Eva Poustecká: Pejskům se věnujeme celý den

Foto: archiv Evy Poustecké

Foto: archiv Evy Poustecké

Paní Poustecká se již mnoho let zabývá chovem malého psího plemene – čivav. Kdysi nás z televizních obrazovek v reklamě okouzlovali i dojímali tito malí psíci a mezi nimi právě i čivavy z chovatelské stanice z Třebaňského údolí.

Jaká cesta vedla tuto mezinárodně uznávanou chovatelku k životní lásce v podobě zmíněných droboučkých čtvernožců? Eva Poustecká o svých miláčcích říká, že jí v podstatě zachránili duševní zdraví a jsou dnes a denně obrovským zdrojem štěstí a nezměrné lásky. Svůj život si bez své chlupaté rodiny již neumí představit. A ani nechce. Znám Evu Pousteckou roky. Mnoho času jsme s mým synem trávili na její zahrádce, kde se čivavy nejprve batolily a posléze dováděly.

Evo, jak to vlastně všechno začalo?
První čivavu mi koupil můj přítel po tragické smrti mého tehdy osmnáctiletého syna Aleška, kdy mi svět potemněl a já byla doslova na dně. Důvod byl jasný, snažil se mě přivést na jiné myšlenky a zlepšit můj zdravotní stav. Moje první fenečka Christine Amoret Bohemia se stala světlem, které nečekaně přišlo do mého života. A byla úžasná. V ní jsem objevila lásku ke zvířatům a k čivavám zvlášť. Dnes již bohužel není, ale vzpomínám na ni dodnes, byla milující, spíše introvertní, klidná a rozvážná – přesně to, co jsem tehdy potřebovala. Ale chtěli jsme štěňátka, Christine je mít nemohla, a tak jsme pořídili další fenku, což byla Cinderela Orlen, podomácku Čokina.

A tam začalo vaše chovatelství?
Ano. Dostali nás (smích). A začala láska na celý život. Další pejsci přibývali a chov se začal rozšiřovat. Mýma rukama od té doby prošlo mnoho štěňátek s průkazem původu. Naše chovatelská stanice z Třebaňského údolí se zabývá chovem již přes deset let, na výstavách jsme vyjezdili tři mezinárodní šampiony, nyní už veterány. Tito pejsci se totiž dožívají kolem patnácti let a náš nejstarší veterán je Hanapepe Bohemia Alke (podomácku Pepinka) a je ve svých jedenácti letech stále v dobré kondici.

Co je podle tebe na čivavách specifického? Čím tě tak okouzlily?
Jsou neskutečně hravé, přítulné a mají vysloveně milou povahu. Žádná z našich čivav není agresivní. Je však pravda, že na výstavě jsme se s takovými setkali. To je jako u každého zvířátka, vše je ve výchově. My je máme jako děti a ony nám to vracejí. Moji miláčkové jsou především úžasní společníci, věrní druhové a psychoterapeuti.

Zmínila jsi výstavy. U vás doma je to jako v muzeu. Všude jsou poháry a diplomy… Kde jste s vašimi „dětmi“ byli?
Projeli jsme toho celkem hodně: Slovensko, Slovinsko, Polsko, Německo, Holandsko, Švýcarsko, Černou Horu, Makedonii. Ve všech těchto zemích jsme byli první.

Jak se díváš na módní vlnu malinkých pejsků do kabelky?
Čivavy jsou neskutečně přemnoženým plemenem, na jejich chov se totiž upnuli i množitelé, produkující štěňata, která nejsou řádně očkovaná, odčervená a ve většině případů nemají ani věk na odebrání od fenky. Jejich noví majitelé jsou buď dobrými zákazníky pro veterináře, nebo jim štěňátka velmi brzy i umírají… Je to smutné, ale je to tak.

Tvoji pejsci mají i televizní a filmovou zkušenost.
V poslední době jsme s pejsky absolvovali dotočení filmu Ani ve snu. Naše fenečka Gazánie z Třebaňského údolí je tedy filmová hvězda. Pro americký film si u nás zase vybrali fenku Růženku k natáčení reklamy na americké pivo, spolupracovali jsme i při reklamních akcích na Václaváku, na Ovocném trhu a podobně. Naši psi převlečení v maskách se také účastnili několika zdejších masopustních akcí. Někdo se na to možná dívá káravě, ale oni to mají rádi. Jsou zvyklí být středem pozornosti a s nadšením se předvádějí.

Když se tak dívám po všech vašich oceněních, říkám si, jestli vůbec víš, kolikrát jste vyhráli a na kolika pohárech utíráš prach?
To jsi řekla přesně, o tom utírání prachu. Počet ocenění, která jsme získali, by šel do stovek. A k tomu ještě diplomy, medaile a kokardy.

Který z vašich pejsků je nejúspěšnější?
Rozhodně Alva z Třebaňského údolí, Hortenzie z Třebaňského údolí a Fortuna Cher pod Měndou, to jsou mezinárodní vítězové CIB. Ale úspěšných bylo daleko víc. Ono to krásně zní, ale je potřeba si uvědomit, že tyto akce obnášejí vysoké finanční náklady nejen za výstavu samotnou. Rozhodně chov jakýchkoli živočichů na profesionální úrovni není levný koníček. Mnoho lidí vidí jen poháry a obohacení ze štěňat, ale tomu předchází zakoupení zvířátka, řádné očkování, kvalitní krmení, členství v klubu. Každé zvíře pro chov musí projít komisí, potřebuje potvrzení z ČMKU (kynologická unie – pozn. red.), musí se mu zřídit průkaz původu plus registrace. A pokud chceš štěňátka od cizího psa, za krytí je nutné také zaplatit podle počtu narozených mláďat.

Věřím, že levné to není…
Není to jen tak, ale přes to všechno jsem ráda, že je mám. Víš, jak se říká, že psi v lásce nikdy nelžou. Tak to je naprostá pravda. Vnímám to u každého mého malinkého tvorečka. Oni jsou totiž malincí jen vzrůstem, srdce mají obrovské. (úsměv)

Dá se říct, kolik času denně věnujete péči o pejsky? Jak u vás vypadá běžný den?
Jelikož jsme ve starobním důchodu, pejskům se většinou věnujeme celých dvacet čtyři hodin, protože některá miminka se musí krmit každé tři hodiny, tedy i v noci. Ráno uklidit, venčit, a to několikrát denně na dvorečku, aby se také pěkně proběhli.

Chodíš s nimi na procházky?
Pravidelné procházky jsou nutné. Pejskové se musí naučit chodit na vodítku kvůli výstavám, kde předvádějí svou chůzi a rozhodčí si prohlíží správnou funkci jejich končetin. Navštěvujeme i nádraží, aby si zvykli na haly a hluk. To je pro velké výstavy, mezinárodní a národní, které jsou vždy v halách, velice důležité!

Pejsci jsou naštěstí malí, ale kolik toho sní?
Krmiva moc nepotřebují, mají rádi i ovoce a zeleninu (vařenou i nevařenou).

A co na chov říká rodina?
Rodina je má ráda, a když přijedou naše vnoučata, mají pejskové Vánoce. Také tu máme dvě „závislačky“ na našich vnučkách, jen je zaslechnou, začnou kňourat a vyžadují jejich pozornost. Všechny naše děti se s námi účastní výstav, samy vystavují a učí se s pejsky juniorhandling.

Víte něco o původu čivav?
Historie původu tohoto zajímavého plemene směřuje do Mexika, kde tito psíci dělali společníky indiánům. Když indián zemřel, pochovali k němu do hrobu i jeho čivavu. Jamku mezi očima měli na drahokam, který jim tam vkládali podle toho, jak byl indián z rodu Toltéků a později Aztéků bohatý. Aztékové věřili, že psík bude provázet zemřelé v posmrtném životě. Podle dalších pramenů se uvádí, že předchůdci čivav sloužili jako potrava pro indiány, jiná teorie říká, že čivava je potomkem psů z Číny. Existuje mnoho výkladů, které se původem čivav zabývají. S chovem Evy Poustecké se můžete seznámit na www.civavy.com.

(Helena Pelikánová, Lucie Hochmalová)