Černošická posádka zvítězila v závodu veteránů

Foto: archiv Soni Nejedlé a Petra Fialy

Foto: archiv Soni Nejedlé a Petra Fialy

„Mám rád auta z šedesátých let minulého století, kde není žádná elektronika,“ říká Petr Fiala z Černošic, který s partnerkou Soňou Nejedlou jezdí s veterány i na závody. Letos se jim dařilo.

Z Rallye Hamburg – Berlin Klassik přivezli nejcennější trofej.

Závody automobilových veteránů jsou hodně zajímavé téma. Jak probíhá zmiňovaný závod Rallye Hamburg – Berlin Klassik (HBK)?
Soňa Nejedlá (S. N.): Trasa závodu vede z Hamburku do Berlína, je rozdělená do tří dnů a účastní se skoro 200 aut.

S jakým autem jezdíte?
S. N.: Auta střídáme, letos jsme jeli stříbrným Maserati Indy 4700 z roku 1970.

Závodí se na silnicích nebo i na jiných cestách?
Petr Fiala (P. F.): Jede se po běžných komunikacích podle itineráře. Měřené úseky jsou však často na štěrku nebo na kluzkém povrchu, aby byly podmínky obtížnější.

Jaká je při závodě atmosféra? Jsou tam fanoušci?
S. N.: Atmosféra je úžasná. Celá oblast tím závodem žije. Jeho propagaci věnují organizátoři velkou pozornost. Po celé tři dny stojí lidé na trase, užívají si to. Vědí, kdo zrovna projíždí kolem, poznávají auta i posádky, vše mají nastudované podle programu.

P. F.: HBK je v Německu opravdu oblíbená. Trasy jsou precizně naplánované, organizace je profesionální. Závod je atraktivní i tím, že cestou vidíte výjimečná místa.

Tři dny v autě musí být asi náročné?
S. N.: Tentokrát mi připadaly těžší než obvykle, protože byla velká vedra. V autě samozřejmě není klimatizace. Zabrat tak dostávaly mnohem víc posádky i auta. Slunce dost komplikovalo i čtení ručiček na stopkách.

Vy jezdíte celé dny?
S. N.: Ano, tři dny jedete od rána téměř do večera, denně skoro dvě stě padesát kilometrů, s krátkou přestávkou na oběd.

P. F.: Celkem je to zhruba 700 kilometrů. Všechny posádky jedou stejnou trasu a projíždějí stejné měřené úseky, které mají různou náročnost. Úseky se měří na setiny vteřiny přesně. Cílem je dosáhnout předepsaného času, každá setina vteřiny rozdílu je jeden trestný bod. Vítězí posádka s nejnižším počtem trestných bodů. (smích)

Jak měříte jednotlivé úseky?
P. F.: Některé posádky používají moderní elektronické měřicí prostředky, ale my mechanické stopky. Ty patří do klasické kategorie, která je náročnější a napínavější, navíc je prestižní. Nás mechanické stopky prostě baví.

S. N.: Baví to hlavně Petra. Já jsem zatím neměla šanci zkusit jiný způsob měření. (smích)

P. F.: Přestože jezdíme podle mechanických stopek, býváme mnohdy úspěšnější než posádky, které spoléhají na elektroniku. Dvakrát jsme HBK vyhráli, vloni nám bohužel zkolabovalo auto.

A letos jste byli zase úspěšní?
S. N.: Povedlo se nám to… V absolutním pořadí jsme byli třetí, ale první dvě posádky byly posádky sponzorů a pořadatelů, takže jsme vlastně vyhráli a jako první privátní posádka získali hlavní trofej.

Jak dlouho se na závod připravujete?
S. N.: Na přípravu, jakou bych si představovala, bohužel není dost času. V noci před závodem dorazíme do Hamburku, brzy ráno spěcháme na technickou přejímku vozu a dostaneme itinerář s popisem trasy, který musíme prostudovat. Na to máme tak hodinu času. Příprava je ale důležitá, protože při samotném závodě už nestihnete nic. Na trase čekají také tajné měřené úseky, takže jsou to i nervy a adrenalin. Snadno se stane, že člověk ve stresu udělá nějakou větší chybu a pak už nemá šanci na dobré umístění.

P. F.: Vždycky je to tak, že vyhrává ten, kdo má nejvyrovnanější jízdu a nedělá hrubé chyby. Každý večer se podle průběžných výsledků dozvíme, jak se nám ten den dařilo, a v noci se připravujeme na ten další. Tedy víc studuje Soňa, já jí pak musím v autě věřit, že ví, kam a kdy máme jet. (smích)

Takže řídí partner?
S. N.: Ano, já „jen“ naviguji.

Jaká je žena navigátorka?
P. F.: Velice precizní a zodpovědná. Musí být schopná reagovat i na různé nepředvídatelné situace a chytáky. Ale její hlavní úkol je číst úplně přesně čas v měřeném úseku. Je soustředěná, a tím eliminuje chyby.

S. N.: Největší stres mám vždycky z toho, že když uděláme hrubou chybu, končí naděje na dobré umístění. Chyba může přijít také v přípravě. Pak musíme na trati improvizovat, a to jsou teprve horké chvilky, které prověří i partnerský vztah. (smích)

To já bych se s manželem cestou asi hádala… Jak to zvládáte?
S. N.: My se většinou moc nehádáme. Tedy určitě ne v krizové chvíli na trati. (smích)

Měla jste před prvním závodem nějaké zkušenosti s navigováním?
S. N.: Vůbec žádné, ani před prvním závodem mi Petr nic nevysvětlil.

P. F.: Náš první závod, před čtyřmi lety, byl pro mě překvapením. Jeli jsme ho bez velkých ambicí, hlavně pro zábavu. A nakonec jsme vyhráli.

S. N.: Opravdu jsem nic nevěděla. Takže když Petr říkal, že nejdůležitější je neudělat žádnou hrubou chybu, vůbec jsem nevěděla, o čem mluví. Teprve teď chápu, co to znamená, a jsem z toho mnohem nervóznější.

Ale chyby dělají všichni?
P. F.: To určitě.

Berou závodníci jízdu opravdu vážně, nebo se spíš baví?
P. F.: Málokdo to vypouští, snaží se všichni.

Skoro se mi chce říct: No jo, chlapi. Je to spíš chlapská záležitost?
S. N.: To ano, žen tolik nejezdí. Jen asi dvě až tři auta mívají dámskou posádku a možná čtvrtina žen naviguje. Ale jezdí všechny věkové kategorie.

Co vás na tom nejvíc baví?
P. F.: Je to skvělá možnost projet s veteránem nádherná místa a strávit čas ve dvou mezi stejně zaměřenými lidmi. Vidět spoustu krásných vozů, užít si zavodní atmosféru, a když se daří, tak si kromě zážitků přivézt i krásnou trofej. Prostě super kombinace.

Kde v Evropě se podobné závody konají?
P. F.: Nejčastěji v Německu a Rakousku. Pak také v Itálii, kde je neuvěřitelně srdečná atmosféra, na auta tam čekají davy lidí, je to něco mimořádného. Podobné závody jsou novým fenoménem posledních let v západní Evropě. V Německu tyto velké soutěže zastřešuje vydavatelství motoristických časopisů Auto Motor und Sport nebo konkurenční Autobild, který pořádá HBK i Bodensee Klassik, což je závod kolem Bodamského jezera.

S. N.: Tam jsme se letos byli také podívat. Úžasné výhledy a scenerie, projíždí se malebnými vesničkami a překrásnou přírodou.

Je u nás něco podobného?
P. F.: Principem se tomu nejvíc blíží setinová rallye Carlsbad Classic, letos se jel už čtvrtý ročník. Trasa vede lázeňskou oblastí Karlovarska a také jde o dobře organizovaný závod, i když menšího rozměru. U nás chybí velký sponzor těchto akcí, který by snížením startovného umožnil přilákat na start víc posádek.

Jak dlouho sbíráte veterány?
P. F.: Asi patnáct let. Mám rád auta z 60. let minulého století, žádná elektronika, jen mechanika. Hlavně s nimi ale rád jezdím. Teď jsme si oblíbili Maserati Indy z roku 1970, k závodům používáme ještě Porsche 911 z roku 1969.

Jsou veteráni záliba na celý život?
P. F.: Ano, to určitě.

(Lucie Hochmalová)