Josef Klíma: Vždycky jsem chtěl být spisovatel

Foto: Lucie Hochmalová

Foto: Lucie Hochmalová

Novinář a publicista je asi nejznámější svým působením v televizi Nova, kde řadu let natáčel reportáže v pořadu Na vlastní oči. Nyní připravuje pořad Očima Josefa Klímy v TV Prima. Kromě toho se věnuje také psaní knih a muzice.

Občas ho u nás v kraji můžete potkat na kole, ale nejčastěji chodí na pěší procházky se psem Ringem. „Ringo už je starý pán, moc neslyší, letos mu bude šestnáct let,“ říká Josef Klíma. Pejsek, pojmenovaný po slavném bubeníkovi Beatles Ringo Starrovi, rád prohání kachny u Berounky pod zdejším zámkem a pobíhá kolem vody. „Stejně je tady hezky,“ pochvaluje si dobřichovický rodák.

To je pravda. Hodně lidí v našem regionu ví, že žijete v Dobřichovicích, vystudoval jste nedaleké Gymnázium Oty Pavla v Radotíně. Bydlel jste tedy v našem kraji u Berounky už v dětství, nebo jste se sem nastěhoval až později?
Jsem v Dobřichovicích čtvrtá generace, můj děda tu kdysi měl hospodu Na Staré poště (na místě dnešní plynboudy). Komunisté nám ji ale v 50. letech ukradli, a když jsme ji dostali v restituci zpět, už byla v tak dezolátním stavu, že si ji nikdo do pronájmu vzít nechtěl. Tak jsme ji prodali – jak se ukázalo, jednomu podvodníkovi – a nakonec ji odbourával, tuším, obecní úřad. Znám tedy Dobřichovice (ale i celý pás kolem Berounky mezi Karlštejnem a Radotínem) velmi dobře, mockrát jsem ho prošel pěšky a projel na kole. Založil jsem tu první bigbeatovou kapelu v 60. letech (ještě s Honzou Hrubým, dnes známým rockovým houslistou), napsal jsem tu první knížky. Dobřichovice měly vždy zvláštní genius loci, přitahovaly zvláštní lidi s uměleckým založením. A to se udrželo dodnes.

Jaké vidíte výhody života za Prahou? A nevýhody?
Výhody jsou jasné: když vyjdu se psem z domova, mám to tři minuty k řece a pět minut do lesa. Berounka sice není nejčistší, ale v těch velkých vedrech se jedu svlažit nad jez několikrát za den na kole. Žije tu dobrá kombinace lidí, kteří mají stejné zájmy jako já, zajímají se o umění i o věci veřejné, a tudíž když zajdu večer do hospody, vždycky na někoho zajímavého narazím. Je tu bohatá činnost divadelní. Sám už druhý rok přispívám k oživení místního života tím, že dělám besedy s místními lidmi, kteří to někam dotáhli, a k tomu hrajeme s mou kapelou písničky. Měl jsem na zámku ve vinárně U Karoliny Ivana Mládka, Ondřeje Hejmu, Radima Uzla, knížete Františka Kinského a řadu dalších nesmírně zajímavých lidí. Chci v tom pokračovat i letos na jaře. Nevýhody jsou také jasné. Dojíždění. Což zvlášť v zimě na náledí nebo po oslavách v Praze, kde teče alkohol, není jednoduché…

Tak v tom se asi shodneme. Kdy u vás vznikla touha stát se novinářem? Za socialismu to určitě nebylo jednoduché, zvlášť když jste se při své práci vždycky snažil vypátrat pravdu, nebo řekněme podstatu věcí.
Já chtěl být vždy spisovatel, už na základce jsem si psal sci-fi romány (sám jsem si je ilustroval), které visely na nástěnce zdejší ZŠ. A protože jsem chtěl studovat něco, co s psaním souvisí, šel jsem po gymplu na žurnalistickou fakultu UK. Jediný rok 1969, kdy o přijetí nerozhodoval dělnický původ, ale zkoušky. Pak se to samozřejmě začalo měnit, slušné a chytré profesory vyházeli z politických důvodů a nahradili je lidé o dvě třídy horší. Já nechtěl do KSČ, takže jsem předem rezignoval na dobré novinářské místo. Byl jsem na volné noze, psal jsem detektivky, jako novinář jsem si hledal neutrální témata. Až koncem 80. let tlak trochu polevoval, takže jsem začal pracovat na knize Brutalita, která se stala základem pro film Requiem pro panenku, a po roce 1989 už se to rozjelo naplno. Založili jsme Reflex, kde jsem byl tři roky šéfreportérem, pak pořad Na vlastní oči v nově založené televizi Nova a naplno jsem začal psát i hrané televizní scénáře a knížky.

Stihl jste toho opravdu hodně.
Když to dnes počítám, natočil jsem kolem 400 reportáží, napsal tak 40 scénářů (natočených) a vydal 35 knih. A dvě CD písní, protože poslední léta jsem se vrátil i k hudbě.

Nyní jste jeden z nejrespektovanějších investigativních novinářů, který se snaží zjišťovat pravdu. Je to teď lepší a jednodušší než dřív?
Už jsem starý, z velkých mafií jsem vycouval před pár lety. Nikoli, že bych se jich bál, ale protože jsem byl zhnusený tím, že se stýkám jen se samými hnusnými lidmi. Přestalo mě bavit trávit noci s recidivisty, kteří mi prásknou něco na jiné recidivisty. Vrátil jsem se k diváckým příběhům, které mají kladného hrdinu – běžného občana, jemuž někdo ublížil a stát ho nechal zločincům napospas, a tudíž mám i motivaci, že někomu konkrétnímu pomáhám. Nicméně s minulou dobou se to nedá srovnat. Tehdy se dala dělat jakás takás investigace na úrovni ekologické, moje knihy Náruživost (první kniha o narkomanii u nás) a Brutalita se o něco takového pokoušely, ale člověk se pochopitelně nedostal k materiálům. A svědci se báli mluvit.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste natáčel pořad Na vlastní oči?
Jako na nejúžasnější období života a novinařiny. Televize jako médium byla na vrcholu, lidé si druhý den vyměňovali v krámě, v tramvaji i ve vlaku názory na to, co jsme večer odvysílali, běžně jsme mívali přes milion diváků a politici i zločinci se nás báli. Bylo nás v redakci víc a měli jsme vyšší rozpočet. I příběhy byly nové. Když točíte třístou reportáž, zjistíte, jak moc se to opakuje, a padá na vás deziluze, jak málo se změnilo k lepšímu. Dnes už je televize jako médium na ústupu, všechno šlo dolů, rozpočty i počty diváků, a lumpové se jen smějí, když se vidí v televizi, protože vědí, že se jim stejně nic nestane.

To nezní moc optimisticky… Kdo vlastně pořad Na vlastní oči vymyslel? Vy?
Já vymyslel jen název. Můj tehdejší kolega z Reflexu Radek Bajgar přišel s nápadem udělat podobný pořad. Přijel jsem ze stáže v USA, měl jsem nakoukané jejich pořady a říkal jsem, že musíme s kamerou ukázat lidem to, co by jinak na vlastní oči nemohli vidět. Tak se zrodil název. Jinak to tenkrát byla na českých kanálech dokumentární nuda, jen se střídaly mluvící hlavy, nikdo nešel s kamerou do akce. Tím jsme byli noví, a proto jsme taky tak zazářili.

Když pořad skončil, mrzelo vás to?
To víte, že ano. Ale všechno musí skončit a být nahrazeno novým. Jsem šťastný, že mi pánbůh dal tu možnost být v pravý čas na pravém místě a správně připravený. Ani moc mladý, ani moc starý, přiměřeně vzdělaný, přiměřeně zkušený, a hlavně zdravý.

Pak přišla na řadu Soukromá dramata a teď máte svůj pořad Očima Josefa Klímy. Říkáte, že ho natáčíte proto, abyste pomáhal lidem. Daří se to?
Snažíme se. Někdy se to i podaří.

Každý týden vychází nějaký nový příběh. Kde berete náměty? Píšou vám lidé sami, nebo si je musíte hledat?
Námětů máme přetlak, jen se modelově opakují a třeba se nehodí pro televizi, ale pro novinový článek. Pro televizi navíc ta látka musí být vizuální.

Na závěr musím zmínit ještě jiné téma, už jste o něm také mluvil, a to je hudba. Povězte nám něco o vaší současné kapele.
Jmenuje se Na vlastní uši a hrají v ní se mnou Andy Seidl a Pavel Půta. Hrajeme pro radost, my už nemusíme nikomu nic dokazovat. Prostě nás to baví. Teď nedávno jsme hráli v Balbínově poetické hospůdce, vždycky se sejdeme, zahrajeme si…

A jaké koncerty vás teď čekají?
V nejbližších týdnech to budou dva koncerty znovu v Balbínce. A v Dobřichovicích bych chtěl připravit besedu s paní Čáslavskou, snad se to podaří teď na jaře.

Tak přejeme hodně sil do další práce. A všechno nejlepší k narozeninám!

Kdo je Josef Klíma?

  • Novinář, publicista, spisovatel a hudebník.
  • Narodil se 19. 3. 1951.
  • Pracoval v časopisu Reflex, spolupracoval s Mladým světem, MF Dnes, Lidovými novinami.
  • Působil v televizi Nova – Na vlastní oči, v televizi Prima – Očima Josefa Klímy.
  • Získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.
  • Napsal scénáře k filmům Nahota na prodej, Rána z milosti či Vlna.

Lucie Hochmalová

Foto: Lucie Hochmalová

Foto: Lucie Hochmalová