Ivan Hlas si stále udržuje přední pozici v českém autorském hudebním světě. Patří mezi hitové autory české hudební scény.Jeho poslední, už čtrnácté autorské album Láska jako oliva navazuje na to nejlepší z dosavadní tvorby. 18. června zpěvák vystoupí na řevnickém Rockovém slunovratu.
Mám dojem, že jste byl vždycky pohodový skladatel – básník, který se nezajímal o politiku.
Moje první písničky byly velice politické. Psal jsem je v patnácti letech. To byl rok 1969, takže obsahovaly plno protestu. Časem jsem přešel na písničky intimní, skoro romantické. Víc mě to bavilo a zjistil jsem, že romantika žije v každé době a společnosti, zatímco politika pomíjí. A to mi vydrželo dodnes, psát o normálních věcech.
Jak vnímáte písničkáře posledních čtyřiceti let? Koho z písničkářů nebo jiných umělců respektujete? Co nebo kdo vás motivuje k psaní?
Myslím, že písničkáři vždycky byli, jsou a budou takovým zásadním kořením muziky, řekl bych i společnosti. Když si někdo napíše hudbu, text, zahraje ho a zazpívá, jasně tím nastavuje vlastní ksicht a já mu to věřím. Nemusím se s ním ztotožňovat, ale je to čitelné. Právě proto jsou mými vzory Dylan, Young, celá ta parta nejen kolem.
A nezáleží na tom, jakou zvolí aranž, jestli rockovou, nebo akustickou, každá písnička se dá hrát sama o sobě. Jenom s jednou kytarou – v tom je ta síla. A dá se hrát třeba se symfoňákem a to je taky hezké. U nás mě oslovili spíš písničkáři, kteří nejezdili na Portu. Svazáci je nezvali, a oni by tam stejně nejeli. Zajímalo mě blues a trochu rockovější projev. A motivace v ulicích, hospodách, kuchyních a ložnicích je tolik a tak úžasné, že mě oslovuje na každém kroku. Jen ji správně chytit. Občas je to dost těžké.
Je něco, co vás dojímá? Co vás štve, nejvíc rozčiluje?
Dojímá mě plno věcí, zvlášť když si druhý den po bujarém večírku dám takzvané vyprošťovací pivo. Když je čas a nálada. Miluju tyhle chvíle. Dojmu se i u černobílého ruského filmu z prostředí kolchozu. Ve velice širokých souvislostech. Ale normálně se dojímám taky. Plno věcí mě štve, ale už se nerozčiluju. A snažit se ozdravovat společnost nebo v písních poukazovat na špatné mravy? To mi připadá jako ztráta času. Jsou důležitější věci.
Jakou roli vedle vás hraje vaše žena? Byla zázemím, oporou, tím, kdo doma čeká, vychovává děti, respektuje, chápe? Poslouchá nové písničky, komentuje je? Diskutuje? Hází hrnce?
Ano, všechno, co jste vyjmenovala, platí. Lidé o ní říkají, že je světice. Ale pokud vím, taková je většina manželek hudebníků. Skláním se před nimi v hluboké úctě. Fakt.
A klasická otázka – věnují se vaše děti hudbě? Nosí domů moderní či alternativní žánry? Co hip hop, metal, elektronická hudba?
Nejstarší dcera (z prvního manželství) vystudovala pěveckou konzervatoř, skládá, píše texty, hraje na piano, zpívá. Nejstarší syn ze stávajícího manželství, které trvá už třicet let, hraje s kapelou na kytaru, zpívá. Hrají rock, normální písničky. Mladší dcera je spíš na literaturu a slovo, překládá například z angličtiny. Další syn, to už je beat box a hip hop, hostuje třeba na naší poslední desce Láska jako oliva. Nedávno objevil rokenrol. Stejně tak nejmladší syn, k tomu hraje na piano. Po zkušenostech s tatínkem dělají hudbu sice krásně, ale pro zábavu.
Máte nějakého jiného koníčka kromě hudby? Rybaření, alternativní medicínu, jadernou fyziku, grafologii, gaučing, kuličky, sbírání motýlů či známek, stolní hry, mariáš, chataření, čundry?
Já snad koníčka ani nemám, muzika mi stačí. Ale miluju, když jste zmínila ty čundry, navštěvovat místa, kde jsem kdysi byl a něco tam zažil. Je to opravdu zvláštní, sednout si třeba na skálu nad Sázavou, kde jsem seděl naposledy v patnácti, okolo je to maličko jiné, ale ne zas tolik, voda plyne a dá se úplně vrátit ten pocit malého puberťáka. Opravdu to jde.
A takových míst je docela hodně, stačí tam zajet, takzvaně srovnat pohledy. Ten svůj dnešní s tím původním, prvotním. Vybaví se vám i to, na co jste tehdy mysleli. Většinou na holky. Hezká turistika.
Kdy jste přestal psát písničky rukou a začal používat psací stroj nebo počítač? Jste staromilec? Není vám líto, že psací pohyb pomalu mizí, nebo se lehce srovnáváte s vývojem?
Mám způsob psaní spjatý s vývojem techniky. I když trochu opožděně. Po dlouhém období psaní rukou jsem přešel na otcův psací stroj Underwood, který jsem si tím přivlastnil. Kolem už dávno svištěly počítače a já pořád ťukal na staré underwoodce. Říkal jsem tomu romantika. Pak jednou doťukala a k tužce už jsem se vrátit nechtěl. A tak třeba moje literární prvotina Za barevným sklem je už celá psaná na počítači. Snad jí to neuškodilo. Ale třeba písničkové texty píšu vždycky napřed rukou. Jsou to takové moje dopisy.
Zdislava Brtnická