Na lodích odváželi lidi ze zatopených domů i chat.Tahali uvízlá auta, čerpali vodu ze sklepů, káceli podmáčené stromy. Při nedávných povodních zasahovali řevničtí profesionální hasiči u desítek případů. „A občas jsme ještě za to dostali vynadáno,” konstatuje v rozhovoru velitel družstva Pavel VINTERA.
Co všechno jste měli při červnových záplavách v »popisu práce«?
Zásahů spojených s velkou vodou bylo obrovské množství. Od začátku jsme monitorovali Berounku, jezdili likvidovat podmáčené stromy hrozící zřícením, tahat auta, jejichž řidiči nerespektovali zákaz vjezdu a uvízli v obřích kalužích, například na řevnické objížďce. Postupně přibývalo těžších případů.
Který byl ten nejzávažnější?
Tři vodáci, se kterými se v noci 1. června převrhl gumový člun na jezu v Hlásné Třebani. Přes obrovské nasazení hasičů, policistů i záchranářů přežil jen jeden. Nedávno se v Černošicích podařilo objevit tělo druhého z nich, třetí je stále nezvěstný.
Byly i další oběti?
V poberounském kraji naštěstí ne. Ale v mnoha případech o život šlo. Asi deset lidí jsme na člunu z chat či domů v Černošicích a Všenorech odváželi doslova na poslední chvíli. Některé jsme dokonce museli odnést na zádech. Dalších asi dvacet evakuací bylo o něco méně dramatických, ale i v těchto případech jsme lidi už odváželi po vodě.
Kde jste takto zasahovali nejčastěji?
Většina evakuovaných byla z Černošic a ze všenorské chatové osady Montana. Zasahovali jsme ale i v Řevnicích za jezem, u mlýna. Preventivních evakuací bylo samozřejmě mnohem více – ty si ale organizují příslušné obecní či městské úřady spolu s »jejich« dobrovolnými hasiči.
Spolupracují ti, kterým zachraňujete život?
Jak kteří. Násilím jsme tentokrát – narozdíl od povodní v roce 2002 – vynášet nikoho z bytu nemuseli. Ale v některých případech nám dalo hodně přesvědčování, aby šli lidé ohrožení vodou s námi. Třeba pár důchodců v Černošicích byl upozorněn několikrát, že je nejvyšší čas zaplavený dům opustit. Samozřejmě nešli nikam. Museli jsme je doslova »ukecat«.
Starší lidé asi více lpějí na svých domovech, je to tak?
Je. Senioři nechtějí ze svých domů či bytů odcházet, ani když už voda opravdu hrozí. Bojí se, že je někdo vykrade, navíc uvažují v duchu: Žiju tady takových let, přežil jsem všechno možné, přežiju i tohle. Nepřemýšlí o tom, co budou dělat bez elektrické energie, ve tmě, v zimě, s kalnou a hučící vodou všude kolem nich. Natož když budou akutně potřebovat doktora…
Co byste takovým lidem vzkázal?
Když jsou vyzýváni k evakuaci, aby šli. Stejně dříve či později budou muset své příbytky opustit. Jenže pak už pro ně budou muset jiní riskovat zdraví nebo dokonce život – budou je zachraňovat v noci, v silném proudu řeky, při špatné orientaci, ve tmě… Je to zbytečné, když by mohli odejít za sucha, za světla, mohli by vklidu povypínat spotřebiče, sbalit si věci, doklady, obstarat co potřebují, zamknout…
Poučili se obyvatelé dolního Poberouní od minulé povodně?
Ano, někteří ano. Byli na velkou vodu více připraveni. Ale pořád je spousta těch, kteří si myslí, že hasiči povodeň zastaví. Myslí si, že když přivezeme čerpadlo, bude v řece méně vody. A když to tak není, nadávají nám.
Kde voda z vašeho pohledu řádila nejvíc?
Nejvíc postižené byly asi Mokropsy a Černošice, hlavně chatařské kolonie u vody. A Řevnice, oblast kolem objížďky i kolem kempu, zejména Růžová ulice. Tam jsme vodu odčerpávali třikrát a pokaždé se vrátila. Ještě zhruba čtrnáct dní po povodních jí tam bylo 40 – 50 centimetrů. Ve srovnání s tím, co se dělo před jedenácti lety, byla ale ta letošní povodeň mírná. Na to, jaký šel zpočátku z Berounky a vody vůbec strach, to dopadlo ještě relativně dobře. Mluvím samozřejmě o Poberouní, na Mělnicku či kolem Ústí nad Labem to bylo jinak.
Takže vlastně – pohoda…?
Tak to zase ne. Mákli jsme si pořádně, a samozřejmě – nejen my. Na pomoc dorazili hasiči z Moravskoslezského kraje, z Železné Rudy, Kroměříže, Chodové Plané, Staré Břeclavi… S obrovsky výkonným čerpadlem nám pomáhali hasiči z Hradce Králové. Skvěle pracovala většina místních sborů dobrovolných hasičů. Bez nich bychom podobné situace vůbec zvládat nemohli. Zasluhují obrovskou pochvalu za nasazení a obrovské množství práce, kterou při povodních odvedli.
Miloslav Frýdl, převzato z Našich Novin
