Zn.: Hledá se kronikář

Archivar Buchtele s dobrichovickou kronikou. Foto: archiv

Archivar Buchtele s dobrichovickou kronikou. Foto: archiv

Rok 2016 je za námi. Před většinou kronikářů je naopak mnoho práce, aby nejdůležitější události loňského roku zaznamenali do svých obecních kronik.

Vést kroniku by měla každá obec bez ohledu na počet obyvatel. Tuto povinnost stanovil již zákon č. 80/1920 Sb., o pamětních knihách obecních, vydaný tehdejším prezidentem republiky T. G. Masarykem. Po téměř devadesáti letech jej v roce 2006 vystřídal zákon o kronikách obcí. V něm stojí, že „… každá obec vede kroniku obce, do níž se zaznamenávají zprávy o důležitých a pamětihodných událostech v obci pro informaci i poučení budoucím generacím“. Zákon o kronikách obcí je ale velice stručný, stanoví pouze základní náležitosti vedení a uložení kroniky, pořizování zápisů a nahlížení do ní. Nenajdete v něm třeba sankce, které hrozí těm rychtám, které kroniku nezaloží a pečlivě nevedou.

Realita je pak od praxe odlišná. A to především proto, že pro mnohé radnice je obtížné spolehlivého kronikáře sehnat.

„Malé vesničky jen těžko budou moci kronikáři zaplatit za jeho čas strávený psaním kroniky. Kroniku tedy musí vést někdo, kdo má obec rád, má k ní vztah,“ přiznává Pavel Buchtele ze Státního okresního archivu Praha-západ, který sídlí v Dobřichovicích. Podobný problém se sháněním kronikáře ovšem mají i některé spolky. Například řevničtí dobrovolní hasiči úpěnlivě shánějí nového letopisce. Zatím marně.

Zatímco v České republice má svého obecního kronikáře jen zhruba třetina obcí, na západ od Prahy je situace příznivější. „Na okrese máme 80 obcí. Zhruba jedenáct z nich kronikáře v současnosti nemá,“ upřesňuje Buchtele s tím, že z každé obce ale mají v archivu nějakou kroniku z minulosti. „Máme jich tu stovky. Nejen obecní, ale i školní či spolkové, od sokolů, hasičů,“ vypočítává archivář z Dobřichovic.

Podle dlouholetého kronikáře, vydavatele a šéfredaktora zpravodaje pro obecní kronikáře Tomáše Hromádky se tamní archiv o zdejší letopisce pečlivě stará.

„Pokračuje v dlouholeté tradici setkávání kronikářů, spolupracuje s nimi na různých výstavách, vydávání knih a podobně. Ve srovnání s jinými regiony je práce dobřichovického archivu v této oblasti nadstandardní,“ pochvaluje si Hromádka a dodává, že vedení kronik v regionu Dolního Poberouní má dlouholetou tradici.

Dřív ale byla práce kronikáře značně prestižní. Stejně jako povolání těch, kteří ji vedli. Bývali to totiž ve většině případů učitelé či ředitelé škol. To už tolik neplatí. „Dnes jsou kronikáři lidé různých profesí – nejen učitelé, ale i lékaři, ženy na mateřské dovolené, starostové nebo pracovníci úřadů,“ vyjmenovává Hromádka.

Kde hledat pokračovatele?
Někdejší rychtáři vedou například kroniky Zadní Třebaně, Všeradic nebo Dobřichovic. Tam se kroniky ujal dlouholetý starosta Václav Kratochvíl. „Když končil bývalý kronikář Pavel Kyzlík, dřívější starosta Pánek mě vyzval, abych kroniku převzal. Řekl mi, že nikdo jiný to dělat nemůže,“ směje se Kratochvíl. Pánek měl pravdu. Pro kronikáře má Václav Kratochvíl ty nejlepší předpoklady: zajímá se o veškeré dění, zná historii, je činorodý, pečlivý. Má k městečku na dolním toku Berounky víc než vřelý vztah a je v důchodu. Zápisy píše již osmý rok. Přestože kvůli tomuto poslání přečetl řadu starších kronik, pravidelně navštěvuje srazy kronikářů a dál se v tomto směru vzdělává, skromně se považuje za nováčka. Za rok sepíše na čtyři desítky stran o dobřichovickém dění. „Píši na počítači, což zákon umožňuje, protože můj rukopis by nikdo nepřečetl. Ani já sám,“ směje se dobřichovický kronikář. Nad otázkou, kdy má nejvíc práce, se chvilku zamyslí: „To se nedá říci, pracuji průběžně. K finálnímu zápisu se dostávám na začátku dalšího roku. Řeknu si, že do března musím kroniku odevzdat,“ popisuje amatérský historik. Do kroniky zapisuje důležité události, přidává výsledky sportovní i volební. Ovšem nejtěžší je podle něj zaznamenat určitý svár v obci. „Třeba když je v něčem rozpor a vy patříte mezi fandy jedné strany. Kronikář by měl přidat i svůj osobní názor,“ míní Kratochvíl.

V Dobřichovicích byla kronika založena již roku 1876, když císař pán povýšil Dobřichovice na městys. Jenže jsou v ní pauzy, třeba deset patnáct let, to když starý kronikář zemřel a nebyl náhradník,“ říká Kratochvíl a upozorňuje, že dopisovat kroniku zpětně by byla chyba. „To se stalo v 50. letech. Jistý pan Mertlík dopsal zpátky dění až do 30. let. To je špatně,“ míní Kratochvíl. Sám svého následovníka ještě nemá. „Nevím, kde ho hledat ani jak se vychovává. Bylo by přitom dobré, aby byla při psaní kroniky dodržena stabilita. Aby kronikář začal psát třeba ve čtyřiceti a pokračoval dalších třicet let,“ dodává Kratochvíl.

Zajímavě vyřešili podle Hromádky situaci v Řevnicích, kde se i on téměř deset let podílel na sepisování městské kroniky. „V Řevnicích nemají jmenovaného kronikáře a přitom je kronika vedena podle zákona. Kroniku zde píše letopisecká komise zřízená radou města. Je to zajímavý a současně efektivní způsob, kdy záznamy vznikají kolektivním způsobem, v tom je řevnická kronika zajímavá a unikátní,“ říká Hromádka s tím, že v čele letopisecké komise stojí hlavní tahoun, místní historik a autor mnoha publikací Jindřich König.

Fakt, že mezi kronikáři převládají senioři, stále platí. I když i tento trend se pomalu mění úměrně s tím, jak přibývá moderních technologií. „Mladý kronikář je dál spíš výjimka. Mělo je třeba Hradišťko, Statenice. Naprostá většina letopisců je ale starších padesáti let. Mají víc času,“ vysvětluje Buchtele.

Služebně nejmladší
Ke služebně nejmladším patří kronikářka v Letech. Nově zde události sepisuje zdejší rodačka, pedagožka Hana Švédová. Práci převzala po někdejším starostovi Jiřím Hudečkovi. „První byl můj zápis za rok 2015. Předtím jsem si pročetla starší kroniky i ty, jež kdysi psal můj otec,“ prozrazuje Švédová. Nad obsahem se radila se současnou starostkou, procházela místní zpravodaj i další časopisy, které o dění v Letech referují. Nashromáždila plakáty i pozvánky na akce. Na počátku letošního roku se pustila do psaní. Tvorba kroniky má svá pravidla a zásady, které si dohledala na internetu. „Rozhodla jsem se psát kroniku ručně,“ říká s tím, že vše musí psát na speciální papír.

Stejně postupuje i její starší kolegyně z Berouna Marie Kopřivová. Vedení kroniky se ujala v roce 2011 po smrti svého chotě Jiřího Kopřivy. Psal ji nepřetržitě od roku 1988 a byl tak druhým nejdéle sloužícím kronikářem Berouna. Prim drží městský knihovník Viktor Palivec, který kroniku sepisoval dlouhých šestadvacet let. „Vždy, když kroniku dopíši, bolí mě celá ruka. Většinou vypíši tak tři pera,“ poznamenává Kopřivová. I když sama kroniku tvoří až v posledních šesti letech, její rukopis se v kronice objevuje už podstatně dřív. „Vždy jsem manželovi pomáhala. On si nejprve dělal poznámky, pak dal návrh zápisu ke schválení a nakonec jsme vše přepisovali. On diktoval a já jsem psala. Tak to šlo několik dní. Bývalo to kolem šedesáti stránek. Dohromady jsme tak strávili asi čtyři desítky hodin čistého času,“ vzpomíná žena, která loni oslavila 75. narozeniny.

Mimochodem, v minulosti patřilo psaní kroniky spíš k mužským záležitostem. Například Marie Kopřivová je v devadesátileté historii psaní berounské pamětní knihy teprve druhou ženou. „Ženy mají spíš jiné zájmy a kronika je žrout času. Proto je obtížné kronikáře sehnat, nikdo to dělat nechce. Je to náročná a zodpovědná práce,“ míní Kopřivová. K poslání kronikářky přistupuje s velkou pokorou. „Uvědomuji si, že texty budou lidé číst i za mnoho let. Televize, počítače se za desítky let změní, ale písmo zůstane. O tom jsme se přesvědčili, když se v kopuli věže našla zpráva od našich předků. Je to nejlepší zdroj informací,“ uzavírá Kopřivová.

Archiv – nejlepší místo pro kroniky
Nikde není přesně dáno, kolik stránek se musí za rok popsat. Proto se situace vesnici od vesnice liší. Například Průhonice mají aktivního kronikáře. Píše paměti průběžně po celý rok, takže 31. prosince má hotovo a výsledkem je jedna velká kniha se stovkou stránek. Jinde letopisec vystihne to nejpodstatnější na dvou třech stranách. „Nejde o to opsat zápisy ze zastupitelstva. V kronice by mělo být něco zajímavého. To, co se v oficiálních dokumentech nenajde,“ nabádá Buchtele.

Kronika se píše proto, aby si budoucí generace jednou mohly udělat obrázek o době, v níž tato kniha vzniká. Aby se kroniky dožily co nejvíce let, měly by po svém dopsání zamířit do archivu. „Není přesně stanoveno kdy. Většinou po deseti letech,“ říká Buchtele s tím, že pouze archiv jim může poskytnout ideální podmínky pro „přežití“. Tedy stálou teplotu, méně světla a odbornou péči. A to nejen kronikám obecním, ale i spolkovým. „Pokud tedy někdo na nějaké kroniky či jiné archiválie narazí, nejlepší způsob, jak je uchránit, je předat je do archivu,“ uzavírá archivář.

Pavla Nováčková