Jícha: Školu jsme založili pro lidštější vyučování

Foto: archiv Jana Jíchy

Jan Jícha z Všeradic stále hledá nové výzvy a co přijde, bere s humorem, což se odráží v jeho knihách, básních a písních. A také ve vedení soukromé Naší školy v Litni.

Máte mnoho aktivit. Které jsou aktuálně pro vás nejdůležitější?
Teď zrovna jsou to moje děti. Mám čtyři, jsem s nimi doma a zjišťuji, že mi to velmi vyhovuje. Asi se ve mně ozval mateřský instinkt.

Proč to tak je?
Moje žena odjela učit do rumunského Banátu, byl to její dávný sen. Pěkně se to snoubí s tím, že teď beztak nemám kde hrát, takže se realizuji jen v Naší škole a doma.

Zmínil jste Naši školu. Jak v Litni vznikla a kdy jste se v tomto projektu začal angažovat?
Založili ji rodiče, kteří chtěli pro své děti jiný, modernější a lidštější způsob vyučování. Když vyběhali registraci a vyhlásili konkurz na ředitele, přihlásil jsem se.

Jak nyní probíhá výuka na dálku? Co všechno jste museli zařídit?
Už na jaře ji moji kolegové zvládli obdivuhodně. Hned v prvních dnech po zavření škol prozkoumali možnosti distančního vzdělávání, takže když přišel pokyn učit děti dál, měli jsme v podstatě náskok. Na jaře bylo ale vše dobrovolné a flákače nešlo nijak postihovat. Proto jsme jim alespoň volali a zjišťovali, proč se nepřipojují. K jednomu žákovi jsme zajeli i domů a měli jsme vážný hovor s rodiči. Nešlo o vyhrožování, na dětech nám opravdu záleží.

Před vedením Naší školy jste dvanáct let učil na pražském Gymnáziu Jana Keplera. Proč jste zatoužil po změně? Už vás to tam nebavilo?
Na gymnáziu jsem získal učitelské ostruhy. Byl jsem několikrát třídním, vymyslel jsem řadu úspěšných projektů, nikdo mě nevyháněl. Ale máte pravdu, že mě už trochu nebavilo učit pořád totéž samé extrémně nadané žáky. Abych ze sebe vydal to nejlepší, potřebuji překonávat překážky a tam už žádné nebyly. Tak jsem si šel zkusit ředitelování, protože to jsem neuměl. A také je pravda, že už na gymnáziu jsem podvědomě tíhl k alternativě, kdy je žák považován za hodnotného člověka. Studentům jsem třeba kromě známek psal i slovní hodnocení formou dopisů. Nějak jsem chtěl vyjádřit, že jsou pro mě zajímavějšími bytostmi než jen „z češtiny za jedna“.

Stejně jako škola k vám patří hudba. Jaký žánr je vám nejbližší?
Vyučil jsem se u táboráků a ani dnes neumím o mnoho víc, takže folk.

Kdy jste začal psát písně?
Zbytečně brzy, řekl bych. Takovou tu ubrečenou lyriku nebo naivní ekosongy. Až za pár let mi došlo, že víc mi jde sranda. Sepsal jsem pár hravých hudebních špásů, které už se daly hrát i veřejně.

V písních se často vyjadřujete také k současným problémům a politice. Je těžké takové písně skládat?
Právě že to jde tak hanebně samo, až mě to už také nebaví. Nevím, co ještě písní sdělovat nového. Zatím poslední je asi Burešovo blues nahrané na foťák doma u kompostu. Už několik let mi naše politické dění nestojí za to, abych platil za studio.

Víte, která vaše píseň má největší úspěch?
To vím bezpečně – Hlas pro Schwarzenberga, amatérská agitka na podporu knížete. Získala statisíce zhlédnutí. Ale úspěch písně se nedá měřit jen počtem lajků. Pro mě je třeba vrcholným uznáním, když si moje verše notuje pár žáků nebo se některá sentimentálka líbí mé ženě.

Zkoušel jste vystupovat také na Portě? Jaké máte zážitky?
Ano, byl jsem tam několikrát. Dvakrát i ve finále v Řevnicích. Portu jako tradiční fenomén a žánrový symbol velmi ctím, i když vím od nedávných vítězů, že pro rozvoj hudební kariéry mnoho neznamená.

Koncertujete rád?
Samozřejmě. Nedokážu si představit písničkáře, který by to dělal z donucení. Moje písně jsou založené na textech, buď vtipných, nebo k zamyšlení. Takže hrát jako hudební pozadí do proudícího davu pro mě moc není. Zato klubový koncert pro třicet soustředěných posluchačů si užiji skvěle. Naposledy jsem hrál pár novinek v týpí, pro tři lidi. To už bylo teď, za covidu.

A jak zvládáte dobu, kdy nemůžete vystupovat? Pomůže to podle vás zmírnit dopady epidemie?
Boj proti covidu považuji spíš za útěk před ním, včetně zákazu koncertů. Léta se zabývám zdravovědou a mám dost konkrétní představu o tom, jak si má člověk budovat imunitu, aby ho neohrozily ani nové viry. Je to ale menšinový přístup, neprosaditelný uprostřed dnešních standardů. Takže mi nezbývá než nasadit roušku a čekat, až to přejde. Pauzu v hraní ale zvládám v pohodě, nejsem na muziku nijak jednostranně fixovaný. Jakýkoli výpadek v některé své aktivitě vítám, protože pak stíhám něco jiného. Třeba když byla na jaře zrušena všechna moje vystoupení a ubylo i ředitelských povinností, dodělal jsem zahradní železnici. V létě jsem si napsal učebnici češtiny použitelnou i na dálku, kterou teď zkouším na žácích. Začal jsem také víc kreslit vtipy na Facebook, vždy mě to bavilo, ale nebyl čas. Mě kdyby bouře vyvrhla na pustý ostrov, nejspíš začnu modelovat z mořské pěny.

Kde si mohou lidé poslechnout vaše písně?
Na youtubovém kanálu Honza Jícha se najdou věci příležitostné a většinou ne moc cizelované. Seriózní kousky jsou zejména na naší druhé desce Love zdar!, kterou jsme natočili v zimě. Kvůli epidemii jsme už dvakrát odložili její křest, takže o ní nikdo moc neví. Je převážně o lásce. Ale ani ta se nemusí brát jen vážně, ne?

Kromě hudby se věnujete také psaní knih. Jsou velmi úspěšné, některé vyprodané. Můžete nám svou tvorbu ve zkratce představit?
Ty nejúspěšnější jsou často autobiografické. Prevít na studiích o zážitcích z vysoké, Srbský deník o mém roce u krajanů na Balkáně nebo Dva roky bez prázdnin, v níž jsem závažné rodinné téma nemoci pojal tak, jak pojímám vždycky všechno – s humorem. Zatím poslední je satira na české školství Ředitel a hydra. V rodinách mých žáků má úspěch také jediná moje knížka pro děti Co vyprávěl netopýr.

Co vás v životě nejvíc baví?
Všechno. Miluji dřinu i meditaci, každá nejbanálnější činnost je mi inspirací. Když jsem jednou rozvážel po záhonech hnůj, napadla mě píseň Youtuber. V jejím klipu hraje hnůj nemalou roli.

Letos jste oslavil čtyřicetiny, moc gratulujeme. Co jste si k jubileu přál?
Narozeniny ani svůj věk moc neprožívám. Takže žádný milník ani velká přání. Ale nadělil jsem si zatím největší koncert. Trval tři a půl hodiny a hráli jsme i ukázky z našeho kabaretu Showflík.

A co přejete čtenářům?
Aby se dokázali smát, i když tomu okolnosti moc nepřejí. Smích prodlužuje život víc než každá vakcína.

Kdo je Jan Jícha?
Jan Jícha (1980) je gelototerapeut (gelototerapie je léčba smíchem), spisovatel, scenárista, překladatel, pedagog, muzikant a otec. Bydlí ve Všeradicích, učí v Litni a hraje, kamkoli ho pozvou. Z ničeho si moc nedělá a tento svět miluje jako dosud žádný.

Lucie Hochmalová