Není tomu tak dávno, co do Dobřichovic, kde se přirozeně soustřeďují umělci z různých oborů, přibyla fotografka Petra Klačková. Libuje si v portrétech a zdejší prostředí ji učarovalo natolik, že by tu ráda také víc tvořila.
Jak dlouho žijete v Dobřichovicích a co vás přivedlo zrovna sem?
Po deseti letech bydlení v Praze jsem cítila, že potřebuji nejen víc klidu, ale také pobývat blíž přírodě. A tak jsem se při cestě za klienty začala rozhlížet, kde bych se mohla usadit. Dobřichovice jsem v té době znala jen velmi matně z fotografování svatby. Jednou, o něco později, jsem zde se synem vystoupila z vlaku a věděla jsem, že tohle je místo, kde chci žít. Následovalo pak několik „náhod“, uběhlo pár měsíců a my jsme se stěhovali.
Už tu tedy žijete víc než rok, jak „vysněné“ místo vnímáte s odstupem času?
Intuice mě nezklamala, mám to tu moc ráda. A i když stále hodně fotím v Praze, tak si přeji tvořit víc tady. Dokonce se už rozhlížím po ateliéru, nějaké vybavené místnosti, kde bych mohla pracovat. Prostředí je tady prostě po všech stránkách inspirativní, a tak bych ho ráda zahrnula do své tvorby.
Dočetla jsem se, že vaše cesta k focení vedla přes kresbu. Co bylo impulsem, abyste začala fotit?
To je pravda, kreslení portrétů a malbě jsem se věnovala sedm let. Nijak cíleně, občas maluji pro odreagování se synem intuitivní obrazy. Fotografie se mi ale líbila odjakživa, i když svůj první fotoaparát jsem si pořídila až mnohem později. Postupně jsem se sama naučila fotit.
Našla jste si tedy vlastní cestu. Inspiroval vás někdo nebo jste měla učitele, který vás směroval a pomohl vám?
Velkou inspirací mi byl fotograf David Skoumal, kterému jsem před 10 lety dělala „múzu“ před objektivem. Shodou okolností jsem v té době i párkrát navštívila zdejšího výborného fotografa Jana Neuberta. Další můj vývoj ve fotografii probíhal spíše metodou pokus – omyl.
Na vašich stránkách vidím nejčastěji portréty. Proč?
Portrét je ve mně zakořeněný od dětství. Tehdy jsem často tužkou kreslila členy rodiny. Baví mě být blízko, protože mě zajímá člověk, kterého fotím. A troufám si říci, že tvorba v této oblasti je můj dar, ve kterém jsem se našla. Fotografuji ráda ženy, rodiny s dětmi i páry, ale také umělce do portfolia.
Na webu uvádíte: „Při práci vedu jakýsi dialog mezi portrétovaným a sebou a ten pak jakoby mimochodem zaznamenávám.“ Jak to probíhá?
S portrétovanými si povídám a to se pak postupně a spontánně prolne se samotným focením. Nemám žádný návod ani jednotný postup, je to pokaždé jiné, protože vždycky jednám intuitivně. Také fotím převážně u klientů doma, protože jsou ve svém prostředí, kde se cítí přirozeně. Nemusí to ale platit pro každého. Někdo se zase může víc uvolnit v prostředí ateliéru.
Máte ještě nějakou jinou oblíbenou oblast fotografování?
Ráda fotografuji krajinu, zátiší. To je pro mě skvělá relaxace. Nemluvit, jen pozorovat a nasávat tu krásu kolem. (smích)
Dokázala byste říci, které své fotografie si ceníte nejvíc a proč?
Nejvíc si cením těch fotografií, které jsem nafotila se synem tady v Dobřichovicích u řeky. Byla velká mlha a zároveň prosvítalo slunce. Panovala jedinečná atmosféra, v níž se krása prostředí spojila s přítomností milovaných osob do jednoho. Tyto fotky máme doma na zdi.
Jak jste se dostala k charitativnímu projektu, na kterém jste pracovala?
Kamarád, s nímž jsem už spolupracovala, hledal někoho na nafocení kalendáře pro nemocnou Elišku. Měl hned jasno, že ho mohu udělat já. Nafotit ruce s mottem: Podání pomocné ruky. Do projektu jsem zapojila celou rodinu včetně syna.
Věnujete se také józe. Ovlivňuje vás ve fotografování?
Ani si nemyslím, že by mě ovlivňovala jóga. Obecně potřebuji věci, které dělají dobře mému tělu, a vzhledem k tomu, že jsem hodně vytížená jako matka i fotografka na plný úvazek, tak prostě musím občas vše vypustit, relaxovat, být chvíli jen se sebou. Někdy si jdu sednout s knihou sama k řece. Je to asi zklidnění, které ve svém životě potřebuji, protože mám sklon vše moc prožívat. Díky němu pak čerpám inspiraci pro svou tvorbu.
Baví vás vůbec ještě fotografovat jen tak? Nebo je focení pouze vaše práce?
Jen tak fotím občas na dovolené, hlavně syna. Nebo když mě něco hodně zaujme. Dělám to ale výrazně méně než v době, kdy jsem fotoaparát nepustila z ruky.
Máte nějakého oblíbeného fotografa?
Můj nejoblíbenější fotograf je Peter Lindbergh, který fotí známé světové tváře. Jeho způsob vidění světla a modelu je pro mě velkou inspirací.
Na vašem facebookovém profilu a webu máte napsáno: „Nefotografujeme věci, jaké jsou, ale jací jsme…“Jak jste k tomu dospěla?
Tento citát je mi hodně blízký. Už ani nevím, kde jsem k němu přišla. Je tím myšleno, že jednu osobu může fotit deset fotografů a každý ji nafotí jinak. Každý člověk se podívá do objektivu podle sebe a svého rozpoložení. Většina žen nebo umělců chce mít snímky, na kterých budou sami za sebe. Ale co to vlastně znamená? Budou tam zachyceni tak, jak moc si dovolí být autentičtí. Jak moc budou cítit důvěru ke mně. I já se mohu snažit být sebevíc objektivní, ale ten člověk se mě určitým způsobem dotkne a já zachytím to, co mi přijde zajímavé v ten moment. I kdyby začal třeba plakat, je to v pořádku. I takové fotografování proběhlo a já si vážím té důvěry.
Jde o přístup k fotografování, který vás charakterizuje?
Ano. Fotografování neberu jako pouhé cvakání a posléze velké retušování k nepoznání portrétovaného. Fotila jsem mnoho navenek nádherných žen. Krása je uvnitř. „Vydřu“ i z ženy, která se cítí úplně obyčejná, to nejlepší. Nedávno mi přišla zpětná vazba, která přesně vystihuje to, co mám na focení ráda: „Já se na sebe nerada dívám, ale tyhle fotky půjdou na zeď všechny. Jsou úžasné! Měla jsem z toho strach, ale uf! Moc děkuji!“
Stává se vám, že se klient rozpovídá o nějakých hlubších tématech?
Stává se mi to.
A navazujete někdy díky focení s klienty přátelský vztah?
Zřídka, ale ano. Mám pár klientů, kteří se mi vracejí, a už je to na hranici přátelství. Například přátelství s herečkou Vlastinou Svátkovou vyústilo až do dalších společných fotoprojektů. Když si shrnu posledních deset let, půlka mých přátel opravdu vzešla z fotozakázek. Ne náhodou se setkávají lidé podobného naladění.
Prozradíte nám, co jste vystudovala?
Byl to management stavebnictví. Obor, který šel dost mimo mě. Musela jsem si najít cestu k tomu, co mě opravdu baví.
Kdybyste se znovu rozhodovala, co budete dělat, zvolila byste fotografování?
Vybrala bych si stejně. Ale je důležité říci, že můj pohled se mění. Každý člověk se mění. A nejde dělat stále to samé. Proměňuje se obsah. Fotografování je má obživa a moje radost, i když přibývají různorodé projekty.
Lucie Macášková Hejbalová
