Nejraději ale houbaří v Brdech a v Českém krasu.Od 29. listopadu do konce prosince je ve velkém sále dobřichovického zámku výstava fotografií hub, jejichž autorem je Václav Burle, známý internetový popularizátor houbaření. Zajímá se také o ochranu přírody a díky jeho neohroženému boji se jeho jméno objevilo i v turistických mapách ve formě Burleovo zamyšlení a Burleova můra. Rodák z Velké Chuchle je houbařem a milovníkem hub odmalička, jak v rozhovoru prozradil Dobnet zpravodaji.
Co bylo vaším impulsem k houbaření?
Měl jsem obrovské štěstí, že v polovině padesátých let existovalo v Chuchli velké množství dětských part. Měli jsme nádherné dětství. Dokonce byli mezi námi o hodně starší kluci, kteří prošli skautem. A jednou přišli za mými rodiči, jestli bych s nimi nemohl jet na vodu. Čtyři kluci jsme tehdy jeli ze Suchdola nad Lužnicí až do Prahy na pramici, což nebyla žádná legrace. Bylo to něco úžasného. Už tenkrát pro nás houby hodně znamenaly, protože nebylo tolik obchodů, hospod, i potravin bylo málo. Museli jsme si obstarat jídlo v přírodě.
A vaši rodiče také sbírali houby?
Moje máma se narodila v roce 1911 a byla velkou houbařkou. Velmi dobře houby znala. Bohužel už se jí nemohu zeptat, jak se k těm znalostem dostala. Zřejmě se dědily z generace na generaci. Ve 30. letech, kdy byla hospodářská krize, byla v okolí Radotína velká bída, což se odrazilo v takzvaném pochodu hladu (často označovaném jako rudé letnice). Ve vesnicích kolem Prahy byl takový hlad, že matky neměly co dát dětem k jídlu. Moje máma je učila znát houby. Lidé je sbírali už tehdy, ale bylo to jako dnes. Sbíraly se určité typy hub, kolem nich přitom rostly další desítky druhů, které jsou také jedlé. A oni je neznali, například holubinky nebo satan (ten je jedovatý, ale po uvaření jedlý). Po čase se máma seznámila s mým tátou, což byl Karel Burle, dělník, ale také hudební skladatel. Dokonce měl období, kdy řídil tři taneční orchestry najednou. Protože byl úspěšný, byli jsme v Chuchli jediní, kdo měl vedle MUDr. Seeháka, auto – aerovku 50. A jelikož máma byla „šílená“ houbařka, jezdili jsme s tátou na houby. Poznali jsme brdské lesy, Křivoklátsko, ale zajížděli jsme i dál.
Jezdili jste také vlakem?
Ano, s mými vrstevníky jsme cestovali tou úžasnou lokálkou ze Zadní Třebaně do Lochovic. Byla to nádherná doba. Vlak býval tak narvaný, že lidé stáli na stupátkách venku. V té době se chodilo do práce i v sobotu, a tak buď v sobotu odpoledne, nebo v neděli jezdili dělníci z pražských fabrik běžně na houby. Byl to pro ně koníček, ale také obživa rodiny v zimě. Nebyly mrazáky, houby se nakládaly a hodně se sušilo.
Jak jste se dostal k fotografování?
Můj zájem souvisí zase se sjížděním Vltavy. Tehdy jsme projížděli údolím, když se stavěla Orlická přehrada. Dodnes mě mrzí, že jsem neměl fotoaparát a nemohl jsem zachytit mizející krajinu pod vodou. Chalupy, statky, úžasnou přírodu.
Pomalu jsem začal fotografovat, do ruky mi přišly první fotoaparáty, dostal jsem se do fotokomory. Ale fotografovat houby, navíc černobíle (byť později byly i diapozitivy), to nebylo ono. Nastal čas digitální fotografie a focení jsem se začal věnovat ve velkém. Přitom se mi podařilo pořídit zajímavé snímky a mých aktivit si všimla různá česká i zahraniční
periodika zabývající se přírodou (pravidelně publikuji například ve Vesmíru). Snímky se mi hromadily v počítači a řekl jsem si, že bych je mohl ukázat lidem. Původně to byla malá výstava s několika obrázky. Dnes už se díky zájmu různých institucí moje výstavní aktivity rozšířily do nebývalých rozměrů a existují dva putovní soubory fotografií, které jsou vystavovány na mnoha místech republiky (v příštím roce budu vystavovat třeba v Karlštejně, pražské botanické zahradě nebo na zřícenině hradu Rabí).
Musím se zeptat: Sbíráte houby?
Já už houby ani nesbírám, spíš za nimi jezdím. Vyhledávám hlavně vzácné, neobvyklé a zajímavé druhy. Jsem ochoten jezdit kvůli nim i přes půl republiky.
Existují houby, kterých byly před sto padesáti lety plné lesy. Dnes je vůbec nenajdete. Může se vám podařit najít hřib královský, ale objevit například lanýž letní nebo, nedej bože, stročkovec kyjovitý (dnes roste pravděpodobně jen na Šumavě) či choroš šindelovník severský, to už je velká vzácnost a úžasná krása. Já tyto houby pravidelně navštěvuji, pozoruji, jak rychle rostou, a píši o tom na http://burle.blog.cz.
Určitě neprozradíte, kde rostou?
Když vám to prozradím, stejně místo nenajdete. Je to otázka několika metrů čtverečních. Problém je v tom, že když tam přijde padesát houbařů, zničí se podhoubí. A pak, jak jistě víte, všichni houbaři si chrání svá místa. Je to moje know-how. Já jsem si to vychodil.
Která houba je vaše nejoblíbenější?
Nejraději mám houby, které jsem v životě neviděl a které třeba potkám. Mám rád to hledání. Někdy v roce 1960 vyšel v časopisu Turista článek o stročkovci kyjovitém. Já jsem si ho vystřihl a založil do houbařského atlasu. A v roce 2008, kdy jsem vytvořil na internetu svůj blog, jsem o této houbě napsal svůj první článek. Moc jsem si přál ji najít, což se mi podařilo až letos. Podobně jsem velmi dlouho hledal hřib královský. Pointa je v tom, že jsem ho po marném pátrání našel u své chalupy.
Je nějaké pravidlo, jak houby hledat?
Ano, je. Chodit, chodit, chodit.
Říká se: Co Čech, to houbař.
Ono už to ale bohužel neplatí, stejně jako neplatí pořekadlo: Co Čech, to muzikant. Dnes houbaření spočívá v tom, že televize a bulvární noviny rozhlásí: Houby rostou. A lidé začnou šílet. Skutečných zájemců o houby je podle mě málo. Na druhé straně ne-ustále vycházejí nová vydání různých houbařských atlasů. Je o ně zájem, takže zase tak špatné to nebude.
A teď k jídlu. Mám moc rád čirůvku májovku, muchomůrku růžovku (masáka). Houby musím mít vždy kvalitně upravené. Absolutně odmítám takzvané kuchaře, kteří vezmou houby, naházejí na ně sýr, papričky… Já si musím houby vychutnat. Třeba smaženici z májovek dělám tak, že přidám víc másla, rozkrájím houby a hodím jedno vajíčko. Chci cítit vůni hub. To samé platí o omáčce z masáka, což je delikatesa. Dělám ji po staročesku.
Patří podle vás houby na vánoční stůl?
Děkuji za otázku. Naši předci tu houbu hodně používali. Jmenuje se stroček trubkovitý. Já jí říkám houba křesťanů. Důvod je jednoduchý. V minulosti totiž tato houba v podobě známého štědrovečerního kuby nesměla chybět na žádném štědrovečerním stole. Problém ale je, že tuto houbu už dneska v lesích také nepotkáte. Před šedesáti lety v podstatě zmizela.Výjimkou byl houbařský rok 2010, kdy se zčistajasna objevila v obrovském množství po celé republice. Takže jsme si ji nasušili, zamrazili. V minulém roce jsem našel sem tam nějaké plodnice a letos minimálně. To jsou právě zvláštnosti a zázraky, které mě převelice zajímají, a o nich píši, fotografuji. Je to jednoduché. Každý chlap by měl mít nějakého koníčka.
Je možné sbírat houby v zimě?
Lidé bohužel houby neznají, prokázalo se to při nedávné výstavě v Prachaticích, kdy nám nosili k určení běžně známé druhy. Houbaření v zimě je krásné a zajímavé. Pokud si ale myslíte, že vejdete do lesa a hned najdete úrodu hub, jste na omylu. Je nutné plácky „vychodit“ nebo vám je musí povědět rodina.
Letos na podzim se stal zázrak, že začala brzy růst hlíva ústřičná. Nevěřte však tomu, že vás ochrání od rakoviny, ženám vzkazuji, ať si nemyslí, že jim hlíva zlepší pleť. Je možné sbírat Jidášovo ucho nebo velmi chutnou penízovku sametonohou, která je označována jako vánoční houba.
Která místa v Brdech máte nejraději?
Houbaření je o pláccích. Přestože v Brdech, když houby rostou, tak všude. Mám je prochozené celé. Jako kluk jsem měl na hoře v Brdech místo v bažinách (tehdy byla všude voda, lesáci, aby mohli pěstovat smrky, dělali odvodňovací rýhy), kam nikdo nechodil, ale kde bylo relativně sucho a rostly tam křemenáče, kozáci a hřiby smrkové. Pak někdo přišel, vodu stáhl, břízky pokácel a vše se stalo minulostí.
Kolik je na výstavě v dobřichovickém zámku fotek?
Necelých padesát. Většina z nich pochází z Brd a Českého krasu. Vzácnější jsou z Beskyd nebo ze Šumavy. Je tam mnoho zajímavostí, ke každé fotografii mám příběh, a pokud by byl zájem, třeba z místních škol, můžu na výstavě na zámku vyprávět. Stačí se obrátit na paní Cvrčkovou.
Chtěl byste na některou fotografii zvlášť upozornit?
Protože jsem humorista, upozornil bych na houbu…, která vypadá jako lidská prdelka, i když někdo v ní vidí srdíčko.
Tomáš Hromádka
