Rytířová: „Udělejme vše, aby už nebyla válka.“

Foto: Miloslava Lněničková

Foto: Miloslava Lněničková

Margita Rytířová (91) je jedním z posledních žijících Wintonových dětí. Za války pracovala mimo jiné ve vojsku. Během svého života zvládla hned několik náročných období. Nyní poklidně žije v Zadní Třebani.

Jaká byla předválečná léta?
Už tehdy byl ve škole na různé děti různý metr. Za písemku, kterou děti ode mě opsaly, jsem já dostala čtyřku a ostatní dvojku. Mluvili o mně často jako o „židovce“.

Jak tehdy žila vaše rodina?
Měli jsme velký byt a služebnou kuchařku. Tatínek měl velkoobchod s kovovým zbožím. Chodila jsem v Karlíně do reálky, žili jsme spokojeně.

Kdy došlo ke zvratu?
Když začaly perzekuce Židů, dostala se naše rodina na černou listinu. Chtěli jsme za hranice. Ale všechno šlo rychle, a když přišel k moci Hitler, bylo pozdě. Proto rodiče poslali pryč alespoň děti. Tehdy mi bylo 14 let a mojí sestře 11. Odjížděly jsme 31. května. Původně s tím, že jedeme za strýcem.

Co si z cesty pamatujete?
Jely jsme vlakem, kde brečelo dítě, o všechny se tam starala osmnáctiletá dívka. Měly jsme cedulku. Přijely jsme na nádraží, kde čekal strýc. Že jsme cestovaly ve Wintonově vlaku, jsem se dozvěděla až v 90. letech. Také jsme zjistily, že jsme nebyly napsané na jeho seznamu, a tak nevíme, čí zásluhou jsme se do vlaku dostaly. Pozdější setkání s Nicolasem Wintonem bylo velmi silné.

Jaký byl život v Anglii?
Nejdřív jsme byly asi čtrnáct dní u strýce, potom jsme šly do cizí rodiny, respektive ke staré slečně, miss Lunden. Domlouvaly jsme se rukama nohama, ale po půl roce jsme byly schopné i mluvit. Chvíli jsem chodila do školy, abych se naučila jazy,k a pak jsem nastoupila do práce. Sestra studovala střední školu.

Miss Lunden si vás vzala obě?
Ano, a bylo to obdivuhodné. Byla zdravotní sestrou v 1. světové válce a žila sama. Když jsme přišly, neměly jsme peníze. Z domova jsme byly zvyklé, že máme všechno, a najednou jsme neměly nic a nemohly si koupit ani bonbon. Miss Lunden vymyslela trik s panenkou. Lidé hádali její jméno, a když neuhodli, museli mi dát peníze. Později jsem se živila pletením. Pletla jsem dobře a rychle.

Kde jste pracovala?
Přišla jsem do rodiny, jak by se dnes řeklo, jako au pair. Sestra měla výhodu, že dodělala kvartu v Čechách, učila se dobře a všimla si jí ředitelka soukromé školy, která jí poskytla stipendium. Já jsem se, když mi bylo sedmnáct a půl roku, přihlásila do armády.

Co vás k tomu vedlo?
Chtěla jsem něco dělat pro Československo, abych mu pomohla a uspíšila konec války. A setkala se s rodinou.

Měla jste o rodině nějaké zprávy?
Asi do 42. roku mi chodily dopisy, pak jsem nevěděla nic. Jednou jsme doma poslouchali rádio a hráli československou hymnu. Rozbrečela jsem se. Od té doby nechtěli, abych rádio poslouchala.

To musel být silný zážitek, pamatujete si ještě nějaký?
Později, když jsem pracovala na letišti, měla jsem rande s letcem a on nepřišel. Dozvěděla jsem se, že s ním spadlo letadlo a zabil se.

Zažívala jste i něco veselejšího?
Jednou přijela do Anglie americká loď, a když zjistili, že mají černé pasažéry, kluky ze Slovenska, zavolali mě, abych šla překládat. Kromě toho, že jsem musela vyšplhat po lanovém žebříku na loď, i když se bojím výšek, jsem od Američanů dostala spoustu věcí, například čokoládu, žvýkačky nebo punčochy. Holky na letišti mi záviděly a chtěly, abych je na loď dostala.

Co přesně jste dělala po nástupu do armády?
Chtěla jsem k balonové obraně, tam mě ale nevzali. Proto jsem si udělala elektrikářský kurz a kontrolovala na letadlech elektromotory a rozvody. Pracovala jsem na zkušebním letišti, kde se učili pilot. Ale chtěla jsem k české jednotce, což se mi podařilo až ke konci války.

Jak jste konec války prožívala?
Bylo to velké! Všichni slavili. Říkala jsem, že slavit nemůžu, protože u nás ještě válka je. Další den už mi řekli, že můžu oslavovat taky. Namíchali mi něco, po čem mi bylo tři dny špatně. Obecně ne moc dobře snáším alkohol.

Mířila jste hned domů?
Chtěla jsem, ale demobilizovali mě až v listopadu. Přijela jsem domů, na nádraží mě nikdo nečekal. Kamarádka, které jsem psala, musela být v práci, a tak jsem šla do našeho původního bytu, kde bydleli cizí lidé. Pak ke kamarádce, kde byla její maminka. Zůstala jsem u nich čtrnáct dní. V Červeném kříži mi řekli, co se stalo s rodinou – že se vůbec nikdo nezachránil. Teprve po nějaké době jsem zjistila, že mám tetu, bydlela jsem tedy u ní. Když se sestra vrátila z Anglie, žily jsme tam obě. Měly jsme jednu postel. Kde skončili konkrétní členové rodiny, jsme se dozvěděli asi až před pěti lety.

Kde jste po návratu pracovala?
Nejdřív jsem navigovala piloty. Pak ale ženy na věži zakázali. Na letišti jsem se potkala s manželem, byl meteorolog. Když přišli k moci komunisti, museli jsme z letiště pryč a manžela nutili donášet. Odmítl, nechtěli ho pustit do zaměstnání a měl na výběr mezi stavebnictvím, doly nebo výrobou. S prací to pak bylo bídné.

Jak jste ji vyřešila?
Začala jsem šít zástěry a trenýrky. Pak jsem se dostala k elektroodbytu, kde se mi líbilo, ale nakonec jsem kvůli nadstavu byla propuštěna s tím, že ostatní práci potřebují a mě může živit manžel. Ten ale v té době pracoval na stavbě. Sestra mi začala dohazovat korektury. Měla tu výhodu, že dokončila střední školu, a zakotvila v podniku zahraničního obchodu, kde uplatnila angličtinu. V roce 1962 jsem začala pracovat na poště, kde jsem nebyla spokojená, a v roce 1968 v nakladatelství, tam jsem byla až do důchodu. Nyní už žiji poklidný život s rodinou.

Jak nahlížíte na válečné období?
Válka je strašná. Lidé by měli dělat všechno pro to, aby nebyla.

Medailonek Margity Rytířové

  • Jedno z 669 československých židovských dětí, které sir Nicholas Winton před začátkem druhé světové války zachránil před jistou smrtí v nacistických táborech.
  • Narodila se roku 1924 jako Schneiderová.
  • V Anglii pracovala jako elektrikářka u letectva, dosáhla hodnosti podplukovník letectva (WAAF).
  • Dostala řadu vyznamenání, například Čestný odznak britského ministra pro veterány za služby v RAF-WAAF, Československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně. Je čestnou občankou Zadní Třebaně.
  • Má dceru Věru.

Zpracovala: Lucie Hejbalová

Margita Rytířová s dcerou Věrou. Foto: Miloslava Lněníčková

Margita Rytířová s dcerou Věrou. Foto: Miloslava Lněníčková