem chemikálií. Voda, jíž se štěpí, je čistší než voda existující v hornině.
Je s podivem, že se ochránci vod probudili nyní, po 50 letech. V 90. letech minulého století zaplatilo Ministerstvo životního prostředí téměř jednu miliardu korun za štěpení a průzkum ložisek zemního plynu v uhelných slojích. Štěpilo se v mnohem menších hloubkách, než se uvažuje pro břidlice. Žádné znečištění nenastalo. Mohu každého naprosto ujistit, že znečištění pitných vod při dodržení technologických postupů nehrozí.
Pokuty, které byly v USA uděleny v několika výjimečných případech (štěpí se tam asi 10 000 vrtů ročně), jsou za porušení předpisů. Zakazovat štěpení kvůli několika desperátům za oceánem je jako zakázat jízdu autem, protože někdo jel nedovolenou rychlostí a naboural nevinného řidiče.
Hrozí při těžbě z břidlic úniky těchto plynů do ovzduší nebo jinam? Mám na mysli ona známá videa se zapalováním vody z kohoutku.
Nikdo, kdo těží, nechce, aby mu těžená látka někam unikala, chce ji prodat, a už proto nedopustí úniky. Zapalování metanu z mělkých studní (u kohoutku), jak jej ukazuje například demagogický film Gasland, se děje na východě USA možná od roku 1825, tedy daleko dříve, než se začalo cokoli těžit. Jde o metan, který se přirozeně vyskytuje v mělkých vrstvách.
Co vlastně je při těžbě či průzkumu „vidět“ a slyšet na povrchu, jak si představit těžaře a jaké jsou praktické dopady těžby na okolí?
Těžba má omezený dopad na životní prostředí. Na průzkumný nebo těžební vrt je potřeba plocha asi 100 krát 100 m. Na této plošině se na měsíc až dva vybuduje vrtná věž a poté se jeden až dva týdny štěpí. Pak se vše odveze. Pokud vrt není úspěšný, zacementuje se v hloubce a plocha se uvede do původního stavu. Jestliže vrt je úspěšný, vybuduje se asi 1,5 metru vysoká vrtná hlavice, oplotí se a zbytek plochy kolem se dá do původního stavu. Hlavice se potom napojí na potrubí nebo se plyn jímá do zásobníků.
Vrtání vrtu a štěpení jsou hlučné, protože se při nich používají dieselové motory a pumpy s velkým výkonem. Je možné požadovat odhlučnění motorů ochrannými stěnami či tišší elektrické motory.
Znamenala by těžba pro region nějaká administrativní omezení, například v možnostech vrtání vlastních studní, ochranných pásem kolem vrtů a podobně?
Vrtání vlastních studní těžba, natož průzkum určitě neomezí. Okolo ústí vrtu se vybuduje několikametrový ochranný plot. Kolem vrtů na plyn se stanovuje bezpečnostní pásmo podle tlaku ve vrtu do vzdálenosti 30 až 100 metrů, v němž jsou omezeny některé činnosti, třeba výstavba budov. Po likvidaci vrtu (5 až 8 let) tato ochrana vrtu zaniká. Vrty na plyn neovlivňují studny, a proto jimi není hloubení studní a čerpání vody nijak omezeno.
Jak byste se zachoval jako místní? Souhlasil byste s průzkumem a s těžbou, pokud by šlo o vaše bydliště?
Ano, těch pár měsíců vrtání a štěpení bych vydržel a trval bych na tom, aby samospráva dobře hospodařila s příjmy od těžařů. Ty jsou pět procent z ceny vytěžených surovin a dále poplatek za zabranou plochu.