Olga Kepková: rope skippingu buď propadnete, nebo ho vůbec nepochopíte

Olga se Šárkou Plazzerovou a Jitkou Pokornou – všechny tři spokojené po ukončení mistrovství světa v Paříži. Foto: Petr Plazzer

Olga se Šárkou Plazzerovou a Jitkou Pokornou – všechny tři spokojené po ukončení mistrovství světa v Paříži. Foto: Petr Plazzer

Ropeskippingový oddíl Rebels O.K. letos přivezl z mistrovství světa v Paříži čtyři zlaté, šest stříbrných a devět bronzových medailí. Trenérka týmu je občanským povoláním fyzioterapeutka. Kromě letitých zkušeností je nadšená sportovkyně. S obrovskou životní pokorou.

Jak jste se dostala k rope skippingu, závodnímu skákání přes švihadlo?
Na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy jsem náhodou zhlédla zápočtovou pódiovou skladbu z gymnastiky. Asi sedm kluků řádilo na pódiu se švihadly, skákali jednoduché triky. Všichni v hledišti se popadali smíchy za břicho, ale mě jejich holý výstup očaroval. Pak už se jen nabalovala jedna náhoda za druhou. Při kondičních trénincích kick-boxu jsme skákali přes švihadlo, na kurzech juniorského aerobiku jsme s děvčaty začaly také skákat. Vyjely jsme na první soutěž a bylo rozhodnuto.

Kde jste se této disciplíně učila?
Po zmiňovaných trénincích kick-boxu jsem snad celé jedno léto proskákala na chodníku. Zkoušela jsem všechno možné. Dalším krokem byly ropeskippingové kurzy. A učení od mých kolegů v zahraničí, což trvá již několik let.

Jde o mladý sport? Jakou tradici má u nás?
Asi každý z nás někdy v mládí skákal takzvanou školku se švihadlem či gumu. Ale jako sport je rope skipping u nás poměrně mladý. Začala ho šířit ČSRA (Česká ropeskippingová asociace), která v roce 2010 uspořádala první ropeskippingovou soutěž v ČR. Skokanů začalo přibývat.

Mluvíte o zkušenostech ze zahraničí, jaké jsou?
Opravdu zásadní. Když jsem se poohlédla nejprve v Německu, spadla mi brada. Viděla jsem, že ČR má před sebou neuvěřitelně dlouhou a trnitou cestu. Na druhou stranu je to pět let zpátky a od té doby jsme urazili velký kus. Učíme se také od maďarské evropské špičky, která drží světové rekordy. Jsou několikanásobnými mistry světa. Ovšem celosvětový tón udávají Američané. I mezi nimi už teď máme své blízké, čas od času nás navštíví a svými výsledky uvádí do ropeskippingové reality. Každý výlet do zahraničí nás posune o jeden krok vpřed.

Jak se vám pracuje v místních podmínkách?
Podmínky jsou takové, jaké si je udělám. S pomocí věrných maminek občas dětem uspořádáme klubové závody, protože ty republikové nemají žádnou úroveň. V ČR je asi šest výborných týmů, které dlouho tápaly ve tmě jako my. Teď začínají vyjíždět do zahraničí, sbírají zkušenosti po celé Evropě.

Čím vás rope skipping zaujal? A jaké schopnosti musí mít sportovci, kteří se mu věnují?
Rope skippingu buď propadnete, nebo ho vůbec nepochopíte. V mých očích je to komplexní sport, který v sobě ukrývá rychlost, vytrvalost, gymnastické dovednosti, pokoru a týmovost. Děti se musí nejprve naučit překonat samy sebe. Jít za metu vlastního prahu bolesti. Pak už je vyhráno. Je to jako běh. Vyběhnete a po velmi krátké době nemůžete. Tak zastavíte. Se švihadlem je to stejné. Skáčete, nemůžete, a tak přestanete. To je první věc, kterou musíte odstranit. Podstatná je správná technika. Pak už je to snadné. Když začnete pociťovat, že chcete něco víc, vymýšlíte nové triky, tvoříte malé choreografie, zařazujete gymnastické prvky, zkoušíte různé druhy švihadel. A je vám dobře s kamarády, kteří to cítí podobně.

Co vás na rope skippingu baví nejvíc?
Energie, dynamika, náboj. Je to rytmický, motoricky komplexní, rychlostní, vytrvalostní a týmový sport, na který se dobře dívá. A mimo to mě na něm těší radost z pohybu, zábava, adrenalin a určitě také prima parta.

Jak pracujete se svými svěřenci? Máte nějakou speciální metodu tréninku?
Mám liberálně direktivní přístup. Holky musí mít možnost se vyjádřit, ale zároveň respektovat pohled trenéra. Za tím si stojím. Musí se aktivně podílet na tréninku, ne jen vykonávat příkazy.
Mám zhruba čtyři výkonnostní a věkové skupiny. Nejmladší skupinou je přípravka, kde jsou děti v tzv. zlatém věku hry. Navazují první sociální kontakty, učí se správné technice, rozvíjejí obratnost a všestrannost. Další jsou mladší školní děti. Ty mají pohybový nadbytek, nejlépe rozvíjejí obratnost a motorickou koordinaci. Nároky na ně se stupňují, protože do 10 let prudce stoupá rozumový vývoj. Ale také je potřeba víc motivace, protože v tomto věku mají slabou vůli. A pak mám děti, které mají větší potenciál, obrovskou podporu rodičů, jsou šikovné a ochotné pracovat trochu víc. S nimi mohu skotačit na vyšší úrovni. Poslední kapitolou jsou ženy. Tady je jediná metoda: chválit, chválit, strašit a chválit!

Co stojí za vašimi skvělými výsledky?
Asi trpělivost a dlouhodobá koncepce. A touha učit se novým věcem. Dívám se kolem sebe a učím se od jiných, zkušenějších. Zajímavosti si ukládám do hlavy i z jiných sportů. A když se k tomu přidají prima děti a důvěra jejich rodičů, jde to samo.

Vytyčila jste si nějaké mety pro další období?
Uhájit své místo na slunci je opravdu dřina. V létě bych ráda odcestovala s týmem asi 18 dívek na MS 2016 do Bragy, což je malé městečko blízko Porta v Portugalsku. Chceme tam obhájit alespoň nějaký titul z loňského mistrovství světa v Paříži. Nejvíc se ale těším na naše týmové letní soustředění. Tam jezdí všechny „moje děti“. Mám je pod jednou střechou a vidím, jaký kus cesty jsme zase ušli.

Co byste ráda zlepšila?
Přála bych si zlepšit zázemí pro trénování a získat větší podporu. Trénuji několik desítek úžasných dětí. Peníze vládnou světem, je to tak a nezměním to. Celkově bude potřeba stmelit všechny týmy z ČR dohromady. Už přes rok se o to snažíme, není to však vůbec jednoduché, protože každý tým si šlape svou cestičkou.

Nabíráte nové členy? Podle jakých kritérií?
Ano, dětí, které chtějí sportovat, není nikdy dost. Ale trochu jsem musela omezit počet. Máme malou tělocvičnu a už se nás tam víc nevejde, takže beru jen děti do přípravky. A kritéria? Děti musí chtít sportovat, musí je to bavit a měly by mít podporu rodičů. Výška ani váha nerozhodují. A tak do dvou měsíců se ukáže, zda to zajiskří. (smích) italicem

Vypadá to, že sport patří mezi vaše životní priority. Jaký další vás baví?
Sport mi dělá moc dobře. Když nesportuji, bolí mě záda a mám špatnou náladu. Miluji běžky, kolo chůzi a aerobik. Běžky jsou dokonalý vynález, kolo je výborný dopravní prostředek, nohy jsou jistota a pohyb s hudbou mě nabíjí.

Co byste Rebels O.K. popřála do budoucna?
Aby se základna našich dětí rozrostla a náš region umožnil veselejší podmínky k trénování. Děti mají smysl a být s nimi je radost. Bylo by skvělé, kdyby sport děti provázel celý život. Ať už na trenérské nebo rekreační úrovni.

Jakou životní filozofii vyznáváte?
Vážit si všech darů, o které jsem se nezasloužila, a dobře s nimi nakládat. Protože co mi bylo dáno, může být ve vteřině pryč.

Medailonek Mgr. Olgy Kepkové

  • Vystudovala fyzioterapii a rehabilitační inženýrství na FTVS, za sebou má také pestré vzdělání z různých sportovních disciplín.
  • Pracovala s tělesně a mentálně postiženými dětmi a přes šest let vedla rehabilitační oddělení v Interní nemocnici Vršovice.
  • Občanským povoláním je fyzioterapeutka a od roku 2007 trénuje juniorský ropeskippingový tým Rebels O.K. Více informací na Rebelsok.cz.

Lucie Hejbalová