Přes všechny nástrahy, jimž byla Hana Hindráková (43) v Keni vystavena, se tam opakovaně vrací. Už 20 let. Láska ke kontinentu se rozhořela už ve 14 letech, kdy byla v Africe s otcem poprvé. Na vysoké škole ji do Keni poslala nezisková organizace, jíž tehdy pomáhala. Dnes má Hana v Nairobi spoustu přátel i obchodních kontaktů a v rámci projektu Dárky s myšlenkou pomáhá lidem z chudinských čtvrtí prodávat originální šperky.
Nadchla jste pro Afriku i svého muže a děti?
Třikrát mě doprovázela tchyně, také manžel se mnou byl, ale už nemá potřebu se tam vracet… Synovi je deset, dceři teprve čtyři roky, a protože vím, jak špatná je tamní úroveň zdravotnictví, bála bych se o ně. Nehledě na to, že zejména hlavní město sužují v posledním roce občanské nepokoje.
Domluvíte se svahilsky? A máte už v Nairobi vlastní zázemí?
Jejich řeč se učím teprve od covidu a dávám přednost angličtině, ale zjistila jsem, že tam, kde mi není moc platná, se už docela domluvím. Byt v Nairobi? Něco takového je pro mě neřešitelné, takže si obvykle ve městě najdu pronájem, protože moji přátelé pocházejí z chudinských čtvrtí, kde přespávat nejde.
Zpočátku jste do Keni jezdila s neziskovou organizací, posléze jste dokonce založila vlastní, ale po čase jste ji zrušila. Teď díky projektu Dárky s myšlenkou pomáháte prodávat africké šperky. Proč ta proměna?
Měla jsem pocit, že neziskové organizace spíše než pomáhají, ještě více prohlubují závislost na běloších a učí místní lidi čekat s nataženou rukou. Do největší chudinské čtvrti v Nairobi, kde jich na dvou a půl kilometru čtverečního žije milion a půl, proudí pomoc od stovek neziskovek. Jenže v podstatě není nikde vidět. Kibera vypadá už dvacet let stejně. Došlo mi, že to není cesta, jak pomoci, a začala jsem se věnovat obchodu.
To je správná cesta, jak pomáhat?
Na Západě si spousta lidí myslí, že musíme Afriku něco naučit. Ale oni naše rady nepotřebují. Umí toho dost, jen je třeba jim pomoci s odbytem. Když jsem v roce 2019 s projektem začínala, posílala jsem jim dvakrát ročně objednávku zhruba za tři tisíce a teď objednávám pokaždé za padesát šedesát tisíc korun. Jedna ze skupin vyrábějící šperky se díky příjmům přestěhovala do o něco lepší výrobny, i když stále v Kibeře, a lidé už mají práci na plný úvazek. Funguje to skvěle.
Návštěvy východní Afriky zdaleka nejsou jen idylické nebo dobrodružné, ale také nebezpečné. Málem jste v místní nemocnici nepřežila malárii. Pátrala jste, jak funguje sexuální turistika za Masaji. Víte, jaká je v zemi korupce, o obchodování s dětmi či pančování léků jakýmkoliv levným „bílým práškem“, i to, jak nebezpeční mohou být voodoo šamani. Loni jste se ocitla v epicentru dramatických protestů proti vládě. Kolikrát jste se doslova bála o holý život?
Dvakrát. Při malárii, kdy jsem s vysokými horečkami skončila v místní nemocnici, v níž jsem spíše mohla ještě něco dalšího chytit. Lékař poslal mé přátele na trh pro léky. Tehdy jsem nevěděla, že mohou být pančované a třeba mě i zabít. A pak loni, když jsme se ocitli uprostřed protestů. Kolem nás hořely barikády. Měla jsem daleko větší strach než poprvé, protože u malárie jsem byla sama, ale tady na mě dolehla odpovědnost za další tři Čechy, kteří byli se mnou a spoléhali na mě.
Jak se události semlely?
Vraceli jsme se z národního parku a věděli, že v ten den se chystají protesty. Cestu skrze města jsme tedy naplánovali na brzo ráno a pak pozdě odpoledne, kdy už obvykle bylo po všem. Jenže akce se nějak zvrhly a trvaly až do druhého dne. Pospávala jsem v autě, když mě ve městečku Karatina probudil hluk. Periferně jsem viděla oheň, obklopil nás dav rozzuřených Keňanů. Bušili na chatrná okna auta a házeli kameny pod kola, aby nás přiměli zastavit. Říkala jsem si, že jestli zastavíme, je to náš konec.
Z protestu proti vládě by vás lynčovali?
Vláda v zemi je čím dál zkorumpovanější a o lidi se vůbec nezajímá. Zaplatila tehdy různým kriminálníkům, ať se vmísí do davu pokojně protestujících, chovají se násilně a rabují, aby si ospravedlnila, že může do demonstrantů střílet. Lidé kolem nás byli zřejmě najatí prezidentem, protože skutečná generace Z (lidé narození cca od poloviny 90. let do roku 2010, kteří vyrostli na digitálních technologiích pozn. red.) protestovala opravdu velmi pokojně. Násilí bylo tím pádem legální, a o to větší nebezpečí nám hrozilo. Druhý den jsme raději odletěli na turistické pobřeží, kde byl klid. Nedostala jsem se tak bohužel do Kibery za svými kontakty.
Tenhle silný zážitek jste zpracovala v další, už jedenácté knize z afrického prostředí. Vyjde příští rok pod názvem Africké noci. Rozhodla jste se z traumatické zkušenosti vypsat románem?
Že o tom chci napsat, jsem si řekla asi měsíc po návratu domů, kdy se otřesný zážitek začal usazovat. Docházelo mi, jak nebezpečná situace to byla. Cítila jsem, jak mě strach paralyzuje, a bála se, že už se do Keni nebudu chtít nikdy vrátit. V takových momentech mi psaní pomáhá. Zkusila jsem to, aniž bych knížku plánovala, a ulevilo se mi. Jen jsem se zařekla, že jakmile příště budou v zemi protesty, nikam nepoletím. Letos jsem se chtěla vrátit, ale pár dní před odletem jsem se dozvěděla, že se na ulicích zase zabíjí. Ze stresu jsem onemocněla a zůstala doma.
Šlo vám o život, země je plná nástrah a nebezpečí a ke všemu ještě nerada cestujete letadlem. Co vás do Keni pořád tak táhne?
Vztahy budované dvacet let. Přátelé, které mám ráda, stejně jako skupiny výrobců šperků. Chci za nimi. Líbí se mi i příroda, zejména Ngongské hory, národní park Amboseli, odkud je vidět Kilimandžáro, ale i Nairobi. Země mi voní kouřem po spáleném listí a láká mě dobrodružství, kdy z Česka, kde je všechno perfektní, a já jsem za to ráda, se najednou ocitnu v zemi, kde nic moc nefunguje. Keňa mě láká, přestože každá cesta letadlem je pro mě obrovské sebeobětování a pomáhají mi už jedině sedativa.
Slibovala jste ještě jinou knihu, o sexuální turistice. Má se jmenovat Jak chutná Masaj. Jak jste daleko?
Bude. Už jsem začala. Snažím se otevírat témata, jež se odehrávají pod povrchní kulisou země nabízející slunné pláže a divoké safari. Ještě sbírám inspiraci k anonymním dotazníkům, které mi na sociální síti ve skupině zaměřující se na cestování do Keni a na Zanzibar vyplnila asi stovka žen. Příběhy zklamaných a okradených bílých milenek stále přibývají.
Nastíníte takový typický příběh?
Do země přiletí většinou žena střední nebo starší generace, doma už se necítí atraktivní a žádaná. Je zklamaná, rozvedená, osamělá nebo nespokojená ve vztahu. Masaj (etnický národ obývá oblasti severní Tanzanie a jižní Keni) ji osloví. Někteří Masajové jsou dokonce falešní, Svahilci nebo Kikujové (největší etnická skupina v Keni), kteří se za ně převlékají, protože vědí, že Masajové jsou pro ženy atraktivnější. Turistku láká mužova exotika a on má opravdu neuvěřitelně propracovanou taktiku, jak si ji omotat kolem prstu, lichotkami získat její důvěru. Dá ženě náramek, pozve ji na výlet…, ani s ním nemusí mít sex. Ale zamiluje se. Pak odletí domů a začnou si psát. On najednou potřebuje peníze na nový mobil, pak na krávu, na ošetření matky v nemocnici, pak že havaroval na motorce a musí zaplatit škodu… Teď mi třeba jedna paní do dotazníku napsala, že poslala dvakrát po sobě 30 tisíc korun. Když ale žena peníze poslat nechce, on se odmlčí a ona zamilovaná je zoufalá, že neodpovídá. Pak se třeba dozví, že byl v buši, kde neměl signál. Většinou je všechno jen cílená strategie. Tito muži se spolu scházejí a vyměňují si tipy, co na Evropanky nejlépe funguje. V lepším případě ženy končí se zlomeným srdcem, v horším i s vybíleným účtem.
Zaujalo mě i to, že nedoporučujete adopci dětí z Afriky. Proč?
V některých afrických zemích se s dětmi opravdu obchoduje. Gangy je unášejí a prodávají nebo znásilňují a vězní dívky, jejichž děti pak za peníze nabízejí do adopce. Ale především si myslím, že česká společnost je pořád dost rasistická a není připravena lidi černé rasy tolerovat. Černoušek by tu byl nešťastný. Na každé besedě se mě Češi posedlí migrací ptají, jestli se sem lidé z Keni chystají emigrovat. Z mých zkušeností vyplývá, že keňští obyvatelé mají svou zemi rádi. Když jsem se ptala dětí z ulice, kde by chtěly žít, a mohly říci jakoukoliv zemi na světě, všechny odpověděly, že v Keni.
Co z Afriky jste si přenesla domů?
Chodím ráda v afrických šatech, máme tři banánovníky, závěsy a prkénko na záchodě s africkými motivy. Manžel má ložní povlečení se slony, s akácií při západu slunce… Už africký vliv asi moc nevnímám, ale zdá se, že afrických motivů je kolem mne dost. Pokud bych si z jejich životního stylu něco přála převzít, pak život v přítomnosti. Jenže ne v jejich realitě, protože oni jsou k živoření v přítomnosti vlastně donuceni. Nemohou plánovat, když nevědí, jestli budou mít příště peníze na večeři pro rodinu.
O Haně Hindrákové:
V Mníšku pod Brdy 7 let žije s manželem a dvěma dětmi. „Ráda chodím na Skalku, ale jen ve všední dny, kdy tam není moc lidí, k jezírku v trampské osadě El Paso u Haloun a pak na zahrádku, kterou jsme si před třemi lety pronajali.“
Kniha Africké noci by měla vyjít, když všechno dobře půjde, už 12. února 2026, křest předběžně bude o 14 dní později. Na webu hindrakova.cz je plán besed o Keni po celé republice. Dárky s myšlenkou, přívěsky, klíčenky, náušnice, náramky, peněženky a nově i masky a sošky zvířat z akáciového dřeva, najdete na stránkách darkysmyslenkou.cz nebo africkepriběhy.cz
