Nová disciplína Věry Čáslavské je závod s časem

Foto: Archiv Věry Čáslavské

Foto: Archiv Věry Čáslavské

Zastihnout paní Čáslavskou, legendu českého sportu a dámu, jež stále a neúnavně inspiruje, i když by si dávno mohla užívat zaslouženého klidu, se pomalu jevilo jako neuskutečnitelné.
A když se to konečně podařilo, zůstal pocit vděku, že jsem s tak úžasnou a aktivní dámou mohla hodinu hovořit. Inspirace, kterou předává svému okolí, je neuvěřitelná stejně jako to, že může tohle všechno stihnout. Paní „Columbová“ je v našem kraji už odtajněná, a tak se můžeme těšit z toho, že tato slavná dáma, která se dokázala přenést přes životní kotrmelce, nám umožnila poznat ji blíže jako naši sousedku.

Neumím si představit, co dělá tak aktivní člověk, jako jste vy, v současné době. Odpočíváte vůbec?
Ztratila jsem patnáct let života kvůli tomu, že jsem podepsala 2 000 slov a svůj podpis jsem neodvolala, později dalších patnáct let kvůli depresím, takže teď to musím všechno dohnat. Ze všech stran se na mě řítí požadavky na rozhovory, besedy, přednášky a další aktivity. A já to neumím odmítat. Jsem členkou Českého olympijského výboru a Česko-japonské společnosti. S tou jsme třeba velmi aktivně pomáhali dětem po tsunami. Aktivit je pořád hodně. I když mi doktorka a moje děti říkají, že bych měla zpomalit, protože stres mě ničí, stále vnímám, že vnější svět se chce něco dozvědět a potřebuje motivaci či inspiraci. Když třeba vidím nadšené mladé lidi, kteří se ptají na besedách a přednáškách, a podaří se mi zasadit semínko inspirace, stojí mi to za to.

Jak zvládáte mezi veřejnými aktivitami rodinný život?
Zvládnu všechno, připadám si jako hrdinka pohádky o sedmeru krkavců, která přestála všechny těžké zkoušky, aby vysvobodila své bratry.

Stále sportujete?
To je relativní. K organizovanému pohybu mám teď absolutní odpor. Dobře to vystihuje historka, kdy jsem potkala Vlastíka Harapese a divila jsem se, jak dobře vypadá, jak má vyrýsované svaly. Ptala jsem se ho, jak to dělá, že určitě musí sportovat. Odvětil, že má k pohybu odpor, maximálně jde se psem na procházku. U mě je to stejné. Pohyb mám svévolný a takříkajíc živelný. Létám raketovou rychlostí, jako žíznivá čára, po akcích a naběhám spoustu kilometrů. Mou novou disciplínou je teď závod s časem, neustále myslím na to, že chci dohnat dobu, kterou jsem ztratila. Ten závod ale o prsa vyhrávám, protože se mi daří být třeba i na dvou místech ve stejný čas. Ať si to někdo zkusí! (smích)

Váš smysl pro humor je úžasný, napadá mě, jaké vlastnosti vám dal do života sport?
Sport ze mě udělal lepšího člověka, i když všechno je samozřejmě relativní. Jsem díky němu zásadovější, pracovitější, tolerantnější a neutíkám před povinnostmi. V dětství jsem byla takový lemplík. Co jsem mohla, to jsem ošidila. V sedmi letech, když jsem jezdila na krasobruslení, jsem cestovala i tramvají načerno a hrála takovou hru s revizorem. Ukazovala jsem mu místo tramvajenky legitimaci ze zimáku. Sport mě formoval a dokazoval mi hlavně to, že cokoli ošidím, se vrátí. Mimo to mi dal mnoho příležitostí setkat se s báječnými lidmi, umělci, potkat přátele.

Co vůbec rozhodlo o tom, že se budete věnovat vrcholovému sportu?
To je hlavně zásluha maminky, která byla pohybový antitalent. Vzpomínám si, jak jsem se jednou rozhodla, že jí dopřeju pocit mít hlavu dole a nohy nahoře. Zkoušela kotrmelec a zablokovala si krční páteř. Intuici ale měla výbornou a odhadla, že ve mně něco je. Nás tři holky motivovala, abychom chodily do baletu. Tam jsem se pak sama prosazovala, zkoušela, napodobovala starší. Také určitě hrálo roli to, že přišly osudové okamžiky, které se poskládaly jako střípky a pomohly v mojí sportovní kariéře.

Čeho si na své sportovní kariéře nejvíc ceníte?
Určitě olympiády v Mexiku v roce 1968 po okupaci. Měsíc po 21. srpnu jsme odjeli do Mexika. Vyjeli jsme za hranice v rozjitřené atmosféře a mohli jsme lidi morálně pozvednout, ukázat, že i malý národ má schopné sportovce. Navíc jsem obhájila medaile z Tokia. Obhajoba je vždycky těžší.

Chystáte se sledovat mistrovství světa?
Nepochybně. Vždycky jsem sledovala, co se ve sportu děje, a podporovala jsem sportovce. V souvislosti s londýnskou olympiádou vycházely články o tom, že jsem čarovala a sportovci vyhrávali: posílala jsem jim motivační esemesky a energii jsem jim dodávala také přímo na místě.

A podporujete také hokejisty?
Můj tatínek byl fotbalista, ale já možná o něco víc fandím hokeji. Vlastně je to tak půl na půl, měla jsem tu čest vyznamenat borce z Chile. I tam se přihodila další historka se střepy.

Vaše legendární střepy… Co se stalo tentokrát?
Ano, to je takový můj rituál, střepy mi prostě přinášejí štěstí. Při uvádění chilských fotbalistů do Síně slávy jsem měla v jedné ruce květiny a ve druhé brýle. Když jsem sportovcům tiskla ruku, omylem jsem stiskla i svoje brýle, a křup! Potom mi je ještě rozsedl pan Masopust, legenda našeho fotbalu. Jsem maskotem jeho klubu přátel a právě ten mi daroval brýle nové, moc mě to potěšilo.

Jak vás tak sleduji, neustále někoho podporujete. Nedávno jste se také stala patronkou nově vznikající haly v Černošicích.
Překvapilo mě, že škola s více než 800 žáky nemá vhodné prostory pro tělocvik. Potřeba to změnit byla jasná. Panu starostovi jsem pomohla mimo jiné i tak, že jsem spolu s ním navštívila ministra školství, zaštítila celý projekt svou osobou, abych ho podpořila a podařilo se získat peníze. A mám tam samozřejmě svůj kamínek, na který mi děti z Černošic namalovaly olympijské kruhy.

To určitě znamenalo vaše definitivní odtajení jako paní Columbové, že?
Užívala jsem si dva roky v utajení. Bylo to úžasné, nikdo mě nepoznal, mohla jsem si dělat a říkat, co jsem chtěla. Mohla jsem si třeba i zanadávat nahlas. Tehdy mě nepoznal ani člověk, s nímž jsem dřív byla v blízkém kontaktu. To je také skvělá historka.

Jaká?
Když jsem byla malá, sdíleli jsme dvůr s rodinou Decastelových. Jejich Kája byl největší uličník z Černošic. Jednou jsem ho zmlátila a on si to chtěl vynahradit o Velikonocích. Zgustnul si s pamihodem, jak pomlázce říkal náš tatínek. Ten to také celé sledoval z okna. A protože svoje holky vždy chránil, vyšel ven, vytrhl Decastelovi pamihod a řekl: „A teď si to s Věrkou rozdáš bez pamihodu, tělo na tělo.“ Tak ani tenhle člověk, se kterým jsem se prala tělo na tělo, mě nepoznal, i když jsme seděli v hospodě kousek od sebe. To byly úžasné dva roky.

Jak vzpomínáte na Černošice vašeho dětství?
Jezdili jsme sem na prázdniny, já jsem skákala do vírku v Berounce, náš tatínek vždycky silně zapískal, a to jsme my holky věděly, že musíme co nejrychleji běžet domů a seřadit se. Všichni to tady znali a věděli…

Proč jste se rozhodla zakotvit zrovna zde?
Měla jsem tu babičku, rodiče tady trávili důchod a já jsem se rozhodla je následovat. Navíc Černošice vzkvétají, je tu hezky a má to tady úroveň. Lidi se tady k sobě chovají vstřícně.

Užíváte si třeba i zdejší přírodu?
Chtěla bych si užívat procházky. Měla jsem plány, že budu bloumat kolem Berounky, po kopcích, ale místo toho běžím jen ve fofru z kopce na nádraží a pak zase zpátky. Měla jsem i jiné ideály, třeba poslouchat gramofonové desky, kterých jsem za svůj život shromáždila hodně. Zapálila bych si svíčku, dala nohy nahoru a poslouchala. Přeji si to už padesát let, tak snad se mi to někdy podaří.

(Lucie Hejbalová)