Světově proslulý klavírista doprovázející ty nejlepší pěvce planety se narodil v Anglii, ale doma je v Česku. Konkrétně na zámku v Hřešihlavech, kde bydlí spolu s duchy. Spoustu přátel má také v Dobřichovicích, protože tam nějakou dobu žil. Jak na toto období vzpomíná? Proč začal hrát až ve 13 letech? A co ho na pódiu nejvíce zaskočilo?
V roce 2017 o vás napsala Opera Plus: „Bohužel tento světově uznávaný interpret, který žije větší část roku v Čechách, je minimálně využíván domácími pěvci – jaká škoda.“ Změnila se situace od té doby?
Ne. Bohužel. Zpěváci jsou zastupováni agenturou, která má svého vlastního klavíristu a jiného nestrpí. Párkrát jsem se pokoušel o přímý kontakt, ale nikdy k vystoupení nevedl. Někdy mě osloví, zda konkrétního pěvce doprovodím na koncertě, tak ho pozvu a doufám, že to bude fungovat i opačně. To se ale stane jen málokdy.
Kolik času trávíte v Čechách? A kdy naposledy v rodném Yorkshiru?
Jsem doma v České republice, stal jsem se i Čechem! V Yorkshiru jsem tu a tam na návštěvě u mé sestry, která velmi ráda jezdí na návštěvu za mnou.
Jak se ve vás zapsalo bydlení u Berounky?
Na Dobřichovice mám ty nejlepší vzpomínky! Zamiloval jsem se do nich už na svých cestách vlakem mezi Prahou a Německem. A tak jsem tam hledal dům. Setkal jsem se zde s mnoha skvělými lidmi. Stále jsme v kontaktu a stali jsme se přáteli. Než jsem si koupil klavír, hrál jsem ve Fürstově sále a připravoval se tam na koncerty.
A pak si vaše srdce získal zámek Hřešihlavy. Čím vás okouzlil?
Víte, jsem instinktivní a přecitlivělý člověk. Stejně, jak jsem vnímal atmosféru v Dobřichovicích, jsem se nadchl pro zámek: starý dům a park, zatížený dějinami, ruinu a nádhernou krajinu. Nemohli jsme si jej ani prohlédnout, a přesto jsme ho koupili!
V jakém stavu jste ho přebírali? A měli by z něj nyní radost Rummerskirchové, kteří ho postavili?
Jako u mnoha jiných zámků bylo mnohé k renovaci, střechou počínaje… Byl majetkem Technického muzea v Praze a používán jako sklad. Ale mohlo to být horší! Důležité bylo objevit duši domu a znovu ji oživit. Podařilo se, dům je nám za to vděčný a rodina Rummerskirchů snad také.
K opravě zbývají ještě hospodářské budovy. Obnovujeme je v báječné spolupráci s památkáři. Doufám, že to dotáhneme do zdárného konce.
Má zámek nějaká tajemství, která jste neodhalili?
Ano. Údajně ve skleněné rakvi pod kaplí za kostelem odpočívá poslední majitelka Julie Rummerskirch… A duchy tady máme!
Proč je důležité starat se o historické památky?
Protože to má co dělat s vlastní kulturní identitou… Zvláště ve světě bez kultury.
Jaké historické období je vám nejbližší?
První republika a v hudbě romantismus.
Na která světová pódia se vracíte nejraději?
Rád hraji v Japonsku. Klavíry, sály a publikum prostě úžasné.
Vnímáte během vystoupení publikum? A ovlivňuje vás?
Ne. Když jej vnímám, ruší… Inspirací je tiché, hudbě se věnující publikum.
Stalo se vám, že jste nebyl s vlastní hrou spokojen, a přišly ovace, a jindy při skvělém výkonu bylo publikum nadšené méně, než byste čekal?
Vzpomínám si, že jsem hrál ve Vídni po náročné cestě po Japonsku. Byl jsem nešťastný a myslel jsem, že jsem hrál špatně. Kritiky byly jedny z nejlepších v mé kariéře! Naopak jindy v Bonnu s Gundulou Janowitz jsem během vystoupení přemýšlel, zda publikum vnímá tu dokonalost projevu. Asi ne, protože aplaus tomu vůbec neodpovídal.
Kde jsou nejvnímavější posluchači?
Tam, kde je hudba potřebou.
Jak se připravujete na vystoupení?
Rád si dopoledne sám přehraji program, eventuálně se zpěvákem v sále.
Co hrajete úplně nejraději?
Franze Schuberta. Krásné na něm je, že i když jsem ho hrál tak často, vždy objevuji něco nového. Frázi, dynamiku, mezihru.
Jsou čeští skladatelé ve světě oblíbení?
Mám pocit, že zažívají renesanci! Železná opona byla pochopitelně i pro kulturu překážkou. Dnes všude slyšíte Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Martinů a nově například i Ebena a Fibicha… To vše přirozeně vede k oblibě.
Dá se o nějaké zemi říci, že je národem klavíristů?
Myslím, že se nedá mluvit o zemi. Dříve to byli Rusové, dnes Asiaté.
Je místo, kde si přejete hrát? Nebo pěvec, jehož byste rád doprovodil?
Nikdy mi nešlo o místo. Vždy jsem chtěl zprostředkovat hudbu jejím citlivým milovníkům. Byl bych býval rád spolupracoval s nedávno zemřelou Edith Mathis. Byli jsme kolegové ve Vídni, bohužel, když se mě zeptala, nebyl jsem volný…
Na jakou spolupráci rád vzpomínáte?
Je jich mnoho… Thomas Quasthoff, Gundula Janowitz, Cecilia Bartoli, Deon van der Walt, Anne Schwanewilms, Chen Reiss, Peter Schreier, jen abych jich pár jmenoval. Na prvním místě ale Christa Ludwig, s níž jsem spolupracoval 13 let.
Zažil jste někdy při vystoupení něco, co jste opravdu nečekal?
Ano. V Německé opeře v Berlíně zpíval zpěvák s notami. Byly to velmi známé písně a publikum je dokonce znalo zpaměti. Náhle posluchač zvolal: „Prosím, bez not!“ Zpěvák směle odpověděl: „Prosím, větší gáži!“
Míváte potřebu si od hudby odpočinout?
Od hudby ne, ale od té mašinerie. Mám rád absolutní ticho nebo jiný druh hudby.
Třeba populární? Tu posloucháte?
Nevím, co považujete za populární hudbu. Rád poslouchám vše, co je dobré.
Tušíte, kolik koncertů máte za sebou?
Ne. Na velkých koncertech hraji od svých 27 let. Vystupovat jsem samozřejmě začal dříve. Byly to písňové recitály, které nejsou tak populární jako komorní hudba či sólové koncerty.
Jakým způsobem se ladíte na nového pěvce?
Poslechnu si hlas, jaké má možnosti výrazu, kde jsou slabá místa. A v nejlepším se do něj zamiluji.
A jak rychle jste se naladil na mezzosopranistku Ester Pavlů? Bavilo vás natáčení nového alba Songs Antonín Dvořák?
Ester Pavlů je dar od pánaboha! Do jejího hlasu jsem se zamiloval hned. Natáčení mě velmi bavilo, Ester je bezprostřední a chce jen to nejlepší. Doufám, že to není naše jediné album.
V kolika letech jste začal hrát na klavír? A bylo to zásluhou rodičů?
Ve svých třinácti! Hrát na klavír jsem nesměl, otec byl proti. A tak jsem se učil sám. K profesionálnímu vedení jsem se musel probojovat.
Co pro vás hudba v útlém věku znamenala? Proměnil se tento pocit v čase?
Každý tón byl magický, vytvářet je byl smyslný zážitek. Postupem času jsem se naučil techniku, poslouchat a interpretovat. Smyslné je to pořád, ale hledání dokonalosti určuje vše.
Kdy by dítě mělo začít hru na klavír?
Těžká odpověď. Nejlepší je, když se chce učit samo. Řekl bych, čím dříve, tím lépe. A hodně záleží na učiteli, ten je nejdůležitější. Také je podstatné dát dítěti možnost vybrat si hudbu, která ho táhne.
Umělci často říkají: na pódiu musím nechat úplně všechno. Máte to stejně?
Určitě. Pro mě to znamená vyhovět skladateli a jeho hudbě tak, jak to stojí v notách. Přijít na autorovu inspiraci. Není to jednoduchý cíl a vyžaduje mnoho příprav. A potom, když má člověk štěstí, vzniká umění, které od nás vyžaduje vše.
Máte jen stín obav, že by vaši práci do budoucna mohla převzít umělá inteligence?
Jistě, a mám obavu, že tato situace je nevratná.
Charles Spencer (*1955)
- Jeden z celosvětově nejvyhledávanějších klavírních doprovodů. Spolupracuje se světově proslulými pěvci na nejvýznamnějších mezinárodních scénách.
- Získal řadu ocenění a vyznamenání, vyzdvihované jsou např. jeho nahrávky s Cecilií Bartoli a Christou Ludwig.
- V roce 1999 byl jmenován profesorem katedry interpretace písní na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst a stal se členem Královské hudební akademie v Londýně.
- Narodil se v anglickém Yorkshiru. Bydlel mj. v Dobřichovicích, nyní žije na zámku Hřešihlavy nedaleko Zbirohu, který v 18. století postavili Rummerskirchové. Zámek ani areál nejsou přístupné veřejnosti.
