MUDr. Krombholz je psychiatr a psychoterapeut.
Kromě jiných aktivit má soukromou praxi v Praze, vede výcvik ve skupinové psychoterapii, je supervizorem a také soudním znalcem v oboru psychiatrie a učil na lékařské fakultě.
Pane doktore, bilancujete s příchodem nového roku?
Spíš se vždycky zamýšlím nad tím, jestli jsem příliš nesešel z cesty, kterou se chci ubírat. A také zda jsem za ten rok udělal něco pro to, abych se udržel „v kondici“, tělesně i duševně. Letos jsem se třeba začal učit hrát na klavír, hraji tenis, občas si napíšu něco do šuplíku… A pro mě je aktuální i otázka, kam dál směřovat pracovně. Zda na to, co dělám, pořád ještě stačím a zda to dělám dobře.
Jak jste se vlastně dostal k psychiatrii?
Původní profesí jsem dětský lékař. Vždycky jsem chtěl dělat dětskou psychiatrii, ale postupně jsem zjišťoval, že dětská psychiatrie je vlastně spíš psychiatrií dospělých, tedy rodičů, kteří téměř vždy stojí za problémy dítěte. Pak jsem potkal doktora Urbana, psychoterapeuta, který naboural moji představu o tom, že duševně nemocné lze léčit pouze léky. Tak jsem se kromě klasické psychiatrie začal věnovat i psychoterapii.
Co vás přivedlo sem, do dolního Poberouní?
Přivedl mě sem kamarád. Přestěhoval jsem se asi před pěti lety a mám to tady moc rád. Zdejší kraj vnímám jako zajímavou kombinaci městského a venkovského prostředí. Vezměte si jen, co je tu různorodých restaurací, kaváren, kolik se tu koná kulturních akcí… A co jsem nikde jinde nezažil: lidé se tu zdraví, i když se neznají, působí to přívětivým dojmem.
Mnoho lidí se sem přistěhovalo z měst za zelení, řekou, klidem…, přesto i tady nás někdy dožene ruch a shon velkoměsta. Máte nějaký recept, jak nepodléhat stresu?
Jednoznačně pohyb, sport, pro mě nejlépe takový, kde je možné hrát a vyhrát (nebo prohrát). Pobyt v přírodě, třeba v lese, ideálně o samotě, kdy má člověk možnost být jen sám se sebou a není ničím rušen, to je úžasně úlevný pocit! Muzika je skvělá věc, vlastně jakákoli tvůrčí činnost. Pak také dovednost, které já říkám „odložená spotřeba“, naučit se, že toho, čeho chci dosáhnout, nemusím dosáhnout okamžitě a za každou cenu. Protože tenhle hon za tím, co ještě nemáme, považuji za jeden z největších stresorů dnešní doby. A podstatné jsou samozřejmě dobré vztahy s těmi nejbližšími lidmi, které kolem sebe máme.
Potkáváte se ve své praxi s následky stresu, v současné době tak často zmiňovanými?
Ano. Procento lidí, kteří přicházejí s „klasickými“ psychickými problémy, jako je deprese nebo schizofrenie, se v podstatě nemění. Ale výrazně přibývá lidí, kteří špatně snášejí zátěž, ať už jde o nároky, které na ně klade jejich okolí, nebo o zátěž související s prací. Já si to vysvětluji tak, že z velké části je to ještě reakce na změnu hodnot a uvolnění pravidel, které s sebou nese polistopadová éra. Klade na nás větší nároky, dává nám více svobody, ale vyžaduje i víc odpovědnosti od každého z nás.
Jak pracujete s takovými lidmi?
Doba, v níž žijeme, je rychlá a lidé často chtějí hlavně rychlá řešení. Je někdy těžké přesvědčit je, že jejich problémy nevyřeší jen pilulka, že je potřeba o potížích mluvit, hledat souvislosti s tím, jak žijí, a ukázat jim, že mohou zkusit začít dělat některé věci jinak. Léky přicházejí na řadu hlavně tam, kde psychické obtíže příliš komplikují běžný život. V ordinaci se často potkávám s klienty, kteří kvůli kariéře odkládají založení rodiny, nebo rodinu mají, ale nemají na ni čas. A já myslím, že tak to být nemá, že tak to pro nás příroda neplánovala. Naštěstí i to se postupně mění.
Řekněte, pane doktore, máte nějaké osobní přání pro rok, který právě začal?
Já bych si pro nás přál, abychom dokázali věci kolem sebe brát se zdravým nadhledem. Abychom se okolním děním nenechali vytočit. Pokud s něčím nejsme spokojeni, najděme si cestu, jak to změnit. Ale tam, kde to nejde, nebo kde to dělat nechceme, by bylo fajn umět pokývat hlavou a s klidem říci: „No jo, no.“
Lenka Papáčová
