Petr je režisér, já jsem kibic

Petr je režisér, já jsem kibicříká s úsměvem Alena Říhová. Kdo z místních, kteří si nenechají léta ujít představení ochotnického divadla, by neznal manžele Říhovi. Petr Říha je nejen na jevišti nepřehlédnutelný, jeho manželka Alena je naopak nižšího vzrůstu, ale to nijak neubírá jejímu velkému významu pro Dobřichovickou divadelní společnost – oba patří mezi kmenové zakladatele a zapálené ochotníky. Petr Říha (PŘ) ochotničí 46 let, Alena Říhová (AŘ) o něco málo méně.

S manželi Říhovými jsme si dali sraz uprostřed týdne v restauraci U Caldů v Dobřichovicích, kde je jejich, jak sami se smíchem přiznali, druhá „domovská scéna“. Udělali si čas i přes své vytížení, obsazené večery a odpoledne, kdy oba zkouší s ochotnickým divadlem, a když nezkouší, tak připravují scénář nebo organizují vystoupení… ==

Kdo stál u zrodu Dobřichovické divadelní společnosti (DDS) a proč vlastně „Dobřichovická“, když vaši členové – herci pocházejí z širokého okolí?

PŘ: Před dvěma lety v létě jsme DDS zakládali. Mezi zakladatele určitě patří Lenka Loubalová, Eva Mládková, Lenka Mejstříková – všichni jsme z Dobřichovic a z toho nám logicky vyplynulo, že budeme mít město v názvu, protože základ a sídlo máme v Dobřichovicích.

AŘ: Dnes má naše divadelní společnost na 40 členů – jsou mezi námi inženýři, právníci, elektrikáři, studenti, ženy v domácnosti, produkční, barmani, podnikatelé, starostové, bankovní či jiní úředníci, profesionální herci atd. A skloubit volný čas na zkoušky je opravdu velmi náročné.

PŘ: Rozepisujeme zkoušky po výstupech. Je těžké dát dohromady termíny. Někdy se nám stane, že se všichni sejdeme až na generálce před vystoupením! Alternace nemáme, přesto pokud se vyjímečně stalo, že někdo náhle nemohl hrát, nikdy jsme představení nezrušili – situaci jsme řešili rychlým záskokem. Teď v nové hře Otec Bemle matke Žemle budeme mít jednu alternaci, kdy se bude pan Štědroň střídat s Petrem Bendlem. Znamená to ale dvakrát tolik zkoušek.

Když jsem procházela informace o DDS, zjistila jsem, že řada členů hraje v Řevnicích a také v letních představeních pod hlavičkou NN, která režíruje Míla Frýdl.

PŘ: Soubory fungují vedle sebe, neplatí, že pokud jsme členy jednoho divadelního souboru, nemůžeme být i ve druhém. My jsme se ženou stále členy divadelního souboru v Řevnicích a vedle toho hrajeme i divadlo s Našimi novinami – v létě Noc na Karlštejně a Postřižiny. A to platí i pro další naše členy.

Jste ochotnická rodina, někdy si zahraje i dcera, v Noci na Karlštejně si zahrála i vaše vnučka. Hrajete i doma?

AŘ: Myslíte, jako že doma dochází ke slovnímu cvičení? (se smíchem) Ne, to ne. Doma se moc zkoušet nedá, není tam ta pravá atmosféra. Ale počkejte. Jednou jsme to přeci jen zkusili. „Utřinose“ (hra Ten, kdo utře nos) jsme doma zkoušeli i s dalšími lidmi. A tam jsou zrovna dialogy dost hlasité a jadrné, takže kolemjdoucí si museli myslet, jakou máme italskou domácnost.

Kde tedy jinak zkoušíte, kde je domovská scéna?

PŘ: Domovskou scénu nám v současné době nahrazuje tělocvična dětského diagnostického ústavu. Je tam jeviště, sice bez zázemí, ale jsme rádi, že tam můžeme být. Takovou druhou naší scénou je restaurace U Caldů, tady jsme také několikrát zkoušeli a také slavíme úspěch (říká se smíchem). Pro naše divadlo je výborné také řevnické kino. Má totiž výbornou akustiku.

AŘ: Rádi hrajeme na dobřichovickém zámku, má svou atmosféru, ale to je možné pouze v létě. Zkrátka, měli bychom u nás prosadit stavbu divadla!

Podle čeho vybíráte hry pro váš soubor? Chodíte se inspirovat do profesionálních divadel?

PŘ: Sice moc času není, protože několikrát týdně zkoušíme, před představením i každý den. Ale do divadel chodíme samozřejmě moc rádi: do Ypsilonky, na Fidlovačku, tam hráli hodně našeho oblíbeného Georgese Feydeaua, na Cimmermanny, ale ty už jsme všechny viděli, v poslední době právě do Semaforu.

AŘ: V Semaforu budeme letos 10. dubna hrát převzaté představení tohoto divadla, jehož autorem je Jiří Suchý, s názvem Já jsem otec Bemle a já matka Žemle. Tam bude asi deset písní. To víte, nemůžeme se rovnat semaforským zpěvačkám, ale chceme jim šlapat na paty!

Hrajete pěknou řádku let, máte stále trému před vystoupením?

PŘ: Trému mám vždycky, než vlezu na jeviště, pak to spadne. Ale je zajímavé, jak to na jevišti rychle myslí, hlavně v situaci, kdy zapomenu text – rychle přemýšlím, jak se z toho dostat.

AŘ: Říká se, že na jevišti člověk nevnímá ani vlastní únavu, ani bolest. Což vím z vlastní zkušenosti, tam mě najednou přestaly bolet i zuby. Je někdo ze souboru, kdo trémou netrpí?

Oba: Myslím, že ne. Možná Monika Vaňková? To fakt nevím.

PŘ: Bez trémy to nejde, tréma stimuluje.

AŘ: Pamatuji si jednoho kolegu, který jakousi hru začínal tak, že si lehl na kavalec. Jak ležel, tak trémou celý vibroval. Teprve když vstal, tak se uklidnil.

Ještě otázka odjinud: Postřižiny a Noc na Karlštejně sice nepatří do repertoáru DDS, ale stejně máte výrazné role rázné paní Koloničné a Ofky…

AŘ: Role Ofky v Noci na Karlštejně, to je vděčná role, tu mám ráda. Ale to brnění! Neumím to odhadnout, má snad patnáct kilo, a to si na výstupy neberu všechny jeho části. Sice mám připravenou v přestávkách takovou speciální židli, kde se dá nechat bolavým ramenům a zádům odpočinout, protože se na ní brnění zapře a židle ho podpírá. Ale pak to brnění ještě dva týdny na zádech a ramenou cítím. Je to určitě fyzicky nejnáročnější role, kterou mám. V Postřižinách je moje paní Koloničná připsanou rolí, abych trochu pomohla svou přítomností Maryšce a ty chlapy srovnala do latě. Já jsem malá, tak asi dostávám role takové, aby mě bylo aspoň slyšet (říká se smíchem).

PŘ: Ale jinak je Alena tichý člověk. Domácnost tichou nemáme, to si zase nemyslete, máme se stále o čem bavit.

Kdo přichází s nápadem, co připravovat za divadelní kusy, kdo vám píše scénář? Všimla jsem si, že máte pro některé hry i vlastní hudbu…

PŘ: Takovou srdeční záležitostí je Georgese Feydeaua a jeho frašky, u nich se člověk může do sytosti vyřádit. Toho mám hodně rád. Velký ohlas jsme měli při hře Ten, kdo utře nos od tohoto autora. Úspěch jsme slavili i v Semaforu. Pak ovšem dvě herečky otěhotněly, takže jsme s touto hrou museli přestat. Chystáme však její znovuuvedení.

Pro představení Anděl s ďáblem v těle napsala scénář Alena podle knihy i filmu. To bylo docela složité.

AŘ: Představte si, že všechny scény musíte dostat na jeviště 3 x 5 metrů! Ve filmu to je jiné, tam mohou přeskakovat z ulice do bytu, z parku do koupelny. Na jeviště musíte však dostat všechno, v případě Anděla i nevěstinec.

Pro Anděla to bylo poprvé, co jsem psala celý scénář. Jinak ho jen upravuji, většinou tak, aby si zahrálo co nejvíce herců, pokud to jde. Jinak píšu texty k písním a také něco do šuplíku.

PŘ: Když jsme hráli Pygmalion, což bylo v létě na zámcích v Dobřichovicích i ve Svinařích, tak jsme si mohli dovolit bohatou výpravu. Na scénu se nám podařilo dostat i koňské dostihy. V Dobřichovicích se to povedlo. Ve Svinařích pršelo, takže když kolem pódia koně proběhli, tak diváci byli trochu i od bláta…

AŘ: S uskladněním kulis nám hodně pomáhá pan Nosek. Ve Svinařích na zámku může uskladnit kulisy. Za to mu patří velký dík.

PŘ: Hudbu máme vždy svoji. Skládá ji pro nás Bedřich Šmarda nebo Saša Skutil, živou hudbu pak také řídí. Ne vždy hraje orchestr, míváme i hudbu nahranou.

Kdo se stará o techniku a kulisy?

PŘ: Výtěžek ze vstupného padne mnohdy na technické zařízení, jako je osvětlení a zvučící technika, nebo na kostýmy. Ty většinou sháníme po sekáčích a následně je přešíváme. Někdy si je i půjčujeme, hlavně historické kostýmy, a to z barrandovských ateliérů. To je hodně drahá záležitost.

Pokud by bylo možné, rádi bychom oslovili šikovné lidi, kteří by nám chtěli pomoct s technikou, jak s osvícením, tak se zvukem. Také bychom chtěli poděkovat dobřichovické radnici za celkovou aktivní podporu!

Děkuji za rozhovor! /bt/