Zimní dny jsou krátké, a tak ani výprava údolím dolní Berounky nebude dlouhá, přesto vám nabídne jeden z nejhezčích úseků cyklostezky kolem řeky.
Nebojte se, nemusíte nasednout na kolo, neboť stezka, která se příjemně vine jen několik metrů od říčního proudu, v zimě slouží hlavně pěším. A vám poskytne skutečně pohádkové výhledy, které byste si z kola tak nevychutnali…Podívejme se tedy na jedno z jejích nejmalebnějších zákoutí. Začínáme v Černošicích, kde je pro zvídavé chodce značená odbočka přes lávku na pravý břeh k romantické skále Kazín, kolem opuštěného přívozu, ale s hojností divokých kachen, které děti tak rády krmí. O kazínské skále jsme psali v listopadovém čísle, ani v zimě neztrácí nic ze své tajemnosti, a tak neváhejte, jde jen o několik kilometrů.
My ale pokračujeme kolem řeky cestou U Jezu po levém břehu Berounky, odkud se nám otevírá nádherný pohled na starý Blutzský (Blucký) mlýn. Jez, který mu nahání vodu, patří k těm pro vodáky nebezpečným, je vysoký dva a půl metru a dlouhý něco přes sto metrů. V zimě tvoří jeho linka rámec ledového jezera, v němž se nehybně zrcadlí budovy vodního mlýna. I když vás láká co nejrychleji si toto zátiší vyfotografovat, nepřehlédněte malou uličku, odbočující poblíž jezu u prvního domku doleva, po několika metrech dojdete ke krásně restaurované kapličce, kterou z cesty téměř neuvidíte, protože jen obtížně shlíží přes střechy novostaveb a přes řeku směrem ke mlýnu.
Ta spojitost má svůj důvod, v těchto místech byl kdysi brod, jediné spojení mlýna s obcí na levém břehu. V zachovaných černošických zápisech, pocházejících z 18. století, je zmínka o tehdejším zámožném mlynáři Jiřím Košátkovi (jinde uváděno Kotaškovi), jenž měl dceru a dva syny. Ti měli převzít jeho řemeslo, ale zalíbení našli spíše v kněžském povolání. Mlynář jednou za velké povodně, a ty zde byly častou pohromou, málem přišel i o svoji jedinou dceru. V poděkování za její záchranu dal vděčný otec postavit v roce 1727 kapličku s vymalovaným obrazem Zvěstování Panny Marie. Sám zbožný mlynář, který dal na vlastní náklady přestavět černošický kostel Zvěstování Panny Marie, je údajně pohřben pod náhrobní deskou v hlavní chrámové lodi.
Léta běžela a malá kaple ve svahu nad brodem začala chátrat, o její opravu se v roce 1930 postarala černošická měšťanka Anna Sípková, jejíž jméno najdeme na štítu kaple. Stavba s rovněž „přemalovaným“ obrazem byla posléze vysvěcena. Za další desetiletí ale téměř zmizela z paměti obyvatel, neboť byla obestavěna novými domy na nábřeží. Přesto se v prvních letech nového tisíciletí podařilo sehnat prostředky na její rekonstrukci i restaurování původní výzdoby. V letech 2010 a 2011 díky příspěvku z fondu ROP a také svazku obcí mikroregionu Dolní Berounka byla vybudována přístupová cesta ke kapli a její ochranná mříž.
Samotný mlýn na pravém břehu Berounky má mnohem delší historii, ten nejstarší měl být údajně postaven u předpokládané tvrze Bluk, jež strážila pravobřežní cestu od Zbraslavi ke Karlštejnu. Dokonce prý měl zdejší mlynář povinnost přichystat pro panovníka, který zde odpočíval, občerstvení. Tvrz je připomínána již počátkem 12. století, kolem ní údajně vznikla malá osada. Ale to vše v době založení dalšího mlýna zbraslavským klášterem v roce 1412 bylo již dávno pusté. Snad koncem 18. století vznikla při mlýnu malá víska, nazvaná Dolní Černošice.
Původní nebo spíše další tvrz se dnes ale hledá i v místech kazínské skály nebo ostrohu se zaniklým tvrzištěm na levém břehu Berounky u ústí potoka Švarcavy (Černé vody), jejíž prameny vytékají od Kuchaře a rybníka v Třebotově. Byla to vodnatá říčka a ne potok, dokonce na ní pracovaly tři mlýny. Dnes je její koryto v Černošicích až k ústí do Berounky vedeno většinou soukromými pozemky a těsně sevřené domky, za povodní pak bývá nebezpečná. My pokračujeme nábřežní cestou k chatové osadě Na Vírku.
Několik desítek metrů za poslední chatou se můžeme obdivovat jednomu z největších jilmů habrolistých v regionu, památný strom dosahuje výšky téměř dvaceti metrů a je dominantou levého břehu Berounky směrem k Radotínu. Od jilmu nás cesta kolem zákrutu řeky vede téměř dva kilometry dlouhou alejí bílých topolů. Alej časem značně prořídla, zejména po vichřici a povodních loňského léta. I když se zdálo, že bude radikálně prokácena, přesto je díky dobrozdání odborníků dodnes zachována. Tyto rychle rostoucí dřeviny jsou u nás poměrně výjimečné, nejen svým vzrůstem, dosahujícím až dvaceti metrů, ale také až čtyřmetrovým obvodem kmene. Nejlépe se jim daří u vody, proto obvykle lemují vodní toky, a tak i ty černošické jsou strážci řeky Berounky. Procházet takovou „ulicí“ majestátních kmenů je skutečně velkolepý zážitek. A pokud si už v podvečer netroufáme na zpáteční cestu, vždyť již kolem čtvrté odpolední bývá tma, není to daleko do Radotína na vlak.
Volně podle knihy Otomara Dvořáka Dolní Berounka pro DOBNET připravila Marie Holečková.