Nejdříve Brusel, pak Londýn. Osm let strávil Lukáš Dolanský jako zpravodaj České televize v zahraničí. Teď je zpět u Berounky. Těšil se?
Jaké to je vrátit se po tolika letech domů?
Odjet někam je těžké. Ale upřímně: vrátit se je ještě těžší. Člověk si myslí, že přesně ví, kam přijede. Jenže za ta léta se hodně věcí změnilo. Tramvaje jezdí jinam a jindy. A hlavně si takový navrátilec musí zase najít svoje původní místo. A to trvá.
Co jste stěhovali?
Všechno. A hned třikrát. Nejdříve do Belgie, pak do Anglie a nakonec zpět domů. Bydlení v Česku jsme nechali prázdné. Jen pár krabic jsme uložili k rodičům do sklepa a na půdu. Zbytek jsme vláčeli Evropou. K tomu jsme samozřejmě spoustu věcí přidávali. Nakonec jsme z Londýna převáželi sto deset zabalených krabic.
Přes to všechno, měli jste radost?
Říkal jsem sice, že návraty jsou těžké, musím ale dodat, že jednu věc navrátilec pochopí okamžitě. Jak je tady krásně. V celém Česku. Je to skutečně nádherná země. Neuvědomujeme si to. Někdy zbytečně nadáváme. Ale i v porovnání se západní Evropou naše země skvěle funguje. Má funkční úřady, kvalitní a dostupné zdravotnictví. Praha disponuje neuvěřitelnou MHD, službami a možnostmi vyžití. A když k tomu přidáte Berounku a její okolí s krásnou přírodou a milými lidmi, všem úvahám o dalším dlouhodobém cestování je konec.
Co vás překvapilo?
Prvním šokem bylo počasí. Na studené zimy si člověk odvykne. V Belgii nebo Anglii výjimečně klesnou teploty pod nulu. Když pak při mrazivých teplotách Berounka zamrzne, člověk si uvědomí, jak je česká zima krásná. S bruslemi nebo běžkami na nohou se klouzat po zamrzlé řece je neopakovatelné.
Stýská se vám po něčem?
Vlastně ne. Může to znít zvláštně, ale nemám pocit, že bych tady něco postrádal. Ano, je pravda, že jsem se zamiloval do Nizozemska, belgického jídla a piva a britských muzeí. Ale všechno jsem si užil. A teď si o to více užívám Česko.
Má to tak i vaše rodina?
Moje žena Lenka se vrátit chtěla. Řekla, že jí osm let stačí. Že chce zpět. Tím myslela onen kraj kolem Berounky. A hlavně ke kamarádům, které kolem řeky máme.
Ovšem děti prožívaly náš návrat mnohem hůře. Některé z nich drtivou většinu života prožily v zahraničí. Čeština je pro ně cizí jazyk, který se musí učit. Hodně věcí je tu z jejich pohledu jinak a trochu narážejí na rozdílné školství. Ale zvykají si. Vlastně jim nic jiného nezbývá.
Studoval jste v Česku, USA i ve Spojeném království. Budete děti motivovat, aby šly podobnou cestou?
Už jsem to asi udělal. Mají zpřetrhané dětství a předpokládám, že se budou chtít vydat „zase“ do světa. Ale možná ne. Třeba nás překvapí a zůstanou doma. Tohle už necháme jen a jen na nich.
Jak jste si užili vánoční čas? S nádechem nostalgie?
Ano. Oslavili jsme „první Vánoce zase doma“. Bylo to hezké. Celá rodina pohromadě se vším, co k tomu patří.
Byly děti z něčeho paf?
Nejmladší syn se poprvé v životě setkal s tradicí vánočních kaprů. Neuvědomil jsem si to a vzal ho na sádky. Byl tam prvně. Celé odpoledne pak nemluvil. Když jsem večer pátral proč, se slzou jen řekl: ta ryba se na mě dívala. A ten pán jí pak usekl hlavu…
Loni jste vydal knihu Barvy mého Londýna. Co mají Angličané a Češi společného?
Život v Londýně se s tím pražským nedá moc srovnat. Londýn je světová metropole, jež v Evropě nemá konkurenci. Vždyť tu žije skoro tolik lidí jako v celém Česku. Je to obrovské, přelidněné, špinavé, hlučné a ne úplně bezpečné město. Na druhou stranu je plné těch největších historických skvostů, nepřerušené historie posledních dvou tisíc let a příběhů, které v jiném městě nejspíše nenajdete. Kdybych to měl shrnout, v Londýně je hezky těm, kdo si to mohou dovolit. Na ty, kteří mají hluboko do kapsy, čeká život o poznání strastiplnější než třeba na nás ve střední Evropě.
Čím to, že navzdory odpůrcům je v Anglii královská rodina tak oblíbená?
To je na dlouhé povídání. Píšu o tom obšírně ve své knížce. Stručně ale mohu říct, že královská tradice je součást britské identity. Přestože je v Británii hodně zastánců konce monarchie, viděl jsem, že pro mnoho Britů je tato tradice něčím, co reprezentuje kontinuitu jejich společnosti. A má pro ně, nebo velkou část z nich, stále ještě obrovský smysl.
Jaký nejsilnější zážitek z těch osmi let máte pod kůží?
Bylo jich moc. Zamrzlé kanály nizozemských měst, po nichž jsme bruslili. Farmy na ústřice, kde nám ukazovali, jak se servírují škeble z moře přímo na talíře. Belgická města spojená s první světovou válkou. Covid v Bruggách, kde jsme celý den natáčeli a skutečně nepotkali ani živáčka. Ale asi tím nejsilnějším momentem bylo, když zemřela královna Alžběta II. Byl jsem v tu chvíli přímo před Buckinghamským palácem a viděl, jak stahují vlajku na půl žerdi. To, co následovalo, bylo několik neuvěřitelně emotivních dní a týdnů. Vše popisuji v Barvách mého Londýna.
Jak v dnešní době přistupovat k návalu informací?
Je to těžké. Jako profesionál „pracuji“ s informacemi posledních třicet let. A doba se velmi proměnila. Myslím, že je potřeba přijímat je kriticky. Ověřovat si, odkud pocházejí. Věřit profesionálům, tedy nám novinářům. A číst důvěryhodné zdroje. A pokud možno se bránit oné záplavě.
Kdyby přišla pracovní nabídka s návratem do Anglie, přijmete ji?
Určitě existují nabídky, které se neodmítají. V tuto chvíli ale nemám myšlenky se vracet. Jsem moc rád, že jsem měl možnost Británii zažít. A prožít. Že jsem mohl televizním divákům zprostředkovávat život v ní. Nicméně jsem spokojený zase tady. V Česku.
A budete věrný Berounce?
Rozhodně ano.
Lukáš Dolanský (1976)
- Reportér, novinář a moderátor, v médiích pracuje 30 let.
- Absolvoval mediální studia na pražské UK, studoval také v Pensylvánii a ve Spojeném království.
- V letech 2013 až 2017 moderoval a od roku 2026 znovu moderuje zpravodajský pořad Události, komentáře na ČT24.
- V letech 2018 až 2022 byl zahraničním zpravodajem ČT v Bruselu a 2022 až 2025 v Londýně.
- Jeho ženou je novinářka a moderátorka Lenka Dolanská, společně mají syny Kryštofa a Matěje a dceru Barboru