Zpěvačka Věra Martinová je známou osobností naší folkové scény. Navíc bydlí v Černošicích. A také letos bude hostem oblíbeného festivalu Porta, na který se moc těší.
Věra Martinová svůj hudební talent poprvé zúročila na festivalu Mladá píseň v Jihlavě v roce 1977 a od té doby se zpěvu a hraní na kytaru věnuje naplno.
Vystudovala jste klasickou kytaru na Státní konzervatoři. Hudbě jste se tedy věnovala odmalička? Chodila jste také zpívat někam do sboru?
Sborovému zpěvu jsem nikdy nepropadla, od malička jsem „sólovala“ u táboráků ve skautu a už od čtrnácti s kapelami na plesech a zábavách.
Jak jste se dostala do orchestru Gustava Broma? Slyšel vás někde zpívat?
Po slušném úspěchu na soutěžním festivalu Mladá píseň v Jihlavě jsem dostala nabídku natočit v brněnské televizi pro nějaký pořad dvě písně z muzikálu Cikáni jdou do nebe. A to právě s orchestrem Gustava Broma. No a na tomto základu vznikla asi dvouletá spolupráce. Byla to velká škola nejen muzikantského života.
Pak přišly Schovanky a vaše sólová dráha, kdy vznikalo mnoho skvělých písní a stala jste se známou, stěhování do Prahy… Jak na toto období vzpomínáte?
Bylo to velmi hektické období. Vrcholilo moje studium na konzervatoři v Brně, což znamenalo pendlování mezi ním a Prahou, cvičila jsem střídavě absolventský koncert na klasickou kytaru a učila se písničky pro Schovanky, tedy úplně jiný styl, psala jsem diplomku, bydlela všelijak. Na Schovanky vzpomínám moc ráda, dodnes se přátelíme. Ale opět jsem se tehdy přesvědčila, že nejsem kolektivní typ. Proto jsem se definitivně rozhodla pro sólovou dráhu.
A do toho všeho přišla vaše autonehoda… Jestli vám ta otázka nevadí, jak se vlastně udála?
Narazili jsme v noci do neosvětleného ruského obrněného transportéru. Už jsem se zařekla, že o tom nechci víc mluvit.
To samozřejmě chápu, muselo jít o dost těžké období. Nebála jste se potom sednout do auta?
I když jsem tehdy neřídila, dokonce několik let jsem se bála sama sednout za volant. A pokud mě někdo vezl, neměl to se mnou jednoduché.
Bylo složité vrátit se na koncertní pódia? Nebo jste naopak cítila podporu fanoušků a šlo to dobře?
Samozřejmě jsem měla obavy. Ale s prvními koncerty jsem pochopila, že těch pár jizev ve tváři nikdo neřeší. Trošku horší pocit jsem měla před kamerami…
Potkala vás i těžká nemoc… Není toho na jednoho člověka trochu moc?
Všechno, co mě kdy potkalo, mělo smysl. Díky nepříjemnému přišlo pak třeba vzápětí příjemné nebo něco, co bylo vlastně odpovědí, kterou bych jinak nedostala. A tak to asi má být.
Je obdivuhodné, že se s tím umíte takhle vyrovnat. Ale pojďme zpět k něčemu veselejšímu. Vydala jste mnoho alb a vaše písně jsou velmi známé, nemůžu jmenovat jen jednu. Plná hitů z celé vaší kariéry je také nová deska s názvem Jako dřív, která vyšla vloni. Kterou píseň máte vy sama nejradši?
Kupodivu je to častá otázka. Ale je to těžké, vybrat jednu píseň z nějakých přibližně dvou set. Nedokážu na ni odpovědět. Je to asi stejné, jako když se někdo ptá na nejoblíbenější jídlo. Když ho budete jíst každý den, přestane být nejoblíbenější. Když už se mi nějaká písnička „přejí“, vyměním ji za jinou, která mi momentálně chutná, a pak se zas třeba po čase vrátím k té původní. Menu mám naštěstí opravdu poměrně bohaté.
Stejně jako v případě lidí, které jste v životě potkala. Spolupracovala jste s mnoha hudebníky a osobnostmi naší hudební scény. Na koho nejraději vzpomínáte?
Na každého z nich vzpomínám s láskou a úctou. Všichni mě nějak obohatili. Měla jsem tu čest a radost hrát se špičkovými muzikanty.
Nejdelší spolupráce se skvělým britským kytaristou a zpěvákem Jamie Marshallem trvala dokonce deset let. Kdyby to nebyla krásná spolupráce, tak nebude trvat tak dlouho. Zároveň ale přišel čas zkusit zas něco nového. Už nás to nikam neposunovalo, přišla zcela logicky „únava materiálu“.
Před dvěma lety jste začala zpívat s novou kapelou. Potřebovala jste změnu? Rozhodně vypadáte, že vám to teď svědčí.
Ano, mám kolem sebe mladé muzikanty a je mi s nimi moc dobře. Samozřejmě to člověka posune. S přibývajícím věkem se už přece jen leniví a není tam ten tvůrčí přetlak. Oni mají spoustu elánu, a ten je krásně nakažlivý.
Jak hraní s novou kapelou funguje? Koncertů máte dost…
Máme za sebou od ledna šňůru koncertů a na podzim a před Vánoci nás další čekají. Vím, že na koncert přišli lidi za mnou, jsem uvolněná a užíváme si to s kapelou i publikem, máme svého zvukaře, světla… V létě nás mezitím čeká hodně festivalů a venkovních scén, což znamená větší nervy, především co se týká zvuku a rychlých výměn s dalšími kapelami na scéně i jistý diskomfort kvůli mnohdy polním podmínkám. Ale zase to má jiné kouzlo…
Třeba jako Porta v Řevnicích, na které jste už několikrát také zpívala. Letos se na vás můžeme znovu těšit. Jak se vám líbí v Lesním divadle?
Myslím, že Porta po letech hledání konečně pevně zakotvila na tom nejhezčím místě, kde mohla. Lesní divadlo jí nesmírně sluší, krásné přírodní prostředí a určitá intimita blízkého kontaktu posluchačů s účinkujícími předurčuje tu správnou atmosféru. Nemám ráda, když mě od diváků dělí třeba desítky metrů. Ráda jim vidím do očí…
Výhodou je asi i to, že to máte z Černošic kousek, že?
No to je samozřejmě ještě příjemný bonus. (smích)
Jak se vám v našem kraji žije? Máte tu nějaké své oblíbené místo?
Vždycky se mi okolí Berounky moc líbilo. Nádherných míst je tu spousta, romantických koutů plná náruč. Namátkou Svatý Jan pod Skalou, Srbsko, Mořina a Ameriky, Tetínské skály a rezervace Koda, prostě ať se v tomto kraji vydáte kamkoli, nemůžete udělat chybu.
Máte dceru Anežku. Je muzikantkou po vás?
Není, studuje psychologii, a já jsem tomu moc ráda. Muzikantský život není žádný med, i když já bych ho nevyměnila… (smích)
To jsme moc rádi! Přejeme hodně zdraví a ať se vám i nadále daří.
Kdo je Věra Martinová?
- Zpěvačka a kytaristka
- Narozena 2. února 1960
- Žije v Černošicích, má dceru Anežku
- Zpívala v Orchestru Gustava Broma nebo v kapele Schovanky
- Vydala téměř dvacet alb
- Jejími nejznámějšími písněmi jsou Až na vrcholky hor, Dál jen vejdi nebo Malý dům nad skálou
Lucie Hochmalová
