Má silné kořeny v Dobřichovicích, kde je už léta součástí kulturního života. Jako organizátorka i umělkyně. Své nadání a emoce vkládá hlavně do hudby a výroby šperků. Což u flétnistky není snadné, protože její ruce dostávají v „dílně“ zabrat.
Proč vaše šperky mají v sobě asymetrii i symetrii? Chaos i řád?
Odráží to mou povahu. Symetrie pro mě představuje řád, harmonii a klid. Věci, které člověk potřebuje, aby měl pevný základ. Asymetrie zase vnáší hravost, překvapení a autenticitu, jako v životě, kde není všechno dokonalé ani rovné. V něm i v mých špercích se obě tyto roviny propojují.
Jak poznáte, že je třeba udělat změnu, abyste měla ten správný balanc?
Život vás navede sám, když necháte věci zdravě plynout. Asi to chce intuici a zdravý rozum, rozeznat, v čem pokračovat, co je možná dobré pozměňovat, od čeho odejít, co už nemá cenu a tak dále. Někdy to může působit, že jsem flegmatik, ale myslím, že to tak není. Takže když to shrnu, kompasem je mi nejvíce moje intuice.
A kdy víte, že má vaše dílo správný balanc? Že je hotovo?
Šperk mi to ukáže sám. Někdy stačí málo, jindy se s ním potřebuji trápit déle. Ale přijde chvíle, kdy vidím, že už by další zásah spíše ubral, než přidal. Podobně, jako když víte, že je rozhovor dořečen nebo obraz dokončen.
Vyrábíte jen ze stříbra, nebo zkoušíte i jiné materiály?
Na zlatnické škole jsme začínali s mosazí a mědí. To už mě moc neláká, chci se vyvíjet v tvorbě stříbrných šperků. Ale ráda bych občas zakomponovala do stříbra kousek mědi či mosazi, to by mohlo být zajímavé. Vložit asymetrický prvek. O dražších kovech zatím neuvažuji.
Proč jste začala tvořit?
Odmalička jsem malovala a hrála na flétnu. Dlouho to byl jen koníček. V roce 2005 jsem začala pracovat v kultuře jako organizátorka akcí. Na vlastní tvorbu nebyl čas. Když mi odrostly děti, vrátila jsem se ke šperkařině. Obor zlatník a klenotník jsem totiž rekvalifikačně vystudovala ještě před narozením syna Martina. Věnovala jsem se mu jen krátce a až před třemi lety si k němu opět našla cestu.
Ale pořád jsem na začátku. Jako u každé práce i u šperkařiny se učíte z chyb a musíte pár věcí pokazit, abyste se dostali dál. Také vás to vycvičí v trpělivosti, v tomto oboru hodně důležité. Právě trpělivost je asi největší posun, který přenáším do každodenního života.
Co nejnáročnějšího jste vyrobila?
Školní věci, například hodně zdobený barokní prsten a pak různé typy stěžejkových spojovacích dílů a zapínání, což jsou technicky náročné komponenty, jimž se věnovat nechci. Oproti tomu, co jsme se na škole učili, dělám mnohem jednodušší šperky. Ale konečně si dopřávám prostor pro nápady.
Je nějaký šperk, který jste vyrobila na prodej, ale nechala si ho?
Napadají mě dva, které sice nebyly předem určeny na prodej, ale určitě zůstanou u mě. Mám přátele, k nimž chodím už mnoho let v sezoně každou neděli dopoledne zahradničit. Trávíme pak spolu čas u oběda, jde o krásný společný relax. Sbírají drahé kameny a kdysi mi z Austrálie přivezli dva opály. Zasadila jsem je do prstenu a závěsu na krk. Stále je nosím.
Který kousek má pro vás největší emocionální hodnotu?
Právě zmiňované dva šperky. Byly jedny z prvních, které jsem vyrobila dle své fantazie.
Nejdříve hudba, pak šperky… Co bude dál? Kniha?
V žádném případě. (smích) Amatérsky příležitostně se držím muziky, teď trochu více šperků, ale nejsem typ na psaní deníčků, zápisků, natož knihy. Vážím si lidí, kteří umějí psát. Pravda je, že mě bavily slohové práce. Ale fandím jiným, jimž to opravdu jde.
Mají hudba a šperk něco společného?
Zajímavá otázka. Můj táta mi napsal do památníku slova W. A. Beethovena: Hudba je vyšší zjevení než všechna moudrost a filozofie. A tatínek mé kamarádky Radky Charapovové, vynikající bulharský loutkař, mi řekl: Přestože malování a tvoření loutek je úžasná činnost, hudba má v sobě větší emoci. Já to také tak vnímám. Ale samozřejmě hudba i šperk mohou evokovat vzpomínku a nést nějakou náladu. U tvorby to bude asi tak: Muzikant by si měl ruce chránit, šperkař má mít mozoly. Sedím na dvou různých židlích.
S Berounkou pod kůží
Jste kulturní atašé v Dobřichovicích. Co městu v tomto směru chybí?
Můžeme využívat křižovnický zámek, ale bohužel není reálné tam vybudovat ideální prostory pro akce. Chybí topení, ve velkém sále v patře osvětlovací technika. S tím se počítá do budoucna na nové radnici, jejíž součástí bude i multifunkční sál.
Na co se můžeme těšit i bez sálu?
Milovníky jazzu zvu 11. října na koncert Emila Viklického do bistra U Věže na zámku, kam přijede s anglickou zpěvačkou Imogen Ryall. Na kontrabas je doprovodí Petr Dvorský, na bicí Jiří Stivín mladší. A příznivce folku a country potěší 16. října Nezmaři. Všechny akce najdete na webu města v sekci kultura, kde je průběžně doplňujeme.
V dřívějším rozhovoru jste zmínila, že Dobřichovice nikdy neopustíte.
Bylo to myšleno spíše obrazně. Chtěla jsem vyjádřit, že díky hlubokým rodinným kořenům mám velkou vazbu na rodné Dobřichovice. Naši předci zde žili už v 18. století, tehdy ještě v dřevěné chalupě u Berounky, kde později můj pradědeček postavil vilu Marie. Tam jsem žila do svých dvanácti let. Ale dům už rodině nepatří. Možná si umím představit odstěhovat se na čas někam daleko, ale na rodné městečko nelze zanevřít.
Byla jste odmala v uměleckém prostředí?
Vyrůstala jsem hlavně u řeky, pár metrů od kempu, kde jsem trávila volný čas. To byly silné, ale ne přímo umělecké momenty. Možnost v létě plavat, v zimě bruslit, chodit sáňkovat a být v prima školní partě. Táta byl muzikant a nežil s námi, jako dítě jsem umělecké prostředí tolik nevnímala. Nejvíce jsem se formovala přes kroužky, které se zde vždy podporovaly. Až když jsem začala jezdit k tátovi, nasávala jsem pravou uměleckou atmosféru plnými doušky. A například když mi bylo šestnáct a táta viděl, že také hraju, začal mi psát noty a nahrávali jsme hudbu do filmů.Hodně na nich dělal od konce devadesátých let. Ráda také vzpomínám na silvestr v Dobřichovicích, když jsme hráli s Pepou Klímou, tátovým kamarádem z dětství. To bylo moc hezké.
Kdo všechno ve vaší rodině hraje či je jinak umělecky zaměřen?
Po kom zdědil táta hudební talent, nevím. Tuším, že jeho prastrýc hrál na housle, ale brzy zemřel. Nicméně jeho otec založil v Dobřichovicích divadlo Malá scéna. Divadelní soubor hrál během války v bývalém Směru naproti nádraží. Zajímavé je, že v divadle se děda Stanislav Hrubý jako herec a režisér angažoval společně s Karlem Kudrnou, dědečkem mého bývalého manžela, který kromě hraní navrhoval kulisy. Můj syn Martin Kudrna hraje na saxofon a bicí a věnuje se audiovizuální technice. Od deseti let mají se spolužáky ze základky kapelu DobiBoyz. Kluci se znají už od školky a pravidelně se scházejí v dobřichovické zušce, kde je vede kapelník Honza Peš, moc prima člověk.
Tato generace jde hodně rychle dopředu a děti se učí u kvalitních muzikantů. Teď tím myslím obecně všechny děti a dospívající, které kolem sebe vidím.
Táta, syn… Koncertujete i společně?
S tátou jsem příležitostně vystupovala, dnes už ne. Ale mezi kamarády při rodinných událostech se občas sejdeme. Se synem Martinem jsme v kapele Dobřichovické divadelní společnosti.
O hudbě se říká, že je branou k emocím…
… protože dokáže oslovit každého bez ohledu na jazyk nebo kulturu. Muzika nás může dovést do míst, kde slova prostě nestačí, a vnímáme ji srdcem.
Když sledujete dění okolo, své sousedy, co byste sobě i jim přála?
Abychom dokázali využít krásy kolem nás. Aby každý objevil svou vlastní cestu k radosti a tvorbě, ať už uměleckou, sportovní nebo jen každodenní. A dokázal z těchto možností čerpat energii pro šťastný a naplněný život.
Andrea Svitáková
- Flétnistka, šperkařka, kulturní atašé Dobřichovic.
- Jako děvče chodila do lidušky, kde zpívala a hrála.
- Vystudovala obchodní akademii, Týnskou školu staré hudby a obor zlatník a klenotník na pražské SOŠ uměleckořemeslné.
- Má dva syny, je dcerou houslisty Jana Hrubého
