Ludmila Vaňková: Zamilovala jsem se do Záviše a už jsem v té době zůstala

Foto: Lucie Paličková

Foto: Lucie Paličková

Spisovatelka Ludmila Vaňková vždycky milovala českou historii. Její první knihou byl román o Přemyslu Otakaru II., i když psát začala vlastně kvůli někomu jinému…
Od té doby vydala každý rok jednu knihu, s výjimkou posledních čtyř let. A zanedlouho jí vyjde 35. román nazvaný Zapomenutý král.

Než se k němu dostaneme, vraťme se na začátek. Jak to bylo s tím Závišem z Falkenštejna?
Když jsem psala první historický román, logicky jsem začala Přemyslem Otakarem II., byla to slavná osobnost, říkala jsem si, že jeho jméno snad každému něco řekne. Ale po pravdě mě k němu přivedl Záviš z Falkenštejna, to je taková až magická postava, a právě na něm stavějí zájem i někteří moji čtenáři, on působí ze záhrobí velmi sugestivním dojmem. Chtěla jsem o něm psát už od patnácti let. Prostě jsem se do Záviše zamilovala, on mě dovedl do středověku a už jsem v té době zůstala.

Ze středověku je i vaše nejnovější kniha. Kdy vyjde?
Teď v únoru.

Čtenáři už na ni asi čekali?
Asi ano, protože dlouho nic nevyšlo, naposledy Dítě z Apulie před čtyřmi lety, to byla moje 34. kniha. Toto je pokračování, které propojuje dvě řady mých románů, Přemysla I. s tím druhým, železným a zlatým, a všemi dalšími včetně Lucemburků. Ty totiž k Přemyslovcům počítám. Samozřejmě s výjimkou Jana. Ten se do našeho královského rodu jen přiženil.

Povedl se vám tedy plán, že celé toto historické období našich dějin propojíte?
Ano. Teď je v mých románech spojeno 230 let českých dějin, od roku 1170 do roku 1403.

Knížka se jmenuje Zapomenutý král…
To je král Václav I., o kterém nikdo nikdy moc nemluvil. Nevím proč, čím si to zasloužil, já jsem byla až překvapená, když jsem hledala materiály. Je spousta věcí o Přemyslu I. i II., což byli jeho otec a syn, ale o něm moc ne. Přitom to ve své době vůbec nebyl bezvýznamný král. Ale chyběl mu kronikář. Z našich dvou nejstarších a nejvýznamnějších Kosmas končí Břetislavem I. dávno před jeho narozením a Zbraslavská kronika si všímá jen ve zkratce jeho syna a dál se věnuje až jeho vnukovi.

A název vás napadl už při psaní?
Ano, a jsem velice ráda, že jsem ho použila. Původně jsem měla jiný titul, a až později jsem zjistila, že pod tímto názvem vyšly knihy od jiných autorů.

Jak dlouho si připravujete materiály, než začnete psát? To musí být docela náročné.
Když odečtu předchozí čtyři roky, tak každý rok vyšla jedna kniha. Z toho asi tak půl roku připadá na materiály.

Z čeho je čerpáte?
Dnes už z internetu. Když jsem začínala, tak zdaleka nebyl, tehdy bylo mnohem náročnější běhat po knihovnách, knihy se musely objednávat, čekalo se na ně… Teď je informací dost a jsou přístupnější, ale člověk si je musí umět najít a poskládat dohromady.

Tak mě napadá, jestli tam nejsou informace spíš o mužích?
Všechno je jenom o mužích, celá historie! Kde máte nějaké ženy? Musím pokaždé pátrat, kdo vůbec byla manželka. Není mi jasné, že jsme nevyhynuli, protože podle dochovaných záznamů měl každý pán zřejmě vždycky jenom syny. Holky se někam provdaly a dál se o nich nemluvilo. Ve skutečnosti – je strašné to říkat – byly jen na chov.

To je pravda. Na druhou stranu si alespoň ženské postavy můžete dopsat podle vlastní představy.
To jistě… Štve mě, jak ve středověku muži s ženami zacházeli. Když se mě občas čtenáři na besedách ptají, ve které době bych chtěla žít, říkám, že jako žena jedině v současnosti, ať je jakákoli. Aspoň to je na dnešku pozitivní.

Určitě je těch pozitivních věcí víc, nebo ne?
Moc ne. Lidstvo prodělalo nějaký divný skok. Ještě v  minulém století by se zorientoval i člověk ze středověku, zvykl by si rychle, i když třeba elektřina by pro něj byla horká novinka, ale v té dnešní turbulenci stálých změn by už byl úplně ztracený.

Literární cesty do historie jsou tedy pro vás asi příjemné, že?
Jistě, vždycky je dobré mít cestu k úniku. Pravda, minulá doba byla přehlednější a jaksi zakonzervovaná, to si člověk časem zvykne, a když má štěstí, přežije, ale když ho nemá? Já jsem ho měla i neměla. Padesát let!  Bylo mi dvanáct, když nás obsadili Němci, pak válka, po ní krátké vydechnutí a po třech letech dalších čtyřicet roků zase podivný komunismus nekomunismus po rusku.  Po opojení svobodou se probouzíme s kocovinou. Zkrátka máme, co jsme chtěli.

Tak se radši vrátíme do historie k Přemyslovcům.
To je výborné téma! A ještě navíc se mám čím zabývat na stará kolena, to je k nezaplacení. Co bych si jinak počala?

Vy máte pořád nějaký cíl.
Ano, mám dokonce plán ještě na nějakých pět knih, které už zřejmě nikdy nemůžu dopsat. Pořád mám něco, co chci dělat.

Plánujete další knihu? Jaké bude téma? Ještě starší historie?
Teď mám takové mezidobí, chtějí po mně životopis a článek k výročí Karla IV., a pak se vrátím k Vratislavovi. Nemám totiž všechny české krále, ti dva první a nejdůležitější mi chybějí.

Co jste četla jako dítě?
Všechno možné, zejména to, co jsem neměla dovolené, plenila jsem potají knihovnu rodičů a četla si pod peřinou s baterkou. Poměrně brzy jsem brala i odbornou literaturu, k ní mě přivedl tatínek, měl v knihovně spoustu historických knih i vědecké publikace. Ještě dnes je používám při hledání materiálů, a někdy je to jako detektivka. Čím méně pravděpodobné je to, co objevím, tím víc se snažím to zahrnout do děje, aby si užili i čtenáři. Třeba vpád Mongolů do Evropy v roce 1241 je dominantní část Zapomenutého krále. Při té příležitosti jsem se musela vypravit do tehdejšího Ruska, o něm jsem předtím nevěděla vůbec nic, život v Čechách byl vždycky orientován na západ a na východ jen k nejbližším sousedům.

Opustíme teď na chvíli knížky. Vím, že jste hodně cestovala. Kde všude jste byla?
Spíš by bylo jednodušší říct, kde jsem nebyla. Vydávala jsem se různě, až do šedesátky jsem se nikam nedostala, a chtěla jsem vidět velký kus světa, ten jsem také objela celý. Jedna z prvních cest, to bylo na moje šedesáté narozeniny v roce 1987, vedla do Itálie, byla jsem tam s přítelkyní, opatřily jsme si síťovou jízdenku na italskou železnici a celou Itálii jsme projížděly vlakem od severu až po nejjižnější cíp Sicílie. V den narozenin jsme byly na nádherné pláži na východním pobřeží ostrova a ta pláž byla liduprázdná, překrásná, nebyl tam žádný dům ani hotel, říkala jsem: to jsou moje nejkrásnější narozeniny. Jsem přesvědčená, že dnes tam stojí nejméně pět hotelů. Jakžtakž jsme ještě chytly poslední zbytky cestovní romantiky. Dávno je to všechno už úplně jiné, pár let před námi bylo třeba Forum Romanum volně přístupné, v Pise jsem si ještě i já lehla na louku a koukala jsem se na šikmou věž, a za pouhé dva roky už byl kolem vysoký plot, takže bez vstupného věž vidět nebyla.

Nechtěla jste o tom někdy napsat cestopis?
Nevím, zase tak hluboké poznání jsem neměla a zajímavější postřehy snad zahrnu do životopisu. Zakrátko se do toho musím dát.

Zahrnete tam i svou divadelní kariéru? Ta je asi ve vašem životě důležitá?
Samozřejmě, divadlo, to byla moje velká láska. Teď už ani tady do divadla nechodím, je to v lese do kopce a už na to nemám. A když se dívám na televizi, říkám si, ještě že mi nevyšel můj celoživotní sen stát se herečkou, co bych dneska dělala? Všichni, i ti nejlepší herci, dělají většinou jen baviče, jak si to žádá pokleslý vkus diváků. Snad je to těší, ale spíš asi ne…  A já se věnuji Přemyslovcům.

(lp)