„Rád bych, aby to v Letech kolem tenisu žilo“

Foto: archiv tenisové školy

Foto: archiv tenisové školy

Pro Pavla Václavka, spolumajitele a zakladatele tenisové školy, která od roku 2006 působí i v Letech, je sport radostí, jíž učí i své svěřence.

Jaké byly tvoje tenisové začátky?
K tenisu mě přivedl kamarád někdy na základní škole. Začal jsem trénovat a po čase nás to společně s bratry chytlo tak, že jsme tomuto sportu postupně věnovali veškerý volný čas, aniž by nás do toho musel někdo nutit. A když nám bylo 19 let (v roce 1996), založili jsme společně s jedním z bratrů a kamarádem tenisovou školu v Roztokách u Prahy. Dostavily se první úspěchy a spolu s nimi přišla vlna zájmu rodičů i dětí, což samozřejmě škole hodně pomohlo v rozjezdu. Dnes působíme na více než 10 místech v Praze a okolí a trénujeme okolo 250 svěřenců.

Jak vznikla myšlenka založit pobočku tenisové školy v Letech?
Do Letů jsem se přiženil v roce 2009, a to už přes 10 let fungovala tenisová škola v Roztokách u Prahy i na jiných místech. V té době byli moji dva synové ve věku, kdy jsem pro ně hledal nějaké sportovní „vyžití“, a protože jsem sám hrál tenis, chtěl jsem, aby ho zkusili. Začal jsem s nimi trénovat, ale vlastně jsem původně vůbec neměl v plánu rozjet v místě, kde bydlím, pobočku tenisové školy. Abych byl upřímný, trochu jsem se té myšlence bránil, protože s chodem organizace je spjata spousta starostí, musíte řešit peníze, nájmy, často narážíte na neochotu, závist… Tomu jsem se chtěl vyhnout. Postupně se ale k našim „rodinným tréninkům“ přidávali další malí tenisté a tato aktivita se v Letech rozběhla tak nějak sama. A dnes jsem za to rád.

Je to tady v něčem jiné než na ostatních místech, kde trénujete?
Mým záměrem nebylo a není provozovat „byznys s tenisem“. Moc bych si přál, aby kolem letovského tenisu vyrostla komunita lidí, které tenhle sport bude bavit. Aby vzniklo takové „rodinné centrum“ a rodiče dětí, jež trénuji, vzali sami do ruky raketu a ve volných chvílích si se svou ratolestí šli zapinkat. Chtěl bych, aby to tu žilo svým vlastním životem a iniciativa nebyla jen na mě jako na trenérovi.

Myslíš, že se to daří?
Myslím, že tu postupně opravdu vzniká společenství lidí, kteří mají tenis rádi a pro něž je důležité nejen to, že se jejich dítě naučí hrát. Chtějí také potkávat ostatní rodiče, účastnit se turnajů, akcí, pobavit se, odreagovat… Zatím první impuls většinou vysílám já. A protože teď rekonstruuji dům, nemám tolik času, kolik bych chtěl a potřeboval. Ale pevně věřím, že až přestavbu dokončím, budu se moci tenisu v Letech zase věnovat na 120 %.

Máš nějaký recept na to, jak vychovat budoucího Lendla nebo Navrátilovou?
(smích) Samozřejmě mě těší, když jsou moji svěřenci úspěšní. Za jeden z největších úspěchů naší tenisové školy považuji skutečnost, že jsme se v roce 2005 dostali na mistrovství republiky mladšího žactva. Ale na to, aby mi pod rukama rostli vrcholoví tenisté, bych asi musel být o hodně tvrdší a důslednější. Myslím, že velmi dobře umím děti k tenisu přitáhnout, motivovat je a pracovat s nimi tak, aby je hra bavila. To je podle mě zásadní pro ty, kteří se sportem začínají, ať už je to tenis nebo cokoli jiného. Mám svůj strop: trénuji děti do 13 až 14 let, a pokud mají rodiče ambici mít doma vrcholového sportovce, je potřeba, aby si pak našli jiného trenéra. Být tvrdý není moje přirozenost, a navíc mívám děti od 4 let. Po 10 letech už jsem zkrátka okoukaný a je čas mě vyměnit. (smích)

Foto: archiv tenisového klubu

Foto: archiv tenisového klubu

Co si vlastně myslíš o vrcholových ambicích některých rodičů?
Nerozumím jim. Úkolem rodičů je podle mě svoje děti podporovat, ne je nutit do něčeho, co mnohdy samy nechtějí. Ve sportu jsou děti většinou šikovné na určitou činnost. U malých dětí se často říká, že mají na něco „talent“. Z vlastní zkušenosti ale vím, že čím jsou děti starší, tím víc se stírají rozdíly. Třeba hrát tenis se podle mě dítě naučí stejně jako číst a psát. Pokud trénuje 2 hodiny denně, po roce hraje tak, že je schopné udržet krok s konkurencí ve své kategorii. Podle mého názoru není umění dostat se do špičky ve věku 6 či 8 let. Skutečný talent se začíná rozvíjet kolem 14 nebo 15 let. Základní předpoklad je, aby dítě chtělo samo, z vlastního rozhodnutí. Pak musí nastoupit tvrdá dřina. Pokud začne malý sportovec takhle dřít už v 5, 7 či 10 letech, připravíme ho právě o tu radost, kterou má sport v tomhle věku přinášet. A v neposlední řadě přijde i o dětství, nezná nic jiného než kolotoč škola–tréninky. Šance, že z něj vyroste vrcholový sportovec, je mizivá. Je potřeba mít na paměti, že je to jen sport, nejde přece o život!

Jaká je podle tebe motivace dětí ve sportu?
Nevím, nemám na to univerzální odpověď. Já děti spíš pozoruji a snažím se reagovat na to, co podle mě v danou chvíli potřebují a co zvládnou. Při tréninku jsou důležité hranice – musím dětem dát jasně najevo, co si mohou dovolit a kde už legrace končí. A jedno vím určitě – nejlépe ze všeho funguje pozitivní zpětná vazba, tedy pochvala a ocenění. Účinkuje daleko lépe než křik, výtky a trest. U každého se na tréninku snažím najít něco, za co ho můžu pochválit, i kdyby to měla být maličkost. Ve skupině je zpravidla výkonnost nerovnoměrná, ale jedním z mých trenérských úkolů je, aby každé dítě odcházelo z tréninku spokojené a s chutí přicházelo na ten další.

A co motivuje tebe?
Mně úplně stačí, když to děti baví. Když vidím, že si hráč hru užívá, směje se, že se neptá, kdy už trénink skončí, že chce hrát zápasy, jet na soustředění… Přihlásit potomka do některého ze sportovních oddílů bývá dnes pro rodiče jen další možnost, jak mu zaplnit volný čas. A já to samozřejmě chápu, v době, kdy se většina dospělých vrací z práce ve večerních hodinách, je sport určitě lepší variantou, než kdyby dítě trávilo čas na počítači, u televize nebo se bezcílně poflakovalo po okolí. O to větší radost pak mám, když to mé svěřence „chytne“ a sami chtějí trénovat nebo si jen tak ve volném čase pinkat s rodiči. Pak mám pocit, že moje práce má smysl.

Máš nějaké přání nebo ambici – metu, k níž jako trenér směřuješ?
(smích) To opravdu nemám. Já vlastně nemám přání, které se nějak týká výkonnosti mých svěřenců. Nechci žádné „Václavkovo družstvo“, jež by poráželo všechny soupeře, netoužím po individuálním úspěchu. To, co chci, je vytvořit kolem tenisu v Letech stabilní základnu, která by žila svým vlastním životem. Zkrátka aby se tu hrálo a žilo to tady.

Medailónek
Pavel Václavek se narodil v roku 1977 v Berouně. Tenisu se věnuje od svých 10 let. V roce 1996 založil tenisovou školu Václavek a Vopravil, která v současnosti působí na více než 10 místech v Praze a okolí. Žije v Letech s manželkou a dvěma syny.

Lenka Papáčová