Jandusovi: Důležité je, aby kluky házená bavila

Foto: Lucie Hochmalová

Trenéři Štěpánka a Petr Jandusovi se věnují dětem už skoro dvacet let. Také díky nim pokračuje dlouholetá tradice národní házené v Řevnicích. Klub zde vznikl už v roce 1926. 

Jandusovi tráví na házenkářských hřištích všechen volný čas včetně víkendů a předávají dětem své zkušenosti. Je vidět, že je to baví a mají radost, když se mladým sportovcům daří.

Ti, kdo vás dnes znají, vědí, že váš život je spojený s národní házenou. Proč a kdy jste se rozhodli trénovat děti?
Štěpánka:
Je to dvanáct let. Ale už v roce 2000 začínala s dětmi v Řevnicích Zuzka Veselá, která mě v mých devatenácti letech přivedla k házené, předtím jsem hrála basketbal. V tom roce byl založen dětský oddíl míčových her. Šlo o všeobecnou přípravku, kam chodilo asi 45 dětí. Teprve když jsme je naučili nějaké základy s balonem, přihlásili jsme se do soutěže v házené a začali je učit pravidla. Tehdy byli mladší žáci i žákyně a starší žáci i žákyně. Vedli je nejdřív Tomáš Veselý se Zuzkou, potom jim pomáhala Marcela Smrčková a pak oslovili i mě. My ženy jsme vedly holky a Tomáš kluky.

Kdy začal Petr?
Š:
Když skončila Marcela. Tenkrát trénoval, kdo měl čas, a nakonec to zůstalo na nás dvou. Poslední dobou vedu kluky hlavně já, protože Petr vždy na týden pracovně odjíždí. Ale teď nám pomáhá Fanda Zavadil a přes zimu trénoval i Ctirad Leinweber.
Petr: Když nemáme čas, musí pomáhat kamarádi.

Ty jsi, Petře, hrál jako dítě házenou?
P:
Ano, začínal jsem od páté třídy, trénoval nás Jarda Hrubý. Byli jsme hodně silné ročníky, měli jsme dva mančafty, postupně se přidávalo víc kamarádů. Vlastně jsem prošel všemi kategoriemi, hrál jsem i na vojně za Duklu.

A za muže hraješ pořád?
P: Už jsem to pověsil na hřebík. Hraji jen občas, když je kluků málo. Už jsou tam mladí. A čím dál víc to bolí.
Š: A když se k tomu přidruží ještě zranění, tak se hrát nedá.
P: Herně jsem si své ambice splnil. Dostali jsme se dokonce do první ligy, i když jsme tam vydrželi jenom rok. Pak jsem měl nabídky, mohl jsem jít hrát i někam jinam, ale Řevnice jsou Řevnice.

Jak na ta léta s házenou vzpomínáš?
P:
Vždycky tam byla výborná parta.

Před dvěma lety se slavilo 90 let házené v Řevnicích. Co je tady za tu dobu největší úspěch?
P:
První liga mužů a v mládežnických kategoriích pak poháry a mistrovství republiky. Tam se jezdilo vždycky, i teď tam kluci hrají. Pokaždé máme ambice, že by to mohlo dopadnout lépe. A ono to přijde.

Š: Pozitivní je, že kluci chtějí sportovat, že se chtějí i učit žít ve skupině. Jsou to pro ně povinnosti a návyky. Také hra má pravidla, což se jim hodí v dospělosti. Učí se, že o víkendech jsou zápasy, a když už celý rok trénují, tak by měli i hrát. A rodiče by měli pochopit, že nejsme kroužek, ale sportovní oddíl, a z toho vyplývají nějaké povinnosti.

P: Měli by hrát, protože při zápasech se toho nejvíc naučí. A je to pro ně zábava a odměna, na rozdíl od tréninku, který je námaha. To všechno udržuje partu.

Není někdy náročné, že trénujete společně jako manželé?
P:
My se zase tak moc nevidíme. (smích)

Š: Ani ne, máme každý jiný pohled. Petr je útočník, já obránce, a to je pro trénování dobré.

P: Štěpa má hodně propracované rozcvičky. Já jsem spíš na hru, systémy, chci, aby hráli hezkou házenou. Musí hrát kolektivně, jeden za druhého. Pak ta házená nějak vypadá.

Takže to vaše trenérské spojení je vlastně ideální, každý jim můžete předat něco jiného.
Š:
To je asi pravda. Ono je i rozdílné trénovat kluky, nebo holky. Je to jiná hra, jinak chápou.

Kolik dětí teď chodí na tréninky?
Š:
Docela dost, kolem třiceti. Mladších je asi deset, starší hrají i za dorostence.

V jakých kategoriích a jaké soutěže hrají?
Š:
Hraje se oblastní pohár v kategoriích mladší žáci, mladší koedukovaní (kluci a holky dohromady), starší žáci a dorostenci. A samozřejmě i muži se účastní oblastní soutěže. Jsme rádi, že se podařilo obnovit družstvo dorostenců. Těch starších máme dost, ale mladší nám všichni zestárli. Potřebovali bychom, aby přišli ještě nějací jejich kamarádi, protože funguje dobrá parta. A když je k tomu ještě parta rodičů, kteří pomáhají jako teď, je to skvělé.

Co je na trénování nejtěžší?
Š:
Nejtěžší? To nás teprve čeká – vychovat si nástupce. Bude to docela problém, nevím, kdo to po nás vezme. Občas je těžké skloubit vše časově s prací. A náročné je tvořit tréninky podle toho, kolik přijde dětí a jakých, přinést nějaký nový nápad, novou hru. Jsem ráda, že kluci začali jezdit na celostátní soustředění, tam se hodně naučí. Naše soustředění je spíš takové volnější, aby se všichni stmelili. Kdežto na celostátku je opravdu dril a režim.

P: Nejhorší je, když člověk klukům něco vysvětluje a kreslí o poločase při zápase a oni to nepochopí, což se týká i těch starších. Nevýhoda na trénování je, že máme slabý hlas. (smích)

A je to asi také velká zodpovědnost, ne? Hlavně když někam jedete.
Š:
To je. V dnešní době, když člověk řídí a dělá s dětmi, je jednou nohou v kriminále. Protože nikdy nevíme, kdy přijde nějaké zranění. A ta jsou při sportu docela častá.

P: Co se týká cestování, musíme poděkovat rodičům. Když někam jedeme, je nás víc, rodiče pomáhají.

Jaké jsou vaše největší úspěchy z trenérské kariéry?
P: Páté místo na republice je skvělé, i když vždycky se dá něco udělat o trochu líp. Doufám, že úspěch ještě přijde, chci medaili z nějakého velkého turnaje. Tu by si kluci zasloužili. Ale nemůžeme po nich chtít víc, než jsme je naučili… Ale hlavně že jsou v pohodě.

Š: A že vůbec chtějí hrát.

Máte nějaké vtipné nebo zajímavé historky?
Š:
Těch je! Děti jsou vtipné často. Ale většina z toho se nedá publikovat. (smích) Komické situace bývají, když se učí ti malí na hřišti. Jednou třeba hráli po poločase na svou bránu, než pochopili, že se strany otočily. Nebo máme historku s burany (burani si dřív říkali dorostenci, teď už se ten název používá i pro ostatní), kdy rodiče v Čakovicích skandovali Burani, burani! a jedna hráčka na čakovické střídačce se rozbrečela, že nebude hrát, protože jim rodiče protihráčů nadávají. Museli jsme to vysvětlovat.

Nemáte někdy chuť toho nechat a užívat si volný čas jinak?
Š + P:
Kdyby toho člověk nechal, co by potom dělal? Na stará kolena se nic jiného asi učit nebudeme.

Š: S dětmi se užije spousta legrace a vlastně i s tou partou rodičů okolo. Když člověk vidí, že se kluci zlepšují, mají snahu se učit, že jezdíme na pohár a mistrovství republiky, dostanou medaili…

P: … a když zahrají dobře, má z toho člověk radost. Je to zábava, kluci jsou výborní.

Jaké jsou vaše plány na další roky?
Š:
Vydržet to zdravotně a psychicky a také, aby se házená udržela co nejdéle. Kdyby někdo chtěl přijít, budeme rádi. Stačí jen tepláky, tenisky a může hrát. V házené si každý najde to svoje, prosadí se mrštní a rychlí, ale i ti pomalejší a silnější, kteří mají zase výhodu na brankovišti.

P: Máme radost, že kluci teď chodí. Kdyby nechodili, znamenalo by to, že něco asi děláme špatně. Nejdůležitější je, aby to děti dál bavilo. A já po nich budu chtít medaili. (smích)

Kdo jsou Štěpánka a Petr Jandusovi?

  • Manželé, trenéři žáků národní házené v Řevnicích.
  • Děti trénují od roku 2000, dvanáct let jako hlavní trenéři.
  • Žijí v Řevnicích.Mají dvanáctiletou dceru Petru.

Autor: Lucie Hochmalová