Na dotazy odpovídá Mgr. Petra Vrábliková, advokátka.V reakci na zaslané dotazy k výživnému doplňuji informaci z minulého čísla.
Jako výživné se obecně označuje měsíční platba, kterou hradí osoba, která má vyživovací povinnost, té osobě, která si výživné nárokuje. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění, stanoví, že vyživovací povinnost mají mezi sebou automaticky manželé (a to vzájemnou), dále mají vyživovací povinnost rodiče (výjimečně i prarodiče) ke svým dětem do doby, dokud nejsou samy schopny se živit, a vyživovací povinnost mají i děti k rodičům (ale i prarodičům), tato povinnost není však tak automatická. Současný zákon počítá pouze s výživným placeným pravidelně v měsíčních platbách, nový občanský zákoník, umožňuje platit výživné v jiných intervalech, musí však i zde jít o pravidelné opakující se plnění.
Pokud manželství trvá, má vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely a vyživovací povinnost rodičů ke svým dětem, zletilým i nezletilým, podobu péče o rodinu a uspokojování potřeb této rodiny. O uspokojování potřeb rodiny jsou oba manželé povinni pečovat podle svých schopností, možností a majetkových potřeb. Jejich podíl na peněžním a dalším přínosu zpravidla nemusí být rovný, zákon přímo stanoví, že poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti může být zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou domácnost a děti. Zákon tak staví na roveň peněžní příjem a úhradu nákladů rodiny a to, že u některého z manželů je tato úhrada nákladů prováděna osobně, a proto bývá jeho finanční přínos do domácnosti nižší.
Rozvedený manžel se může po druhém z manželů domáhat výživného, pouze tehdy, pokud není schopen se sám živit, nemusí ale mezi nimi zachovat stejnou životní úroveň. Vedle výživného pro nemohoucnost může soud přiznat výživné i v jeho sankční podobě, jako jakýsi trest za rozvod. Přizná jej tomu z rozvedených manželů, který se porušením manželských povinností na rozvodu převážně nepodílel a kterému rozvodem byla způsobena závažná újma. Takové výživné lze přiznat pouze na dobu tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství.
Vyživovací povinnost dětí k rodičům se odvíjí od sdílení společné domácnosti s rodiči. Není tedy pravdou, že dítě by mělo pouze práva a žádné povinnosti. Dle ustanovení § 31 odst. 4 zákona o rodině, dítě, které žije ve společné domácnosti s rodiči, je povinno podle svých schopností jim pomáhat. Je dále povinno přispívat na úhradu společných potřeb rodiny. Povinnost dítěte přispívat na náklady rodiny v zásadě skončí, pokud se dítě osamostatní a už nesdílí společnou domácnost s rodiči, zajistí si vlastní bydlení a samo hradí své potřeby. Může však nastat situace, kdy se jeho rodič ocitne v nouzi a není schopen si sám zajistit úhradu svých potřeb. Zákon stanoví, že děti mají vyživovací povinnost vůči svým rodičům a dokonce i prarodičům, a to pouze pokud to jejich předci potřebují. Dítě je povinno svým rodičům (event. prarodičům) zajistit pouze tzv. slušnou výživu a jen tehdy, pokud zde vznikne reálná potřeba. Pokud tuto roli děti neplní dobrovolně může o ní rozhodnout soud. Babičky své vnuky tradičně nežalují, což lze kvitovat s povděkem. Optimisticky předpokládám, že i o tom, že vzájemná vyživovací povinnost mezi potomky a předky kontinuálně funguje bez nucených soudních zásahů na základě naší morálky, tak jak tomu bylo po staletí.
Petra Vrábliková
