Osmnáctiletá Sophie Pischnothová patří k vycházejícím hvězdám české atletiky. Letos získala juniorské stříbro ve smíšené štafetě. Závodí za ASK Dipoli a na tréninky dojíždí k Berounce. Jak se dostala k atletice, proč si vybrala čtyřstovku a co obnáší skloubení sportu se školou a s běžným životem?
Jaký je pocit být čerstvě dospělá a zároveň juniorská vicemistryně světa?
Neuvěřitelný. A krásný zážitek k tomu.
Kdy a proč jste zvolila právě královnu sportů?
K atletice jsem se dostala v sedmi letech díky mamince. Ale celá moje rodina je sportovně založená, takže už ve školce jsem chodila do různých pohybových kroužků, například na plavání nebo do tanečních. V tanci jsem chtěla pokračovat i nadále. Jenže volno měli jen v atletickém kroužku.
Nelitovala jste někdy, že v tanečních nebylo místo?
Určitě ne, atletika byla správná volba. Z dětství si jako první vybavuji závod v tunelu v Českém Brodě. V sedmi jsem skončila druhá.
Byla jste jako dítě spíše sprinterka, skokanka, nebo jste chtěla dělat všechno?
Nejvíce mě lákaly sprinty a skok daleký. Obě disciplíny mi přišly akční a zábavné, bavil mě pocit „letu“ při skoku a adrenalinu na startovní čáře.
Víceboj nebyl ve hře?
Jednou jsem ho absolvovala, ale protože mám strach ze skoku vysokého, a tehdy jsem měla špatné podmínky k tréninku, k víceboji jsem se už nevrátila.
Kdy se objevila čtyřstovka? Vybrala jste si ji sama, nebo trenér usoudil, že by vám mohla sedět?
První čtyřstovku jsem si vyzkoušela už v přípravce v rámci čtyřboje ve Staré Boleslavi v roce 2016. A loni jsem se k ní vrátila po zranění navikulární kosti. Neumožnilo mi plně trénovat skok daleký.
Čtyřstovka bývá označována za jednu z nejbolestivějších běžeckých disciplín. V jakém momentu během závodu zjistíte, že už neběží jen nohy, ale především hlava?
Podle mě je celá čtyřstovka více o hlavě, protože víte, že může přijít bolest. Hodně záleží na průběhu závodu a povětrnostních podmínkách.
Co si v takové chvíli říkáte? Bolest vytěsníte, nebo s ní nějak pracujete?
Těším se, až proběhnu cílem. Nad samotnou bolestí v závodě nepřemýšlím.
Letos jste čtyřstovku zaběhla za 53,23 s. Kde cítíte největší rezervu: ve vytrvalosti, v rychlosti, technice, nebo právě v psychice?
Největší rezervu mám hlavně v rychlosti a technice, ale psychika hraje také velkou roli.
Jak se dostáváte do co největší pohody?
Před důležitým závodem mi pomáhá poslech písniček nebo povídání s kamarádkami či rodiči.
Na mistrovství světa juniorů jste získala stříbro ve smíšené štafetě 4 × 400 metrů. Co vám proběhlo hlavou, když bylo jasné, že jste mezi nejlepšími na planetě?
Na start finále jsme šli s cílem poprat se o medaili, neboť výsledky z rozběhu byly velmi vyrovnané. Když jsme uspěli, nemohla jsem tomu uvěřit! Zavalila mě obrovská vlna radosti a vděčnosti.
Je pro vás náročnější individuální závod, v němž nesete odpovědnost jen sama za sebe, nebo štafeta, kde na vás spoléhají další tři lidé?
V individuálním závodě bývám více nervózní, neboť ve štafetě v tom nejsem sama.
Letos jste přešla do ASK Dipoli. Proč? A jaká je spolupráce s Tomášem Vodičkou?
Přestoupila jsem kvůli tréninkovým podmínkám, vyhovuje mi zázemí a tréninková skupina. S Tomem se mi spolupracuje moc dobře. Je nejen velmi dobrým trenérem, ale i parťákem do nepohody.
Takže i když musíte za tréninkem k Berounce, jde o dobře investovaný čas?
Myslím, že ano.
Co u vás Tomáš nejvíce „hlídá“? Musí vás v něčem brzdit, nebo naopak do něčeho tlačit?
Hlavně hlídá mou techniku běhu. Ale je to spíše otázka na Toma. Nejčastěji mě musí nutit do posilovny a brzdit v počtu závodů.
Znáte jen stadion, nebo stíháte vnímat i okolí Berounky?
Bohužel kvůli dojíždění vidím okolí jen z vlaku.
A líbí se vám?
Tatínek v tomto kraji strávil dětství. A podle jeho vyprávění bych si dokázala představit, že bych tu jednou i bydlela.
Jak vypadá váš pracovní den?
Ráno vstávám v šest, jedu do školy, z ní na trénink. Cestou se většinou učím. Po tréninku domů, kde se navečeřím a dodělávám věci do školy. A pak jdu spát.
Co studujete? A čemu byste se jednou chtěla věnovat spolu s atletikou?
Jsem na gymnáziu. Dříve jsem snila o kariéře sportovního psychologa, ale jak se blíží přijímačky na vysokou školu, mám větší obavy, zda všechno časově zvládnu.
Musíte si více než vaši vrstevníci hlídat spánek, jídlo, večírky nebo dovolené?
Ano, občas všechny tyto zmíněné věci musím podřídit atletice. Nejvíce mě mrzí, když nemohu jít někam s kamarády. Také netrávím tolik času s rodinou. Na druhou stranu bez atletiky bych nepoznala spoustu skvělých lidí napříč republikou. A mnoho nových míst.
A je něco, co si atletikou odmítáte nechat vzít?
Rodinné oslavy a čas pro sebe.
Tím myslíte i koníčky?
Moc volného času mi nezbývá, ale lyžuji, plavu, čtu, cestuji a sleduji filmy.
Jak prožívá vaše závody rodina? Jezdí s vámi, hlídá výsledky na dálku, nebo máte doma pravidlo, že se po návratu atletika přestane řešit?
Rodiče i sestra jezdí skoro na všechny závody, zbytek rodiny mi fandí na dálku. Podpory všech si moc vážím.
Po cestě domů většinou rozebereme závod, jinak atletiku doma řešíme jen z organizačních důvodů.
Komu voláte po nepovedeném závodě? A kdo nebo co vás vrací nohama na zem po velkém úspěchu?
Skoro vždy volám rodičům, mám v nich velkou oporu. A do reality mě vrací běžný život.
Už teď patříte mezi nejlepší české mladé čtvrtkařky. Vysněný cíl?
Mým velkým snem je určitě účast na olympiádě a na dalších vrcholných akcích, jako jsou mistrovství Evropy a světa.
Když si představíte samu sebe za pět let, co byste považovala za úspěch?
Hlavně být zdravá, dokončit studium na vysoké škole a získat další zkušenosti v atletice.
Sophie Pischnothová (*2008)
- Česká sprinterka, specializuje se na 400 metrů a štafety.
- S atletikou začala v sedmi letech, dříve závodila za Atletiku Líbeznice.
- Od roku 2026 je členkou ASK Dipoli, kde ji trénuje Tomáš Vodička.
- Největší dosavadní úspěch: stříbro z juniorského MS 2026 ve smíšené štafetě 4 × 400 metrů, zároveň šlo o juniorský národní rekord.
- V roce 2026 se stala juniorskou mistryní ČR na 400 metrů v hale i venku.